Jedna zemřela hlady, druhá uhořela. Slavný náhrobek Spících sester skrývá mrazivou rodinnou tragédii

15. října roku 1814 vešla do londýnského ateliéru slavného sochaře Francise Chantreye (1781–1841) vysoká dáma v černých šatech s tváří zakrytou smutečním závojem. Umělec se překvapeně zarazil a pozval neznámou ženu gestem dál. „Potřebuji, abyste mi zhotovil pomník,“ řekla paní tiše a usedla na divan. Francis Chantrey se snažil pohlédnout jí do obličeje, ale přes hustou síťovanou látku černého závoje to nešlo. Ale ten zastřený hlas přece poznával…

„To jste vy?“ vyhrkl najednou a rázem mu došlo, že má před sebou jedenatřicetiletou Ellen-Jane Robinson, která prožila a přežila obrovské rány osudu. Utrápená žena si záhy sundala závoj a Chantrey pohlédl do tváře, „která by si sama zasloužila zvěčnit v kameni, neboť jsem ještě nikdy u nikoho neviděl tak přehluboké stopy žalu a zmaru“, jak si zapsal do deníku. Není se čemu divit - paní Robinson přišla během tří let o celou svou rodinu. Ztratila manžela i obě maličké dcerky - a to za okolností tak děsivých, že to až bere dech.

Když se nyní Ellen-Jane zakalenýma očima rozhlížela kolem, Francis se v duchu zarazil nad úpadkem její krásy. Tvář rozryly vrásky, vlasy jí zešedivěly a všechen ten zoufalý pláč poznamenal i ženin hlas. Tiše a chraptivě na mistra Chantreye naléhala: „Chci zachovat důstojnou památku svých dcerušek. Chci si je pamatovat tak, jak doma spávaly. Pevně schoulené a objímající se v náručí. Chci, abychom spolu vytvořili něco tak ohromujícího, že se na moje holčičky nikdy nezapomene!“

To se nešťastné Ellen-Jane skutečně splnilo. Francis Chantrey vytvořil monument, před jehož morbidní krásou dodnes žasnou zástupy zvědavců, historiků i novinářů: „Detaily jsou tak propracované, že svého času lidé sahali na polštáře, stočenou matraci i na dívky samotné. Nemohli uvěřit, že jsou ony i výzdoba kenotafu jen studeným mramorem,“ popisuje jeden z mnoha článků o funerálním sousoší s názvem Spící děti, Spící děvčátka, Sestřičky i ve smrti, Maminko, neplač, Dobrou noc nebo Dvě Růženky.

Jaký příběh skrývá nevšední sochařské dílo?

Monumentální katedrála v anglickém Lichfieldu, která je zasvěcená Panně Marii a svatému Ceadovi, má za sebou pohnutou minulost. Na jejím místě už v roce 700 stál dřevěný kostel, který byl v roce 1085 stržen a během dalších desetiletí místo něj vyrostla velkolepá církevní stavba, která má netradičně tři věže. V tomto obřím chrámu s délkou 112 metrů se během staletí vystřídaly zástupy vlivných biskupů, děkanů a kanovníků, kteří zde hledali slávu, moc a duchovní mír.

V roce 1808 byl do prestižní funkce kanovníka a prebendáře v Lichfieldské katedrále jmenován mladý reverend William Robinson (1777-1812). „Prebendář byl ve staré anglikánské církvi vysoce postavený a privilegovaný člen kapituly katedrály, který za svou službu nedostával běžný plat, ale patřila mu tzv. prebenda. To byl stálý, nad poměry luxusní příjem z církevních pozemků, lesů a desátků,“ vysvětluje Victorianweb.

William tedy nebyl „jen tak někdo“ - jmenováním do této prestižní funkce měl rázem zajištěný stálý příjem, stal se velkým boháčem a měl to nejlepší společenské postavení. V Lichfieldu dostal velký dům, služebnictvo, rozsáhlé pozemky; zaměstnal spoustu lidí, začal farmařit a když zařídil sídlo, přivezl si do něj svou rodinu. Jeho manželka Ellen-Jane Woodhouse (1783-1870) pocházela ze starobylého anglického rodu, byla krásná, vzdělaná a inteligentní a celý její svět se točil kolem dvou dcerušek, které se jmenovaly Ellen-Jane a Marianne.

„Už jen to, že mohla dát dceři své křestní jméno, že jí to William dovolil, svědčí o tom, v jak velké úctě ji choval. Tehdy to skutečně nebylo obvyklé. Z farních záznamů lze vyčíst až uštěpačné a ironické poznámky o nehynoucí lásce, kterou k sobě manželé chovali. On je hlavou rodiny, ona ale krkem, který hlavou otáčí! Nebo tady: Robinson líbal ústa své paní v prostoru katedrály! S deseti vykřičníky. Být to dnes, tak je tam místo nich zamračený smajlík,“ usmívá se obyvatel Lichfieldu Tom.

Ellen-Jane a William se brali po domluveném sňatku. Jejich rodiče se znali a od malička obě děti párovali k sobě. Ellenin ctihodný otec John Chappel Woodhouse zálibně sledoval Williamovu kariéru a dceru mu tak trochu vnutil. 9. dubna 1801 se konala svatba, novomanželé zahájili svůj společný život - a matka Ellen-Jane Mercy se dcery měsíc co měsíc ptala na jedno a to samé: „Už jsi v požehnaném stavu?“

Ellen-Jane totiž velice dlouho nemohla otěhotnět. „To bylo špatně. Řádná žena musela mít první dítě devět měsíců po svatbě, hotovo. Jinak byla divná. William se prý modlil a modlil, trávil celé dny ve svém tehdejším kostele ve Swynnertonu, kde byla jeho kázání jednostranná - před věřícími odhaloval své soukromí, dokonce se i rouhal! Dej mi dítě! Nám už to přijde komické, ale v tehdejší době se mezi věřícími říkalo, že se pomátl na rozumu!“ říká Tom.

Detail tváří dívek:

Konečně byly modlitby (spíše výhružky) Williama Robinsona vyslyšeny. V roce 1804 se narodila dcera Ellen-Jane, mladší Marianne spatřila světlo světa roku 1807 a pyšní rodiče se mohli štěstím zbláznit. „Když někteří věřící lidé slyší tento příběh, hlavně tu jeho zarputilost, kterou vyhrožoval Bohu, domnívají se, že dcery byly od samého začátku jaksi obětovány. Je to cynické, ale dalo by se říct, že co je tak urputně vynucené, bývá prokleté. Tak jako krátký život reverendových dcer,“ myslí si zaměstnanec turistického centra v Lichfieldu.

Konečně měl zbožný William všechno. A když byl povýšen a putoval za luxusním životem do Lichfieldu, mohl si právem myslet, že se narodil na šťastné planetě, jak se tak říká. Jenže luxusní a blahobytný život rodiny Robinsonových neměl mít dlouhého trvání. „Rád se kasal, že je plný síly, kypěl zdravím. Byl to růžolící muž s kulatým obličejem a jiskrnýma očima,“ popisuje Williama Tom. Reverenda bylo všude plno, neustále plánoval budoucnost, zveleboval dům i svatostánek, konal dobro a pomáhal potřebným.

Ale brzy si začali věřící všímat, že nějak sešel. „On zhubl. A kašle! Že by ho tak porazily ty mlhy, co přišly s jarem? Ale to už je delší dobu, já si toho všiml už na podzim!“ dohadovali se mezi sebou obyvatelé Lichfieldu a znepokojeně se dívali na Williama Robinsona, který se místo typické pružné a rychlé chůze doslova ploužil, chytal se za prsa, držel se zdí… Každý pohyb ho vyčerpával. V noci měl horečky, potil se a během pár dnů už kašlal krev!

Ellen-Jane dělala psí kusy, vozila muži domů různé zaručené lektvary na posílení - ale nebylo to nic platné. Její milovaný muž byl zasažen obávanou rychlou tuberkulózou. Agresivní forma tehdy neléčitelné nemoci sklátila pětatřicetiletého muže na lůžko - a 8. dubna 1812 zemřel. Ellen-Jane to ani nemohla pochopit. Stála u manželova těla, které bylo vystaveno v katedrále, zírala do jeho žluté a vyhublé tváře a zoufala si. Ještěže měla své dcerušky, které teď nespustila ani na okamžik z očí!

Mladá vdova měla tak pocuchané nervy, že jí lékaři doporučili změnu vzduchu. „Tady se utrápíte. Církev vám vše nechala, máte dům, máte svou farmu. Tady se nic nezmění. Nechte to tu, vezměte holčičky a jeďte do Evropy. Je tam spousta lázní, sanatorií; můžete pobývat v Alpách. Jeďte pryč!“ naléhali na zkroušenou ženu odborníci. Ellen-Jane tedy poslechla, vzala dcery a navštívila několik předních evropských lázní.

Jenže to bylo ještě horší. Ellen-Jane se na dcery upnula až patologicky. Celé noci nespala a jen se na ně dívala. Právě tehdy si všimla, jak k sobě sestřičky lnou. Spaly v jednom pokoji a vždy se k sobě přitulily. Ztráta otce je zasáhla, ale daleko více se děsily změny matčiny povahy. Chovala se k nim majetnicky, teatrálně. Pořád je líbala, tiskla je k sobě, nepouštěla je ani na krok z dohledu - a brzy se i s děvčaty vrátila zpět do Anglie.

Tam Ellen-Jane zastihlo pozvání od příbuzné, která bydlela v proslaveném lázeňském středisku Bath: „Jsou tu horké prameny, čistý zimní vzduch, bydlet budete u mě doma,“ napsala vdově rázná příbuzná. Ellen-Jane neváhala ani vteřinu. V Lichfieldu neměla stání, protože v každé místnosti viděla svého muže. Sbalila Ellen-Jane a Marianne a na začátku roku 1813 odjely do Bathu.

V rozlehlém sídle utrápená Ellen-Jane pookřála. I obě holčičky se chovaly lépe. Byly živější, přestaly se bát, přestaly brečet. Prostředí krásného města jim velice svědčilo. Když večer zalezly do své společné ložnice, hrály si tak bujně, jako kdyby doháněly, co zameškaly! Drobounká Ellen-Jane běhala v bělostné noční košili po pokoji, dupala bosýma nožkama do podlahy a laškovně se před mladší Marianne schovávala za křeslem.

Matka je shovívavě pozorovala a v duchu si říkala: „Už bude lépe. Jsou zdravé a tak podobné Williamovi! Bůh mi pomoz, tolik je miluji! Slibuji, že z nich vychovám čestné a slušné ženy,“ usmála se po dlouhé době Ellen-Jane. Její perlivý smích však záhy vystřídala grimasa čiré hrůzy. Malá Ellen-Jane totiž proběhla kolem roztopeného krbu, cíp její dlouhé noční košile se otřel o vyčnívající dřívko - a než zděšená matka stačila byť jen vykřiknout, holčička byla v plamenech!

Devítiletá Ellen-Jane uhořela přímo před očima své matky a mladší sestřičky. Co tato obludná tragédie udělala s psychikou paní Robinson, to si jistě dovedeme představit. Nebo raději spíše ne. Tohle si nikdo nechce vybavit ani v nejhorším snu! Nejhůře ale trpěla maličká Marianne. Z příšerné a tragické smrti své milované sestry se už nevzpamatovala. Sotva se s matkou vrátila do Lichfieldu, lidé se zděšeně křižovali:

„To snad není možné! Nebožátko, kde je pochovají? Zde v katedrále vedle otce? To je děsivé. A paní se prý zbláznila. Celé noci kvílí, všude mají zimu, protože odmítá rozdělat oheň. A viděli jste tu malou? Nic bych za to nedala, že umře taky. Nejí, nepije,“ říkali si obyvatelé mezi sebou znepokojeně. A jejich obavy byly oprávněné. Lékaři nad chřadnoucí Marianne, která ležela jako pokosený květ, jen krčili rameny:

„My nevíme, co s ní. Nejí, pije málo, hubne, ztrácí se před očima. Nepromluvila od té chvíle, co se stalo to strašné neštěstí? Hm,“ drbal se v plnovousu místní doktor a díval se na Marianne, která připomínala kostru potaženou voskově žlutou kůží. Její oči jen bloudily po stropě, v noci naříkala, občas se napila vody nebo čaje, ale všechny potraviny odmítala. „Stravovala sama sebe. Ubohá holčička. Uzamkla se do sebe. Trauma, šok… Její psychika to nedala,“ popisuje Tom.

Do vychrtlého těla maličké Marianne se navíc dala nemoc, holčička měla horečky, nateklo jí hrdlo - a v březnu roku 1814 vydechla naposledy. Oficiální zprávy popisují příčinu Marianniny smrti jako náhlou těžkou chorobu. „Ale faktem je, že vyhladověla. Neměla žádnou šanci, nepřežila by ani obyčejnou rýmu. Jeden zápis konstatuje, že zemřela žalem. To je, myslím, zcela vypovídající,“ dokončuje své vyprávění Tom z Lichfieldu, který na Facebooku zveřejňuje střípky z dějin svého rodného města.

Ellen-Jane Robinson tak během tří let ztratila celou rodinu. Když vstoupila do ateliéru mistra Francise Chantreye, zbyl z ní jen stín. Sochař o jejím šíleném osudu samozřejmě věděl - pohyboval se ve vysokých kruzích britské společnosti, kde znal každý každého a trojnásobné neštěstí ještě poměrně mladé Ellen-Jane bylo v salónech tehdejší smetánky tématem číslo jedna. Když jej oslovila ohledně náhrobku, sochař zakázku okamžitě přijal.

Ve svých dopisech příteli popisoval domluvu s Ellen-Jane následovně (volně přeloženo): „Pro matky mrtvých dětí neexistuje pojmenování. Nevím, jak jsem jí měl v duchu říkat. Ta svatá? Ta šílená? Ihned jsem věděl, jak to bude vypadat. Měl jsem velké štěstí, podobizny obou děvčat byly mnohokráte vytvořeny jejich učitelem kreslení. Také jsem se rozhodl vytvořit tento monument z toho nejdražšího a nejlepšího materiálu - Carrarského mramoru,“ psal sochař.

Ještě popisoval, jak mu Ellen-Jane zcela rezolutně oznámila, že v žádném případě nechce žádné strnulé sochy. Žádné andělíčky. „Chci je tak, jak spávaly. Objímaly se, víte?“ plakala Ellen-Jane. Sochař se dal do práce a v roce 1816 zakázku dokončil. Odhalení náhrobku v jižní lodi katedrály v Lichfieldu se zúčastnily davy lidí. A když tuto mrazivou a dokonalou připomínku smrti dvou malých dětí diváci spatřili, nemohli se ani vzpamatovat.

„Sousoší The Sleeping Children (Spící děti) navždy změnilo pohled na dětskou smrt. Je to tak reálné! Všichni se zarazí a ohledávají detaily, které berou dech. Marianne má v ruce zlomené sněženky, což má symbolizovat násilné přervání života dítěte v mladém, jarním věku, kdy bylo ještě plné čistoty. Polštář, přikrývka i podhlavník jsou vytvořeny s až neuvěřitelnou reálností. Bosá chodidla jsou hladká, čistá. Obě dívenky vypadají, že jen usnuly. Za chvíli vstanou a půjdou si hrát,“ zní jeden z mnoha popisů opravdu dokonalého náhrobního kamene.

Sousoší navštívily snad statisíce lidí: „Naše katedrála ukrývá spousty uměleckých klenotů, rozsáhlou knihovnu, archeologické nálezy, svaté ostatky. Ale všichni chtějí vidět jen Marianne a Ellen-Jane. Vidíme pláč, vidíme pohnutí; ženy zalapají po dechu, muži se zarazí. Tento náhrobek vyčnívá mezi všemi jemu podobnými jakýmsi nedefinovatelným kouzlem, aurou, která se kolem děvčat vznáší. Jednoduše vypadají až moc živě,“ popisují webové stránky slavné katedrály.

V jejích útrobách vedle dcer je pochován i William. Jeho památku připomíná deska z černého mramoru, která je připevněna nad Spícími dětmi. Svůj věčný sen tu spí i Ellen-Jane Robinson. Ta se za pár let po tragédii na přání příbuzných provdala za Hugha Dyke Aclanda. Jenže jí dlouho nevydržel, jak se tak říká - pár let po svatbě zemřel. Po jeho smrti zdrcenou dvojnásobnou vdovu požádal o ruku bohatý měšťan Richard Hinckley z Lichfieldu.

Richard prý Ellen-Jane miloval celé roky, ale neodvážil se vyznat ze svých citů. Ellen-Jane měla velké bohatství, ale věděla, že jí k ničemu není. Založila pak spolu s Richardem sirotčinec a štědře podporovala opuštěné děti. Ellen-Jane zemřela ve vysokém věku 87 let, konkrétně 18. října 1870. Její poslední přání znělo takto:

Zpracováno podle:

Ehive.com, The Sleeping Children, Onlinecollection.syr.edu, Alamy galerie, Historicengland.com, Victorianweb.org, Family Search, Francis Chantrey, Katedrála Lichfield (2), Facebook, Church Funeral Facebook, prokliky v textu, Tom z Lichfieldu (messenger), katedrála v Lichfieldu (e-mail), turistické centrum Lichfield (e-mail); velice děkuji za pomoc!