Článek
Když před pár měsíci zemřel Erich von Däniken, po chvíli pietního ticha jsem se začala smát. Já vím, nedůstojné, nemístné, nicméně nutné! „Hihihi, Eríšku. A máš to. Teď tě tam nahoře okamžitě odchytí můj otec. To ti teda absolutně nezávidím. Táta už tam naštvaně čeká, až mu laskavě vysvětlíš, proč jsi s ním nešel na klobásu!“ řehtala jsem se tu nahlas. A tykala mu! To ale není znamení neúcty, my jsme doma tykali všem celebritám.
Mezi sebou, občas i celebritě přímo do očí, protože můj táta měl nesmírné štěstí na známé lidi. Tehdy se jim ještě celebrity neříkalo, byli to prostě „umělci“ nebo „populární lidé“ či „tváře z obrazovek“. A táta je neustále potkával a zažíval s nimi jeden malér za druhým. Se svou přátelskou povahou neměl problém navázat kontakt se všemi lidmi, ale občas se v přítomnosti nějakého superznámého člověka, co na vás den předtím civěl z bedny, choval jako totální buran. Inu, všichni jsme jen lidé, obyčejní smrtelníci… Ale občas se jako burani chovali i oni!
Někdy byste se opravdu divili, jak se hvězdy našeho mládí uměly odkopat! „Blbeček! Blbec dvoumetrovej pitomej vožralej!“ řval táta, když se rodiče jednou v noci vrátili domů z nějaké zábavy, kam si šli skočit „jako zamlada, Kelišová!“ A místo, aby se tam máma dojímala a plakala: „Tudle nám hráli na svatbě, táto!“, zachraňovala svého manžela před jedním známým českým zpěvákem, který mu chtěl dát na budku.
Táta byl odraný jako borůvka, z nosu mu tekla krev, ztratil cigára, ale hlavně nesmírně nadával: „Co si vo sobě myslí, idiot jeden fousatá plesnivá šedivá!“ řval a jazykem si před zrcadlem kontroloval zuby, jestli mu nějaký nechybí! Nechyběl, ale chybělo málo a fakt by se tam někde popral s … To já vám nesmím říct! Ne, opravdu ne. Jednak jsou to už dávno starý pověsti český, jednak indicií je dost… A ne, Walda ani Zmožek to nebyli!
O co tehdy šlo, to nevím. A ani se to už nedozvím, ale zřejmě onen pán čučel na mámu, ta se mohla okouzleně usmát, žárlivý otec okouzlen nebyl, nesmál se, padlo pár slov - a jelikož byli všichni nacamraní včetně fousatého zpěváka, sud s prachem jaksi vybuchl. „Takovejdle kousek a natáh bych mu. Kolohnát jeden vochraptělá vypitá!“ ukazoval táta mezírku mezi prsty, zatímco máma kvílela: „Taková vostuda!“ Já jen zavrtěla hlavou. Bylo to pořád stejné.
„Ty na to máš nějakej radar,“ smála jsem se, když se táta vrátil vlakem do Prahy z dovolené u svých rodičů - a s vykulenýma očima nám ve dveřích hlásil, že s ním z Plzně v kupé cestoval Téén Lee-ošš-Suchááá-říípááá! Táta opravdu mistrně napodobil hercovu specifickou dikci. Pak se toho nemohl zaboha zbavit. Zaboha! „To je tááák nakažlivýýýýý…“ deklamoval a vyprávěl, jak si mistr četl noviny a zéééptaaal sééé hooo, kooolik jééé hóódin!
„Nech už toho!“ sekla po něm máma vztekle, protože ji to strašně rušilo. Tehdy zrovna běžel Život na zámku, kde pan Suchařípa ztvárnil tuším notáře Kubrta (Zááámééék Tem-niš-tě!) a táta se tou dikcí prostě nakazil. Byl nemocný a nemohl mluvit jinak, což způsobovalo jisté potíže v komunikaci s okolím! Drželo ho to a néé-pus-ti-ló do té doby, než potkal někoho jiného! „Kristééé-co-je-to-zááá-člo-vě-kááá?“ řehtal se u miliontého opakování Bohuše, kde se jeho náhodný spolucestující také objevil. Máma si jen dala hlavu do dlaní.
Hlavu do dlaní si složila také v okamžiku, kdy táta konečně potkal Dědka Šindeláře z Katapultu, protože ona neustále tvrdila, že ho zná osobně a táta jí to nevěřil. Dědek byl též rodák z Chodska, pocházel kousek od máminy vesnice a byl asi o deset let starší. Táta Kaťáky miloval (mám takové tušení, že při Blues opuštěný postele jsem byla počata), nicméně máminu „dětskou známost“ považoval za její fantazijní přelud.
„Tykáte jo? Blbost! To jsou ty tvý halucinace. Jak má někdo knír, hned si s ním madam tykááá!“ rozčiloval se. Máma oblibovala kníraté muže a táta s knírem vypadal jako německý pornoherec. Nebo hůř, ehm. Takže mužnou ozdobu pod svým nosem opravdu nosit nemohl! „No fakt, jezdili jsme za ním tehdá na pionýru s Růženou. Když teda přijel. Nic nebylo, jen se nám líbil. A co je ti vůbec do toho. Kde já mohla bejt!“ vyřvávala máma jako Heduš a schválně tátu provokovala. Vše to poslouchala moje rázná chodská babička, tátova „milovaná“ tchyně, která se ihned začala ošívat:
„Marneči slavenyj, tuten … jeden. Tuto sem jí mušíla zatrhnout a děda mušíl na pijonýru vypustít gumy, aby nikám nejezdíla. Takovyj flašinetář!“ lamentovala babička. „No jo, maminko, ale slavnej je, slavnej…“ popichoval táta ironicky a kladl zvláštní důraz na slovo maminko. Jeho tchyně znejistěla: „Nu, myslíš, že má íčko peníze, vet? Nu…“ nevěděla hned, jak to přeoslit tak, aby svému zeťákovi vmetla, že by byl Dědek větší terno! Máma tam stála v zástěře a spínala ruce: „Ježišmrajá, nechte toho, kdyby nás někdo poslouchal. Takový blbosti…“ prosila, protože to bylo furt a furt dokola.
Tleten má víc, táleten má málo, tuten si postavil barák, táleten má íčko nový autooo… Pořád a pořád! Načuřená babička posléze usoudila, že bude mlčet, sic by se do toho ještě víc zamotala a poručila zeti: „Na řbítov s kameníčkama!“ Po vydání této prazvláštní indicie odšustila do separé, aby tam počítala, kolik tak může vydělat člen rockové kapely a kolik může vydělat letecký mechanik. „Eslipa já tehdá neudělála blbost…“ syčela babi, zatímco máma se smála a táta jen tupě čuměl:
„Jaký kameníčky? Co to mele?“ pozastavil se nad velice mlhavým a neurčitým rozkazem své tchyně, který jako obvykle plně nepochopil. „Kámen na hřbitov,“ snažila se mu vysvětlit maminka a táta zcela, ale zcela nepatřičně zajásal: „Náhrobní? Její? Už?“ „Jdi do…“ řehtala se máma a za pomocí patřičných rekvizit mu vysvětlila vskutku nevšední myšlenkové pochody své matky:
„Tady je pytel,“ odtáhla tátu, který měl plnou hlavu jistého náhrobního kamene a viděl jej v myšlenkách vztyčený i se jménem a vytesanou poznámkou Marneči slavenyj, už si mi sem přived (nebo tak něco), před kolnu, kde stál těžký naditý režný pytel. Táta na něj zíral jako na zjevení: „A co jako?“ „Je v něm kamení. Kameníčky. Malý, bílý. Do hrobu. Dědovi. Nasypat. Na ozdobu. Aby. To. Vypadalo. Líp.“ dávala maminka tečky za slova, protože její manžel pořád velice pomalu chápal.
„Aha.“ došlo mu to. „A to jako teď? A dovolí mi jet autem? Nebo to povezu přes hory doly černý les na trakaři? Nebo na zádech?“ „Autem. Víš co? Já pojedu s tebou. Peťo! Hop! Zdrhej! Do auta, dělej!“ odvazovala si máma zástěru, využila babiččiny zaneprázdněnosti (stále počítala ony ohromující výdělky muzikantů a mechaniků) a všichni i s pytlem bílého kamení jsme naskákali do vozu a frnkli sčítající babičce přímo před nosem.
Došmejkaly jsme s mámou pytel na hřbitov a u dědečkova hrobu jsme čarovaly s kamením. To byl klid! Bez lamentování, bez Marneči slavenyj, ptáci zpívali, v korunách obřích lip bzučely včely (teď pod jednou z těchto lip leží i oni, tak doufám, že tátu ten bzukot moc neruší!); zdobily jsme hrob, táta si pohvizdoval, šel sám od sebe napumpovat vodu a zalít hroby, já šla s ním - a najednou se zarazil a skočil za jeden náhrobek jako nějaký partyzán. Kryl se za ním a zvědavě načuhoval ven. „Co vyvádíš?“ zarazila jsem se.
„Hele! Máma. S nějakým chlapem!“ šeptal v zákrytu Rodiny Sladkých Spi sladce a živě jsem slyšela jeho myšlenky: „Sejdeme se na hřbitově! Moje manželka se schází s chlapama mezi hroby!“ Popadl konev, přískoky se plížil v uličkách až k mámě - málem padl do mdlob! „Jano! No nazdar!“ hlaholil živý Dědek Šindelář, který také přišel zalít hrob a smál se, až se mu knír třásl. Maminka byla tak překrásná! Blýskalo se jí v očích a blekotala: „To je můj muž! A to je moje sekera. Secera. Que sera sera. Séréra. Šesera. Séra. Seru. Zesera. Dcera!“ netrefila to rozhozená máma na první dobrou!
Táta byl ve svém živlu. Tak teda nekecala! Opravdu ho zná! A zcela se naplnilo ono My o vlku! Slovo dalo slovo, začali si všichni tykat, poplácávali se po zádech a na hřbitově jsme všichni zkejsli snad tři hodiny. Babička už si myslela, že jsme frnkli do Německa a necháli jí tám vopuštěno ženckou starou. Ale ráda si nechala vyprávět, jak šel Dědek zalít hrob a jak máma mluvila sprostě a jak si vyměnili telefonní čísla. Jen ji děsně štvalo, že jsme se ho nezeptali, kolik vydělává!
A takových setkání bylo daleko víc. O někom se už nedozvím, o dalších říct jednoduše nesmím, o někom už jsem se tu už zmínila… Například o zpěváku Nekonečném, který svými „výttryysky rrrozzkoššee“ dostal mého otce málem do blázince. Ale Erich von Däniken, to byl úplně jiný level! Zvláště, když k němu táta i máma přišli jako slepci k houslím! A začalo to čtením. Jak také jinak! Čtení je vůbec nebezpečné zaměstnání a způsobuje spoustu kalamit a katastrof!
Táta nikdy nebyl velký čtenář. Měl své oblíbené knihy, na záchodě choval ohmataný výtisk Čtyř tankistů a psa, k jídlu si četl noviny a onen knihomolský prvek u nás suplovala máma - vášnivá „louskatelka“ všeho, co mělo písmenka a dalo se tomu smát nebo se u toho bát. Milovala Betty MacDonald, Joy Fielding, Agathu Christie, romány od Dumase a Huga… Táta byl velice rád, že jsem vášeň ke knihám podědila po ní, ale zlobilo jej, že jsme obě úplně mimo:
„Už zase čtete. Dyť si tady popovídám akorát s křeslem!“ rozčiloval se, kouřil a přepínal televizi, zatímco my jsme dlely ve Francii nebo v kriminále nebo na hranici nebo v ústavu pro duševně choré nebo v Bullerbynu, podle druhu té které zvolené literatury. „Já budu taky číst!“ vyhrožoval táta. „Chacha!“ usmála se máma, aby pak k jejímu nesmírnému zděšení skutečně začal bádat ve svazcích literatury záhadologické, kterou mu zapůjčil jeho bývalý kolega z práce, alkoholik Otépka.
„Pavle, je to všechno pravda!“ dýchal rozcuchaný ufolog-amatér tátovi do ksichtu rumový odér a podával mu Spiknutí šedé rasy, „Věř mi, pročti si to, já to všechno vím! Já jsem je viděl!“ A tak se tatínek zakousl do Součka, přidal k tomu Dänikena a hloubal o těžkých otázkách existence mimozemských civilizací, zatímco maminka si četla Dumase. Tento čtenářský dýchánek vyvrcholil nesmírným průšvihem: oba usnuli, máma nechala na plotně hrnec se svíčkovou a málem jsme vyhořeli.
Sousedka ucítila kouř a zalarmovala záchranné složky. Vyrazili dveře, běhali po bytě v ochranných stříbrných oblecích a násilím probuzený a omámený táta se jich zcela vážně zeptal, z jaké jsou planety. To byla hrůza! Pod vlivem záhadologické literatury jednoduše usoudil, že už přiletěli - a zrovna do třetího patra pražského paneláku, že jo? Strašná ostuda, strašná. Naštěstí vše dopadlo dobře, ale z táty si jeho kolegové policajti utahovali ještě dlouhé roky. Už jsem o tom psala - a mělo to velký úspěch. Aby ne! Lidé se přece rádi škodolibě řehtají, když ze sebe někdo udělá kolosálního pitomce!
Akce svíčková, jak jsme tento neblahý incident nazývali, v tátovi hlodala až do smrti. „To byla taková vostuda! To jsem tomu dal! Mohli jsme všichni umřít!“ bědoval pořád dokola. Zahodil veškerou okultní literaturu a už odmítal číst o Stříbrňácích a Baalbeckých terasách a Synech božích, co brali sobě dcery lidské. Ale pořád to měl v sobě, pořád přemýšlel o Dänikenových Vzpomínkách na budoucnost. To je kniha, která vás buď mine, nebo zásadně ovlivní. Nakonec mávl rukou a myslel si své. Táta se nerad zabýval otázkami bytí a nebytí, měl raději srandu, humor a život.
Když jsem se vdala a odstěhovala se zpět na své rodné Chodsko, nechala jsem rodiče samotné napospas jejich skopičinám. Chovali se jako puberťáci, to teda jo. Asi to souviselo s náhlou svobodou! Jejich „Zesera“ konečně vypadla z hnízda, jupííí! Pak následovaly telefonáty, kdy mi maminka líčila, co zase táta provedl, až jsem se stala kvalifikovanou rozhodčí a musela jim jejich pitomé spory na dálku soudcovat! A jednoho dne volala maminka a byla podivně zamlklá. Už její úvodní „čau“ evokovalo další průšvih.
„No. Tak to vyklop, co se zase stalo?“ zakvílela jsem a v duchu se křižovala. „To je furt něco s váma! Nemůžu vás nechat na chvíli samotný!“ peskovala jsem maminku ironicky. „Ále,“ smrkla, „Šli jsme na klobásu na Václavák, víš?“ Abych nevěděla. Oblíbená to tehdejší mana všech Pražáků i přespolních, pamatujete ty stánky na Václaváku? Jak se tam převalovaly ty nechutné, odporné, nezdravé, mastné, ale luxusní a boží kalorické bomby?
Táta si na ně sem tam zajel „jen tak“, aby pak trpěl jistým ujímáním a pálením žáhy, neboť byl schopen sežrat dvě i tři. A vždy se zastavil za mnou v tehdejší práci. Dělala jsem přímo naproti v knihkupectví Orbis u Kanzelsbergera a táta mi tam občas „natajňačku“ jednoho „macka“ na promaštěném papírovém tácku donesl. Mňam! „A ještě si pokecal s Ukrajinkama!“ brblala vždycky máma. Ale nyní jí nešlo o zahraniční blonďatý a upovídaný personál, ale o něco úplně jiného. A v hlavní roli byl zase můj otec a celebrita!
Rodiče ten den vyšli na Muzeu z metra a dojatě zamáčkli slzu při pohledu na mou bývalou prodejnu, na jejichž skleněných dveřích se skvěl plakát jako kráva, který hlásal do světa, že právě dnes se koná autogramiáda samotného Ericha von Dänikena! Táta ztuhl na místě. „Hele! Mámo!“ poskakoval, „To je dneska! Okamžitě jdeme. Ne, to není tady, to je tam dole, jak tam Peťu občas poslali,“ uvědomil si existenci tehdejší druhé pobočky Kanzelsbergera na Václaváku, Astry. „Jdeme! Já ho chci vidět!“ zajiskřilo tátovi v očích.
„A já už věděla, že je zle, rozumíš? To poznáš. Vždycky se chlubil, že potkává slavný, že pro to nemusí nic dělat, teď chtěl někoho poprvé vidět sám. Ježišmarjá!“ bulela máma. Už tam chybělo jen Marneči slavenyj! „Já mu říkala, Pavle, neblbni, nemáme sebou žádnou knížku, podívej tu frontu, ta se táhla přes celej Můstek, von néé, musí ho vidět, aby mu řekl: Jó, kvůli tobě jsem ze sebe udělal blbce před hasičema, policajtama i doktorem! Jen kvůli těm tvejm Vzpomínkám na budoucnost! A kvůli vypitýmu Otépkovi!“ fňukala máma.
Vyprávěla, jak táta doslova běžel dolů, až se mu smekaly zánovní polobotky a jeho šusťákovou bundu viděla, jako kdyby byl rozmazaný. „Rozumíš? To byly mety. Vypadal jako Zátopek. Já se bála, že ještě kvůli Dänikenovi upadne a vyrazí si zuby. I na klobásu zapomněl!“ líčila. Když dofuněli do Astry, otec si za pomoci ostrých loktů vybojoval místo ve frontě na podpis světoznámého záhadologa a maniakálně poskakoval jako čertík na pérku. Máma se zařadila po jeho boku a snažila se jej nenápadně odtáhnout pryč, než bude ostuda.
„Pavle, prosím tě, já ho chci taky vidět, vždyť víš, Vzpomínky na budoucnost miloval i můj táta,“ vzpomněla si na dědu, který předčasně umřel a zřejmě jim tam teď nahoře soudcuje místo mě, „Ale pojď pryč. Tohle je narychlo. Znáš se. A mluví německy!“ vytáhla trumf, o němž byla přesvědčená, že tátu zařízne. Její manžel a cizí řeči, to byla kapitola sama pro sebe. Když se táta učil anglicky, málem skončil v blázinci a německy uměl jen nadávat! „A co!“ mrkal nadšený táta, „Dyť já to dám dohromady, neboj!“
„Kristepane,“ vzdechla máma a tahala manžela za ruku. „Co vyvádíš!“ usměrnil ji táta znepokojeně a přešlapoval jako husa ve střepech. Konečně, konečně se dočkal! Fronta postoupila a před spisovatelem, který byl obklopen suitou mladých asistentů, se zjevili moji rodiče.„Guten tág,“ kývla máma. Erich von Däniken si je překvapeně prohlížel, protože netřímali v ruce žádnou knihu k podpisu, ale shovívavě je pozdravil. Táta se nadechl a spustil: „Guten tág. Ich bin Pavel und ich hábe…ééé… Ich líbe dich!“ vyrazil ze sebe můj otec, vycenil na záhadologa zuby a přesladce se usmál.
„Já myslela, že mě vomejou. Stál tam jak nějakej uslintanej idiot,“ líčila máma, která německy vysvětlila, že ho má její manžel rád a že neumí německy. Ale táta se dostával do ráže: „Majn tochtr arbajt hír dřív. Ich hábe tochtr und. Ich. Ja. Du bist Erich. Erich fón?“ „Tam už chybělo jen, aby se ho zeptal: Poslechněte, deniken, nejste vy náááhodou nějakej ten fóóón?“ smrkala máma. A táta měl na srdci celou řadu věcí, které Ericha von Dänikena samozřejmě nesmírně zajímaly, jako například: „Ich arbajt in flugzojk. Ja. Ajem mekánikr.“
No jo, golde čechiše hende! Pan Däniken prý jen vrtěl hlavou a nabídl tátovi knížku. „Autogram, ja? Ja. Ich kaufe potom. Dů… Ich…“ lapal táta ve zrezlé hlavě německá slovíčka. Nešlo, nešlo! Zkuste si vzpomenout na mimozemšťana nebo vyprávět, že kvůli němu málem vyhořeli, když nemáte ani šajna, jak se to řekne německy! Nakonec z něj vypadlo: „Wír hábn echt bír und guten tág klobásn. Ich láde dich auf klobásn? Éh, trochen klobásen ajn!?“ „Najn,“ zavrtěl hlavou spisovatel, který mu evidentně rozuměl, protože následně řekl, že už obědval!
Tatínek se ani nemohl vzpamatovat, jak strašně mu to šlo a jak je Erich Fón jeho novej kamarád: „No doprčic, mámo, tohle se mi povedlo!“ zářily mu oči, když se venku ládoval klobásou. Ale škoda, přeškoda, že nešel na kus buřta s ním! „No. A víš co se stalo pak?“ smrkala maminka. Živě si ten její nalomený hlásek v telefonu pamatuji! Ona tyhle situace, do kterých ji můj táta neustále tahal, bytostně nenáviděla: „Neřikej, že přišel Erich Fón na klobásu!“ napadlo mě. Přímo se to nabízelo!
„To by tátu porazilo na místě. Ještě to! Kdyby tam přišel, tak by byla ještě větší vostuda, protože táta by ho zabil. Já to vím. Skončil by v Ruzyni a já bych mu pekla buchty s pilníkem a chodila pořvávat přes plot. Měla bych to kousek,“ mumlala máma a vyprávěla, že Erich Fón ke stánku s mastným pražským klenotem nedorazil. On ne, ale jeden z jeho vytuněných asistentů. Očumoval stánek, poručil si tři klobásy, nechal si je extra zabalit, mrkl na konsternovaného otce a pelášil směr Astra!
Tak snad si Erich Fón pochutnal. A snad to tam nahoře tátovi vysvětlil, protože ten o tom mlel až do své předčasné smrti. Ostatně máma také! Tak pozor na dvoumetrové zpěváky, mimozemské hasiče, nakažlivou dikci, sčítající babičku a opilé kolegy! Pěkný den všem!
