Hřbitov bláznů: tajuplné pohřebiště v Bohnicích skrývá hroby maličkých dětí, šílenců, vojáků i vrahů

Víte, co je tafofil? Je to označení pro člověka, který miluje hřbitovy; obdivuje jejich krásu, tajemství a atmosféru. Tafofil (z řeckého taphos:hrob a philos:milovník) také fotografuje rozpadlé hroby, fotky zveřejňuje v komunitách na sociálních sítích, kde podobné „úlovky“ sdílí spousta dalších lidí.

„Studuji staré náhrobky. Architekturu. Pátrám po osudech dávno mrtvých lidí, jejichž jména si přečtu na náhrobním kameni. Je to detektivní práce, smutná i úžasná. Nejsem žádný zvrhlík. Jen mě fascinuje ta krása funerálního umění! Je to úcta k historii a estetice zmaru,“ vysvětluje tafofil (to je ale opravdu hodně zvláštní slovo!) pan Sedlák, jehož kroky velice často míří na jedno konkrétní místo v Praze, kde se bez nadsázky zastavil čas.

Pochmurný a legendami opředený Hřbitov bláznů patří mezi nejzáhadnější místa posledního odpočinku u nás. A také mezi nejkrásnější - byť je toto slovo v kontextu s morbidní pochmurností Bohnického hřbitova neobvyklé. „V samém srdci hlavního města se rozkládá doslovná Zahrada ticha, která návštěvníka omámí i okouzlí. Tajuplný genius loci rozlehlého hřbitova bere dech, zelený břečťan se tiše plazí přes zvětralé a omšelé náhrobky, v nichž odpočívají bývalí pacienti přilehlé psychiatrické nemocnice a ústavu v Bohnicích,“ uvádí jeden z mnoha průvodců po legendárním pražském místě.

V dalším stojí: „A nejsou tam jen pacienti - leží zde spousta vojáků, měšťanů, dětí, plodů, vrahů i zločinců. Je tu i záhadný náhrobek, pod nímž spí svůj věčný sen žena, jejíž jméno se nesmí vyslovit nahlas. Nosí to smůlu, vyvolává to prokletí. Hřbitov bláznů hostil filmaře, satanisty, partičky vyvolávačů duchů, zloděje i spodinu společnosti, která se zde mezi rozpadlými náhrobními kameny scházela.“

Je tam skutečně zvláštní atmosféra. Stromy šumí, tiše šeptají; pod nohama vám křupe všudypřítomný brečťan, z něhož se vynořují kusy náhrobků; bojíte se chodit mimo vyšlapané cesty (i když tam téměř žádné nejsou), protože jak známo - není radno přejít někomu po hrobě!

Jaký je příběh Hřbitova bláznů?

Vznik budoucího dvou a půl hektarového pohřebiště je úzce provázán se založením Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Tento náš slavný ústav vznikl počátkem 20. století, kdy tehdejší odborníci a lékaři zaznamenali prudký nárůst lidí postižených celou škálou duševních chorob. Mohla za to industrializace, změna ekonomických i společenských poměrů. Lidé ztráceli práci, žili v chudobě a v tristních podmínkách. U některých rodin byl nový řád zcela likvidační.

„Všude bujel alkoholismus, domácí násilí. Došlo k mravnímu i citovému úpadku mnoha obyvatel Prahy a okolí. To sebou přineslo zvýšenou potřebu lůžek pro vážné psychiatrické pacienty.“ popisuje pan Sedlák vznik instituce, která se stala naším největším blázincem. Situace byla natolik závažná, že Zemský výbor Království českého, který v té době spravoval všechny zemské ústavy pro choromyslné, rozhodl vystavět nový ústav pro duševně nemocné v Bohnicích u Prahy

Aby bylo dost místa na areál budoucí nemocnice, úřady zakoupily velkostatek s rozlehlými polnostmi a celým přilehlým Čimickým hájem. První pacienti tvořili spíše kolonii, malou vesnici. Bylo jich jen pár, několik mužů žen i dětí si vzal pod patronát MUDr. Antonín Růžička a naordinoval jim venkovní terapii prací. Od roku 1904 duševně nemocní lidé obdělávali pole; v areálu bylo několik kusů dobytka, slepice, králíci a zeleninové zahrady. Jenže nervově chorých stále přibývalo.

Nešťastní pomatení lidé z celé Prahy putovali do Bohnic a malé hospodářství brzy praskalo ve švech. Ženy s laktační psychózou, alkoholici, pacienti se syfilitickou progresivní paralýzou, hysterky, schizofrenici, sexuální devianti, nezvedené děti - ti všichni dohromady kopali v zemi a starali se o zvířata. Až když počet pacientů stále stoupal a dosáhl k číslu 300, byl s konečnou platností založen samostatný ústav s titulem Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích. Stalo se tak 28. dubna 1909. 

To už v „kolonii bláznů“ po tři roky fungoval i hřbitov. Jenže původně to byl plácek v lesíku mezi stromy, kam se pochovávaly mrtvé děti. Pacientky přišly často těhotné, byly to zešílevší oběti hromadných znásilnění nebo těžce duševně vyšinuté ženy, které ani nevěděly, že jsou těhotné. Chovanci byli obojího pohlaví, v komunitě docházelo k pohlavním stykům - a když nemocná žena otěhotněla a porodila, dítě se vesměs nedožilo ani pár hodin.

Občas se také stávalo, že přivezli spoutanou a zcela šílenou ženu, kterou sebrali někde na ulici, byla těsně po porodu, v ruce třímala mrtvé a rozkládající se miminko… Musely to být zcela příšerné scenérie a neoficiální pohřebiště se plnilo dětskými rakvemi. Do neposvěcené půdy bylo „natajňačku“ pohřbeno podle kusých odhadů kolem 25 dětí i ubohých maličkých potracených plodů.

Kapacita psychiatrické léčebny se mezitím neustále rozšiřovala, až měl ústav pro choromyslné v Praze-Bohnicích kolem 3 000 pacientů. Bylo to „město ve městě“, které akutně potřebovalo také vlastní hřbitov. Rozhodnutí o založení ústavního pohřebiště padlo v roce 1909. Na místě dětských hrobů byla provedena úprava terénu, areál byl obehnán bílou cihlovou zdí a dvanáctého září roku 1909 nový hřbitov slavnostně vysvětil farář Josef Mejsnar z Klecan.

Za přítomnosti úředníků, personálu i samotných pacientů tak vzniklo s církevním požehnáním jedno z nejstrašidelnějších míst v Evropě! Nové pohřebiště uvítalo prvního nebožtíka už pár dní po vysvěcení: byl to teprve jedenáctiletý chlapec jménem František Jankovský. Chovanec ústavu má v úmrtní knize zapsanou truchlivou noticku: „Hydrocefalus, tuberkulóza, rodiče nejeví zájem, nebyl povolán kněz!“

Odhaduje se, že v průměru bylo do půdy Hřbitova bláznů ročně uloženo přes osmdesát těl. Dokonce v léčebně existovala v rámci ergoterapie místnost, kde pacienti vyráběli rakve pro své zesnulé kamarády! Po vypuknutí tyfové epidemie bylo za přísných hygienických podmínek na hřbitově pochováno během jednoho týdne 640 obětí této vysoce nakažlivé nemoci! Nebožtíků bylo tolik, že těla musela být uložena ve třech vrstvách nad sebou.

Chovanci ústavu, kteří neměli rodiny - a těch byla většina - byli po smrti zabaleni do prostého rubáše, jejich jméno bylo zaneseno do knihy zemřelých; nad jejich ostatky se zavřelo víko prosté a hrubě přitesané rakve - a po jednoduchém pohřbu byl hrob označen pouze železnou destičkou. Bohatším pacientům, kteří měli nějaké peníze „v kase“ nebo rodinu či příbuzné, se stavěl prostý kamenný náhrobní kámen.

V přísně chráněných pavilonech léčebny žilo i několik brutálních vrahů, kteří byli označeni za „nepříčetné“ a místo šibenice je čekala doživotní internace ve svěrací kazajce. „Jednalo se vesměs o škrtiče. Mají své místo na jihozápadním rohu hřbitova. Tam jsou hroby vrahů, nejhorších deviantů, násilníků a zloduchů své doby. Měl by tu být Pavlíček, který se tehdy přihlásil k vraždě Vranské. Také se říkalo, že tu leží i ona. Otýlie. Rozčtvrcená. Ale není to pravda, je v Bratislavě,“ vysvětluje pan Sedlák.

Nejsou zde však pohřbeni jen „naši“ blázni. V roce 1916 bylo do Bohnic převezeno 100 italských duševně nemocných, když se jejich původní léčebna v Pergine Valsugana přeměnila na vojenský lazaret. 48 jich skončilo v zemi Bohnického hřbitova. Říká se, že na zdi místní kapličky visely pamětní mramorové desky, které zaplatil Benito Mussolini - a dokonce nechal do Prahy poslat skříňky s hlínou z italských hřbitovů, aby měli zesnulí Italové pocit, že jsou doma!

„Kromě Italů jsou zde zajatci ze Srbska, Bosny a Ruska z 1. světové války. Pochováno je tu však i velké množství rakousko-uherských vojáků, kteří skončili a zemřeli v nedaleké léčebně poté, co v průběhu války přišli o rozum. Místo posledního odpočinku tu našli také nepohodlní dědicové nebo příliš dlouho žijící bohaté tetičky, nemanželské děti a další osoby, kteří byli sice zcela příčetné, avšak v blázinci se ocitly řízením osudu a nebylo pro ně cesty zpět.“ uvádí web Bohnického hřbitova.

Hřbitov se plnil také náhrobky zaměstnanců léčebny, ošetřovatelů i řádových sester. A protože v Bohnicích samotných časem chyběla hrobová místa, končívali zde i měšťané, obyčejní lidé z Prahy. Jejich náhrobky byly honosné a opečovávané. Muselo být děsivé vidět ten kontrast zpustlých ústavních hrobů bez označení a krásně zhotovených mramorových kamenů! Ty už ale dnes nenajdeme - padly, ohlodal je zub času a splynuly s terénem, který hustě porostl břečťan.

Hřbitov má dvě dominanty: Výstavní mohylu s nápisem „Corpora dant tumulo, sed patriae vitam“ (Těla dána hrobu, ale život vlasti) která byla vztyčena v roce 1917 na počest zesnulých vojáků, kteří se na frontě zbláznili a dožili v Bohnicích jako duševní trosky. Druhou je torzo bývalé umrlčí kaple, kam se mrtvoly svážely před pohřby - nebo zde probíhalo předání těla rodině. V kapli se také skladovalo vápno: tím se zahazovali sebevrazi, kteří nesměli spočinout v posvěcené půdě.

Byl jim vyhrazen kousek země u hřbitovní zdi, půda byla odsvěcena a ostatky oběšenců či žen, které se otrávily nebo utopily, byly posypány vápnem a zahrabány bez rakve do hlíny. Opodál „oddílu sebevrahů“ by měl ležet Gavrilo Princip. Atentátník, který v Sarajevu svým výstřelem zažehl první světovou válku, byl dle svědectví hrobníka Slavaty potají pohřben 1. května 1918 do neoznačeného hrobu pod jménem kaprál Karel Chotěšovský! Prý měli mrtvolu Principa přivézt z Terezína a rychle pohřbít, aby se místo jeho hrobu utajilo. Může na tom být něco pravdy?

Ponuré prostředí a rozpadlé náhrobky si samozřejmě říkají o nějaké ty duchařské historky a morbidní místo láká samozvané lovce duchů, kteří nahrávají na všemožné přístroje hlasy ze záhrobí. „Potkávám jich tu mnoho. Youtubeři si tady udělali piknik, všude se válely plechovky, natáčeli si to… Je to sice zamčené, ale lezou dírou v plotech a přelézají jej. Někdy to jsou nájezdy, těch odpadků tady,“ mává rukou pan Sedlák, „Snaží se rozčílit tu ženu na M. Já už si někdy říkám, ať se jim to někdy povede - třeba na tom něco pravdy je a byl by tu klid,“ usmívá se tafofil.

Naráží tím na nejslavnější hrob Hřbitova bláznů. Jde o místo posledního odpočinku mladé paní jménem Maria Tuma Reiter, tedy Marie Tůmové. Podle všech dohledatelných zdrojů zemřela ve věku 28 let, konkrétně 18. dubna 1912. A jako příčina smrti je uveden zápal plic s poznámkou, že „zemřela náhle“. Maria Reiter pocházela ze Štýrska, půvabná Rakušanka (asi jediné foto zde) přišla do Prahy sloužit a provdala se za dělníka Antonína Tůmu, s nímž měla dvě děti.

„A co má být? Co je na ní tak zvláštního?“ zeptají se mnozí. Jde o to, že její hrob je udržovaný. Zatímco se ostatní náhrobky rozpadly, za Marií někdo chodil celá desetiletí. Náhrobek byl vždy čistý, dokonce jevil známky profesionálních oprav; v každé roční době u něj ležely buď čerstvé květiny nebo podzimní či vánoční dekorace. Nikdo nemá nejmenší ponětí, kdo to dělal. „Tůma, manžel. Nebo děti!“ řeknete si. Problém je v tom, že ač byl hřbitov vždy plný návštěvníků nebo turistů, nikdo neviděl, kdo tam kytice dává.

„Stalo se mi, že jsem šel k jejímu hrobu, který je před bývalou kaplí - bylo tam prázdno. A když jsem se vracel s fotoaparátem, o patu kamene ležela opřená čerstvá kytice růží. Toho člověka bych musel vidět. A neviděl. Nejsem zdaleka sám, kdo tohle zažil. Traduje se, že její jméno nesmí být vysloveno nahlas. Rušil by se tím její věčný sen a vyrušil by se i onen neviděný truchlící. Vyřčení jména má nosit lidem smůlu a prokletí. Dnes už tady lidé hulákají její jméno nahlas a čekají. Je to ostudné. Spousta lidí jí ale k hrobu nosí svíčky i kytice.“ říká pan Sedlák.

Soumrak pohřbívání na Hřbitově bláznů nastal kolem padesátých let minulého století. Samozřejmě to souviselo se zlepšením podmínek v blázinci samotném - pacienti měli rodiny, duševně nemocní už neumírali jako na běžícím páse a se zavedením hygienických standardů odborníci usoudili, že hřbitov je kapacitně zaplněn. Po roce 1948 nastalo také tažení proti církvi - Hřbitov bláznů byl v roce 1952 komunisty odebrán z církevní správy a začal pustnout.

O hroby už se nikdo nestaral, poslední pohřeb - legální - proběhl v roce 1959. Jenže dle mnoha svědectví se na hřbitově pochovávalo dál - ale tajně! „Scházela se tam spodina Prahy. Kšeftovalo se zde s lupem, organizovaly se tajné rvačky… A mezi lidmi kolovaly historky o pohřbech obětí vražd. Přímo se to nabízí - když vidíte v noci chlapa s lopatou, jak při svíčce kope hrob na starém hřbitově? Každý radši utíkal pryč. Kolik „čerstvých“ mrtvol tam je, to se asi nikdo nedozví. Možná žádná a jde jen o lidskou fantazii.“ domnívá se Lucie z facebookové stránky milovníků českých hřbitovů.

Hřbitov bláznů byl 1. ledna 1963 předán Pohřební službě hlavního města Prahy, která jej nevyužívala a nechala mysteriózní pohřebiště zpustnout úplně. Z původně důstojného místa se stala džungle - náletové dřeviny vytvořily hotový prales, dílo zkázy dokonal mech a břečťan. Vzniklo naprosto úžasné a nedotčené místo, které působí na šokované návštěvníky minimálně mrazivě - a až neskutečně!

„Je to tady jako na jiné planetě. Nemohla jsem se hrůzou ani pohnout,“ uvádí Lucie, která absolvovala komentovanou prohlídku - tato forma návštěv Hřbitova bláznů je zcela legální a může se jí zúčastnit každý.

Jenže ne všichni jsou tak slušní a chodí hlavním vchodem, jak se tak říká. Pohřebiště bylo vybrakováno nájezdy hledačů kovů i vykradačů hrobů, kteří se neštítili vyndat nebožtíky z rakví a sundat jim třeba identifikační plíšky nebo snubní prsteny. „Naštěstí pak usoudili, že tady jim pšenka nepokvete. Ti mrtví zde byli chudí, neměli nic. I ty hyeny to pak pochopily,“ uvádí pan Sedlák. Tehdejší Veřejná bezpečnost ale musela ze hřbitova ve velkém vyhánět úplně jiné hosty – satanisty!

Uskutečnilo se zde několik vlastně veřejných a přístupných černých mší - lidé z této subkultury si dali na Hřbitově bláznů „spicha“ a ve staré kapli prováděli nechutné rituály, často s nějakou starou lebkou, kterou vyhrabali z hrobu. Děsivá setkání končila honičkou s esenbáky a několik desítek satanistů bylo v osmdesátých letech po obrovském zátahu zatčeno. Temné satanské rituály prý zanechaly na pohřebišti „špatnou auru“.

Jestli je tak špatná, jak se říká, o tom se asi musí každý návštěvník tohoto fascinujícího místa přesvědčit sám!

Několik perliček a zajímavostí:

Zpracováno podle:

Pan Sedlák, mailová konverzace, Aktuálně.cz, Bohnický ústavní hřbitov, Kudyznudy.cz, Bohnický hřbitov, Find a Grave Maria Tuma Reiter, Facebook, Městská část Praha 8