Článek
Budiž tato úvaha vzpruhou všem ženám, které se nacházejí v onom mýtickém středním věku, ze kterého není úniku. Já se v něm nacházím také, ačkoliv v hlavě je mi šestnáct let, připravuji se na maturitu, dělám blbosti, chodím domů pozdě, trápím rodiče a užívám si přízeň opačného pohlaví. Jo! Ale jen v hlavě. Tam můžu. Jinak je vše úplně naopak. „Co se divíte, už jste ve středním věku,“ zasmál se lékař, kterému bylo hrubým odhadem asi patnáct let a já za ním přišla s úpornou bolestí hlavy.
Přísahám vám, že měl ještě pubertální akné a pod nosem mu teprve rašil knír! Však to znáte. Všichni jsou totiž najednou mladší než vy. A přijde to znenadání! Jednou jsem někde četla, že žena pozná stárnutí tak, že jí začnou vykat děti sousedů a kamarádek. Děti, které zná od narození, které přebalovala a vozila v kočárku, pro které vždy byla teta odvedle a říkalo se jí čau teto!
„Brý den,“ ucedil venku puberťák s cigárem v puse, který za mnou celé své dětství lezl jako pejsek a loudil: „Eště čokoládku, teto, dej!“ Zarazila jsem se na místě jako špatně vyřezaný svatý a říkám mu: „No nazdar, ty mi vykáš?“ Mládežník se zarazil - a jak to ti mládežnici umí, hodil takový všeříkající ksicht typu: „Přece ti nebudu tykat, babo!“ Naštěstí si to nechal pro sebe, ale znáte to - někdy naprosto přesně víte, co říkají. No nic. Začala jsem proti své vůli důkladně studovat lifestylové krávovinky, kde jsem narazila na zajímavou tezi: V ženině těle se něco zlomí ve čtyřiačtyřiceti. Do té doby to jde - a pak to naráz vše začne padat, sypat se, kynout, praskat, pučet, hvízdat, mokvat, růst, lámat se, nabývat, rozšiřovat se…
Hm, odfoukla jsem si neviditelné smítko z brady. To mě trápilo už asi dva měsíce. Nějaký divný pocit na bradě. Mívala jsem tam takový roztomilý dolíček, tak pod zbytkem toho dolíčku mi „něco“ vadilo. Pořád jsem si to místo prohlížela v zrcadle - nic. Usoudila jsem, že mám nějaké obličejové halucinace, které souvisí s vějířky nových vrásek pod očima, které se objevily přes noc. Nekecám, přes noc! Pak jsem se tu jednou hádala s manželem a v rámci vyjádření totálního pohrdání zamířily mé oči v sloup a ještě jsem s nimi pěkně zakoulela. A v tu chvíli periferní pohled dolů udělal své a já ho spatřila.
Černý dlouhý ostrý špičatý nechutný chlup, který vyrůstal z brady. Ježišikriste! Co to je??? Čarodějnický chlup se tomu prý říká. Solitér, který vám oznámí, že střední věk je zde. Vyrvala jsem ho pinzetou a nevěřícně si ho prohlížela. No, tak jsem definitivně stará bába. A co teď? Přece to nemůže být až tak hrozné! Ale bylo. A kdyby jen až tak. Bylo to VELMI TAK! To prozření bylo děsivé, protože to přišlo naráz. Nastavila jsem si tu zrcadla (já přijdu, až nastaví zrcadlo!) a začala se prohlížet zepředu a zezadu. Zezadu to šlo.
Maně jsem si vzpomněla na jednu paní, kterou jsem potkávala velice často v našem okresním městě. Zezadu vypadala jako Naomi Campbell, nádherný zadek, vosí pas, dlouhé blond lokny, nesla se jako pávica, všichni chlapi se omámeně otáčeli… Pak jsem ji jednou viděla zepředu a spatřila jsem obličej královny Hatsepšut těsně po vyjmutí z hrobky. No jo. Evidentně to přeháněla se solárkem po dobu asi dvou tisíce let. To snad není možné… Stoupla jsem si na váhu, což jsem také neměla dělat, a následovala módní přehlídka, ke které se přimotala dcera.
Zatímco ona má ještě vše před sebou a poletovala tu v kostýmu Sněhurky, maminka se svlékla do prádla a pohlédla vstříc tvrdé realitě. Jedny šaty, druhé šaty… Co to do…? zaklela jsem jadrně. V létě mi byly nádherně, splývaly, nyní? Zadrhly se těsně nad zadkem, kde se mi utvořil jakýsi prazvláštní útvar. Při dalším zkoumání a čtení jsem se dozvěděla, že se tomu říká „madla lásky“. Prostě tuk na zádech. „No, tak výborně! Chlup a bradavice už mám, hrb taky, maminka je ježibaba…“ sesunula jsem se k zemi a nechápala.
Přece jsem se nemohla tak strašně vyžrat! Vždyť jím pořád stejně, hýbu se pořád stejně… Fakt se to celé sesypalo během pár měsíců! Vyházela jsem šatník, abych nalezla sukni, kterou mám, nekecám vám, od svých sedmnácti let. Džínová, se cvoky, prošoupaná, moje nejoblíbenější; v kapse jsem našla dokonce starý lístek na tramvaj, což mě šouplo zpět o celá desetiletí, kdy jsem coby punkerka vymetala jeden koncert za druhým, hubená s dlouhýma nohama, bez chlupu a vrásek… Já se do ní nasoukala! Opravdu! Netlačila, neštosovala…
Sněhurka mě pozorovala, jak tu tančím, než jsem si všimla v zrcadlech, že při tanci se ona madla lásky nakupila PŘES pas té sukně, pleskají do kapes a tančí spolu s hrdou majitelkou této tukové sloní nohy. „Ježišikriste!“ zavyla jsem. To byla hrůza!!! Tak a dost. Namalovala jsem se, oblékla se a vyběhla z domu. „Brejden,“ zacvrlikala desetiletá copatá cácorka, které jsem foukávala bebí a ona mi říkala: „Mám tě ráda teto!“ „Nazdar!“ ucedila jsem na další vykající dítě vztekle a běžela do lékárny. Aby mi tam něco dali. Cokoliv. Na hubnutí, na vrásky, na beďary, na madla lásky.
Lékárnice se na mou zhroucenou maličkost (veličkost) dívala poněkud zmateně, protože jsem brala všemožné krémy, chyběla jen mast ze sobolího lejna. „Co se ti stalo? Vypadáš jako klaun,“ oslovila mě paní z fronty. Pohlédla jsem na svůj ksicht do skleněné vitríny a málem se rozbrečela. Vypadala jsem jako klaun. Prostě jsem se snažila vše zalíčit, až jsem se přelíčila. Jako ty staré paní, co na sebe napatlají tunu mejkapu, rtěnku mají na zubech a vsáklou do vrásek u pusy, na očích pestrobarevné stíny…
Já se jim vždy smála a rozhodla jsem se, že se jim přestanu smát. Protože to jsem byla přesně já. Stará nesoudná ženská s klaunským obličejem. No nic. Vzala jsem nakoupené preparáty a odplížila se domů. „Dobrý den,“ pozdravil pán, kterému jsem pro změnu já od mala tykala a říkala strejdo. „Ahoj,“ vzlykla jsem. Tátův kamarád, který mě jako malou nosil na koni a stavěl bunkry ze sněhu, se překvapeně otočil. „To jsi ty, Petro?“ „Neeeeeeeee,“ zařehtala jsem se hystericky. Tak už mi vykají i senioři. Výýýborně!
Doma jsem usoudila, že jsem si měla raději zakoupit velký bič a někde najít malý dvorek, kde mě budou drezírovat jako Balouna, když se přežral a jeho žena se bála, že praskne. Smyla jsem si ten šílený mejkap, uklidila zrcadla, oblékla se do pohodlného vytahaného trička a přemýšlela, jestli to mám vzdát. Protože by mi pomohla fakt jen zvýhodněná sada plastických operací, na které jednak nemám odvahu a jednak peníze. Pobrekávala jsem si tu u stolu, když někdo zazvonil. Určitě zase nějaký sousedovic malý Mirek a jeho „Brejden, stará ošklivá můro!“, usoudila jsem v duchu. Dcerka letěla otevřít a dlouho se nic nedělo. „Maminka brečí,“ oznamovala někomu.
Pak začal hlaholit mužský hlas, byl to můj kamarád Honza, ten nimrod a amatérský malíř, jehož obraz jsem tehdy „anglicky“ prodávala, což byl megaprůšvih (maj flauvrs ár bjůtiful!), a který mě občas požádá, abych mu něco napsala, vesměs popisy obrazů nebo různé obchodní dopisy. Dcera ho dovedla až do kuchyně, kde jsem štkala u stolu jako hromádka … éééh, neštěstí. „Co tady blbneš?“ sedl si. „Jsem starááá a… a… tlustá a já už nechci taková bejt. Já chci, aby mi bylo šestnáct!“ popsala jsem mu v kostce své trápení a dřela si kapesníkem nos, abych byla pokud možno ještě krásnější.
„Máš krizi středního věku?“ pronesl Honza onu obligátní větu a velice se divil, když jsem začala štkát jako Škopková dívající se na Angeliku. „Jdi někam!“ smrkala jsem. Jan si mě měřil od hlavy k patě, raději jsem se zahalila do županu s ušima na kapuci, takže jsem vypadala jako tlustá stará bába, která si hraje na diblíčka. „Prostě je toho moc,“ spustila jsem tirádu na vlastně naprosto cizího člověka, kterému mohly být moje senilní výplody zcela ukradené. „Ještě můžeš říct třeba Čas nezastavíš nebo Proti věku není léku! Frrrrrrrrrrrrrrrrrrk…,“ zatroubila jsem do kapesníčku.
„No jo. Dyť to není tak zlý,“ vyšperkoval to. „Je to zlý a lepší to nebude. Dyť se podivej…“ „A co. Chybí ti noha? Jsi slepá? Buď v klidu,“ měl pravdu. Jasně, měl velkou pravdu. „Máša taky…“ „Hele, radši ne…,“ zarazila jsem ho. Protože jsem nechtěla pomlouvat jeho ženu, žádnou ženu, protože jsem všem ženám najednou zcela rozuměla. To, že to přijde. Jak to přijde. A jak rychle. A že všude kolem jsou prostě všichni mladší - a vy máte v hlavě jen to, že to lepší nebude. Najednou jsem je chápala. Protože všechna ta frustrace oněch středních let v ženách prostě je. V každé z nás.
Ty řeči typu: Stárnu s grácií a moje šediny mi nevadí jsou smeteny v okamžiku, kdy je váš lékař o čtyři generace mladší a děti sousedů vám vykají. A nechtěla jsem poslouchat vyprávění o Máše, která je štěkna a drží si celý dům na velice krátkém řetězu. Taky stárne. Tak co! Jenže Máša mile překvapila. Z Honzy totiž vylezlo: „Běduje doma úplně stejně. Najednou jí prej všechno popadalo. Zadek u kolen,“ smál se. „Ona se vidí jako v nějakém skleněném bludišti. No vidíš, tam ji vezmu!“ uchvátil ho nový nápad a já se začala smát. To je to pravé! Vezměte ženu ve středních letech do zrcadláku, kde uvidí madla lásky, která svět neviděl!
„Nedávno tě viděla,“ kousl si Honza zcela bezmyšlenkovitě (jako doma) do sekané, která ležela na talíři na sporáku, „a říkala, jak dobře vypadáš. Líbí se jí ten tvůj styl,“ usoudil jen tak mezi řečí. Já ztuhla. Cože? Někomu se líbím? Navíc Máše, která ječí jako pavlačová drbna, stříhá si sama vlasy, aby ušetřila… „Všude je něco,“ požíral malíř v montérkách sekanou. „Tak si z toho nic nedělej. Já už jsem taky starej. Nedávno mi jeden smrad řekl: Dědku slepej, už vrať řidičák! A to jsem jen couval od střediska, byl jsem vyzvednout berle pro mámu. Málem jsem mu rozbil hubu, vždyť je mi třiačtyřicet! Dědek slepej,“ vrtěl hlavou nevěřícně.
Já už se smála nahlas. A bylo mi o hodně lépe. Kamarád si mě ještě chvíli měřil a řekl: „A ty vrásky máš od smíchu. Co může být lepšího? Dítě máš zdravý, manžela hodnýho…“ „Máša mi závidí a ty jsi dědek slepej,“ doplnila jsem zcela nečekaného strážného anděla žen ve středním věku, který si jen přišel pro mnou sesmolenou žádost o nějakou pozáruční opravu.
Tak jsem se na všechno vybodla. A druhý den jsme s dcerkou vyrazily do obchodu, a hádejte: dva se za mnou ohlédli a jeden zatroubil! Někdy stačí málo, aby se vám sebevědomí zvedlo. Potřebujeme to všechny jako sůl.
Vrásky od smíchu jsou fajn. Všem ženským jich přeji zcela nezištně co nejvíc!
