Generál SS vyletěl do povětří ve vlastní ložnici. Minského řezníka Kubeho zlikvidovala služka minou

21. září 1943. Třípatrová vila na adrese Teatralnaja 27 v Minsku se pomalu nořila do tmy a pán domu Wilhelm Kube usoudil, že je načase jít spát. Pětapadesátiletý generální komisař Běloruska a SS-Gruppenführer zívl a vyzývavě se podíval na svou manželku, která seděla v křesle a četla si nějaký časopis: „Ty se mnou dnes nebudeš spát, Anito? Jako vždycky, co?“ prskl opovržlivě „Minský řezník“.

Blonďatá Anita zavrtěla hlavou: „Jsem těhotná a je mi špatně. Dobrou noc!“ ukázala rázným gestem manželovi dveře. Kube trhl rameny, vystoupal po schodech do ložnice, ulehl do manželské postele, napil se a usnul, jako když ho do vody hodí. A spal a spal a vůbec neměl tušení, že se už nikdy neprobudí! Deset minut před půl druhou ráno 22. září 1943 totiž otřásla rezidencí mohutná detonace - a Wilhelm Kube jaksi změnil skupenství. Už se nenacházel v posteli, ale na stěnách, stropech, dveřích, oknech…

A zatímco roztrhané tělo svého šéfa kompletovali strážní z SS, na místo „odporné vraždy“ ihned přispěchali další vysocí nacističtí pohlaváři a nařídili okamžité vyšetření důmyslného atentátu. „To musel být někdo z domu! Někdo blízký! Služebnictvo! Hned sem! Kuchaři! Hospodyně! Chůva! Řidič! Zahradník! Okamžitě!“ ječela vystrašená Anita. Neméně vyděšený personál se záhy seřadil poblíž polorozbořené ložnice a Anita si jednoho po druhém prohlížela.

A najednou jí to došlo: „Tady někdo chybí! Taková ta tmavovlasá, Galina nebo jak se jmenuje! Jelena! Elena! Ta holka pro všechno, co mi čistí boty, vymetá kamna a stele postel?“ řvala novopečená vdova. „Včera dopoledne se omluvila, bolely ji zuby. Šla k zubaři,“ řekl tiše zahradník a po očku se díval do trosek pokoje, kde mladí esesáci stále sbírali zbytky Wilhelma Kubeho.

„K zubaři? Kde to jsme, aby líná služka lezla k zubaři, když já ji potřebuju tady! A ještě jedna tady není. Uklízečka. Kde jsou? Co to povídáš? Ony jsou sestry? Ty dvě jsou sestry a nejsou tady?“ docházelo Anitě i všem zúčastněným, že tohle není náhoda. Výbuch? Dvě Bělorusky v domě? A najednou zmizí? Bylo to jasné - a vojáci okamžitě rozjeli rozsáhlé pátrání po sestrách Valentině Šucké a Jeleně Mazanikové, které byly podezřelé ze spáchání výbušného atentátu na Wilhelma Kubeho.

„Já jsem vždycky říkala, že si nesmím k tělu pustit ty sovětský prasata! Říkala jsem to Wilimu, ale vysmál se mi. A teď tohle!“ křičela Anita Kube, která se svým názorem na civilní obyvatelstvo okupovaného Běloruska vůbec netajila: „Pro ni byli všichni jen vši. Prasata. Ráda se nechávala slyšet, že je dře z kůže. Krutě žertovala, jak si udělá ze sovětských sviní zabijačku. Musel to pro ni být ponižující šok,“ uvádí TIME ve svém článku o povedeném činu sovětského partyzánského odboje za druhé světové války.

V době, kdy příslušníci SS vybíhali z vily a volali posily, aby prohledali každý kout v okolí místa činu, byly obě sestry už dávno v hloubi běloruských lesů u partyzánského oddílu Dima a slavily splnění úkolu likvidace Kata z Minsku Wilhelma Kubeho maličkou magnetickou minou. Reakce Němců na jeho zabití byla krutá, zběsilá a zoufalá. Záhy povraždili přes tisíc nevinných civilistů, kteří si museli navíc vykopat hroby.

Jaký je příběh partyzánky Jeleny a její malé magnetické miny?

Sovětské Bělorusko se stalo první obětí hitlerovského útoku na SSSR v červnu 1941. Nacistický Wehrmacht celou oblast doslova převálcoval a zanechal za sebou jen zpustošenou a spálenou zemi plnou mrtvých. Pro Hitlera se navíc Bělorusko stalo prostorem, v němž mohl realizovat svůj barbarský plán Ost - šlo o brutální vyhlazení tří čtvrtin Bělorusů, kteří měli být jako národ zcela rozprášeni. Podstatnou část chtěl Hitler úplně zlikvidovat, na někoho čekalo vyhnanství na Sibiři, zbytek měl sloužit jako otrocká síla pro Němce.

Bělorusko se záhy proměnilo v obří koncentrační tábor pod širým nebem, kde nacisté vypalovali celé vesnice a nechávali lidi zaživa uhořet. V Minsku zřídili jedno z největších židovských ghett v Evropě, v němž během chvíle uvěznili přes sto tisíc lidí. Do čela krví zborcené země plné masových hrobů jmenoval Berlín v září 1941 právě Wilhelma Kubeho. Rodák z polského Hlohova (13. listopadu 1887), fanatický nacista a osobní Hitlerův chráněnec získal spolu s funkcí generálního komisaře pro okupované Bělorusko absolutní moc nad životem a smrtí milionů lidí.

Kube byl opravdová stvůra. Navenek sice vystupoval jako nenápadný a „hodný“ člověk, jeho krutost však neznala mezí. Osobně řídil ekonomické drancování země, schvaloval masové popravy civilistů a zotročování místních žen. V Minsku se stal symbolem absolutního zla. „Byl monstrem v generálské uniformě SS, které nechalo v tamním ghettu zaživa pohřbít židovské děti. Zatímco umíraly v nepředstavitelných mukách, házel jim zlomyslně do zahazovaných jam bonbóny a cynicky se usmíval!“ zmiňuje muzeum holokaustu Jad Vašem.

Do třípatrové vily v Minsku si Kube nastěhoval svou druhou manželku Anitu, starší děti bydlely v odděleném křídle a těhotná Anita se starala o společného půlročního syna. A protože byla dle vzpomínek nesmírně líná, namyšlená, zlá a povýšená, potřebovala služebnictvo. Co nejvíce služebnictva! „Sovětský personál si najímala sama. Bila je. Svině, prasata, to byla její nejčastější slova. Ve vile vládla železnou rukou,“ uvádí Jad Vašem. A právě do této vily poslal osud nenápadnou ženu z chudé běloruské vesničky - Jelenu Mazanikovou.

Statečná žena, která změnila dějiny. Tak titulují Bělorusové i Rusové Jelenu nejčastěji. Narodila se 2. března 1914 ve vesnici Poddegtyarnaya v Minské gubernii, která byla tehdy součástí Ruské říše. Byla bystrá a inteligentní, jenže udření rodiče nemohli dát všem dětem vzdělání: „Já také nic neumím a stačí mi to k životu! Chodila jsi do školy pět let, teď jdi radši vydělávat, ať nám pomůžeš!“ nakázala rázná matka plačící dceři.

Jelena Mazaniková poslechla. Pracovala v zemědělství, prodávala, roznášela jídlo v závodních jídelnách a brzy se seznámila se svým budoucím manželem Boleslavem. Měla dvě děti, druhý syn ale zemřel hned při porodu. „Svůj žal nad smrtí dítěte řešila po svém - navázala několik kontaktů s odbojem a po hlavě se vrhla do špionážní činnosti pro běloruské komunisty. Působila jako spojka pod jménem Galina a v utajení pracovala jako servírka v kasinu pro německé důstojníky, odkud vynášela velice zajímavé informace pro odboj,“ popisuje začátek partyzánské kariéry Jeleny Mazanikové běloruský web o válečných hrdinech.

V červnu roku 1943 řekla Jeleně její sestra Valentina: „Já dělám u Kubeho. Je to sice hrozné, ale najím se tam a mám i něco pro děti. Přimluvím se za tebe, ona neustále vyhazuje personál a nemá teď nikoho. A co ty víš, třeba tam něco odposlechneš!“ smála se Valentina. „Proč ne,“ usoudila Jelena - a už druhý den stála v přízemí vily Wilhelma Kubeho a nechala se drezírovat od „milostpaní Kube“, která devětadvacetiletou ženu obcházela kolem dokola a hodnotila ji jako nějaké dobytče na trhu.

„Ale nic ti nedám! Makat budeš zadarmo. Najíš se. A udělej něco s těmi vlasy, to je hrozné, jaké jste špindíry. Prasata!“ uplivla si Anita a poručila Jeleně, aby vydrbala záchod u pracovny milostivého pána generálního komisaře Kubeho. Ten se mezitím ocitl v pomyslném hledáčku partyzánů, kteří se snažili brutálního nácka zabít celé měsíce. Nejdříve v červenci 1943 odpálili bombu v divadle, kde zemřelo 70 německých vojáků, a v září vyhodili do povětří důstojnickou jídelnu – jenže Kube z obou akcí na poslední chvíli odešel!

Jelenu v jejím novém působišti brzy kontaktovalo minské podzemní hnutí a slavná sovětská odbojářka Marie Osipovová jí předala zcela jasný rozkaz přímo z Moskvy: Wilhelm Kube musí zemřít. Jelena ale byla k smrti vyděšená: zabít Kubeho, to byla přece jen trochu silná káva! Po několika týdnech smlouvání a tajných schůzek jí velitelé odboje zaručili, že sestru Valentinu i celou rodinu dostanou po případném atentátu do bezpečí. Jelena souhlasila. Osipovová jí pak do Minsku v košíku s brusinkami přivezla onen pekelný stroj - minu.

„Šlo o britskou časovanou magnetickou minu typu Clam, případně její sovětskou kopii. Tyto miny Sovětům shazovali Britové v rámci vojenské pomoci. Byla velká asi jako krabička od cigaret, vážila necelé půl kila a měla silné magnety, jimiž bylo možné ji umístit na předpokládaný cíl útoku. Aktivace byla už nevratným procesem. Kleštěmi nebo silným stiskem se rozmáčkla měděná trubička roznětky - a tím se uvnitř rozdrtila skleněná ampule s chloridem měďnatým, který začal naleptávat jemný drátek držící napnutou pružinu s úderníkem,“ popisuje „udělátko“ web Fandom.

Jakmile kyselina drátek prožrala, úderník narazil do rozbušky, rozbuška do trhaviny - a bum! Sestry si ale zprvu s minou nevěděly rady. Dokonce ji musely sušit v troubě Valentininy kuchyně, protože byla vlhká! „Britské chemické zapalovače kvůli dlouhému skladování někde v lesích často navlhly. Voda uvnitř trubičky mohla kyselinu zředit a zpomalit leptání drátku, nebo mohla způsobit korozi vnitřní pružiny. Pokud by sestry minu nevysušily a nerozhýbaly, úderník by se zasekl a k detonaci by nikdy nedošlo,“ popisuje trampoty Valentiny a Jeleny Fandom.

Když Jelena konečně minu načasovala na 24 hodin (bouchla o hodinu dříve proti plánovanému času), byl před ní nejtěžší úkol - propašovat ji do vily a umístit Kubemu pod postel. Stráž u brány sestry sice znala, ale také znala Kubeho. A hlavně milostivou paní, která měla vše pod kontrolou a špehovala personál i vojáky. „Ukaž tu kabelku,“ vyzval mladý voják Jelenu, která neztratila duchapřítomnost: „Na. Tohle? To je kapesník. Vyšívanej, dárek pro milostivou. Hele, nešahej na to, umažeš ho a bude zuřit!“ řekla významně. Voják se lekl, pustil cíp kapesníku, pod nímž byla schovaná mina - a pustil je dovnitř.

V deset hodin ráno odjel Kube, následovala ho Anita s dětmi. Jelena Mazaniková vyběhla do ložnice a přicvakla magnety pekelného stroje zespodu ocelového rámu manželské postele Kubeových. Po válce se Jelena svěřila: „Nejprve jsem ho měla otrávit arzenikem, ale věděla jsem, že jídlo u stolu jako první konzumují děti. Výbuch byl riskantní, ale ve vile byly děti odděleně od manželů. A jeho manželka s ním v té době nesdílela lože. Od Marie jsem dostala i ampulku s jedem pro sebe, kdyby mě chytili,“ vyprávěla Jelena, která po instalaci výbušného systému vyhledala uklízečku Taťánu:

„Bolí mě zub. To je strašné. Já musím k zubaři!“ bědovala zkroušeně. „A já jdu nakoupit,“ ukázala Valentina významně na prázdný košík, sestry pozdravily Taťánu, vyšly z domu - a skočily do přistaveného vozu, který je odvezl za partyzány. Takže když se Wilhelm Kube odebral na lože a o pár hodin později za pomoci chytré mašinky do pekla (snad!), byly dávno v bezpečí. Totéž se ale nedalo říct o nevinných obyvatelích Minsku. Běloruská metropole se probudila do šíleného rána a brzy se měla celá koupat v krvi.

Atentát na tehdejšího vládce Běloruska byl pro Němce obrovskou potupou. Ještě před svítáním vyrazily do ulic Minsku po zuby ozbrojené jednotky SS a gestapa. Bez jakéhokoliv vyšetřování či soudu začali nacisté masově zatýkat a střílet každého, kdo jim přišel pod ruku, přičemž si nevinní civilisté museli v polích za městem vykopat vlastní hroby. Během pouhých několika dnů popravili v Minsku a okolních koncentračních táborech přes 1 000 civilistů.

Dokument o Jeleně s archivními záběry:

Jelena získala po válce mnoho sovětských řádů a vyznamenání. Pracovala jako knihovnice ve Vědecké knihovně v Minsku - a bála se o život. Proč? Protože Anita Kube ani zdaleka neřekla poslední slovo! Sotva po válce zjistila, kdo jí vyhodil manžela do povětří, začala Jeleně psát dopisy. Zvláštní, až zamilované dopisy! „Psala jí divné vzkazy začínající slovy Milá Galino, jak jí říkala ještě ve vile, ve kterých tvrdila, že jí všechno odpouští a že chápe, že byla k činu donucena Stalinem. Navrhovala dokonce, aby se staly přítelkyněmi,“ popisuje opravdu podivné chování Anity Kube web Fotohistory. O co jí šlo? Chtěla se snad s Jelenou skamarádit? Nikdo to dodnes nechápe.

V dopisech byly opravdu prazvláštní věci. Věty jako: „Budeš mou? Chápu tě. Udělala bych to samé. Nemáš fotografii? Ach, Galino drahá, tolik se mi stýská. Přijedeš do Německa?“ A Jelena, která až do své smrti žila úplně sama, dostala šílený strach, že ji chce Anita otrávit. „Byla skálopevně přesvědčená, že se ji Anita snaží na dálku zavraždit a papír dopisů je napuštěný smrtícím jedem. Každou obálku odevzdala KGB. Na dopisy nikdy neodpověděla a ze strachu z německé pomsty se nervově zhroutila,“ dodává Fotohistory.

Ložnicový výbuch Wilhelma Kubeho bývá občas srovnáván s „naším“ atentátem na Heydricha. Čin Jeleny Mazanikové, která zemřela v roce 1996 ve věku 82 let, se stal symbolem běloruského odporu a zapsal se do dějin jako jeden z nejúspěšnějších domácích atentátů celé druhé světové války - byť i na něm přistála krev tisíců nevinných lidí, kteří se stali objektem německé odplaty.

Zpracováno podle:

Алена Мазанік, Jelena Mazaniková, Válka.cz, TIME, Partizany.by, Fandom, MNSVU.org, Wilhelm Kube, Belinkaluga.ru, Bis.nlb.by, Molodguard.ru, Dokument YouTube, Generalplan OST, Jad Vašem, The New York Times, Foto History Livejournal