Článek
Socha malého kluka, který radostně vyskakuje z kolečkového křesla, se stala symbolem naděje, víry, lásky; ale i hlubokého zármutku rodičů. „Když jdu kolem, tak si uvědomím, jaké štěstí mám. Moje děti jsou zdravé.“ uvádí návštěvnice hřbitova, která se přišla na „Matouše“ podívat cíleně - tak jako mnoho dalších rodičů, dětí, dědečků i pradědečků.
„Chodíme sem s dcerou. Ve škole jí to nejde, je utrápená. Víte, ona je opožděná, ne nijak moc, ale je to znát. Málo mluví, špatně mluví, je pozadu. Smějí se jí. Taková moje holčička, odpusťte, nechtěla jsem plakat. Ale tady (u náhrobku) jsem si uvědomila, že jsou mnohem horší věci. Než jen nějaká dysfázie, kterou dožene. Tady mi to došlo, v tu chvíli, kdy jsem ho uviděla. Kolik utrpení v jednom malém těle! A teď? Teď vidíte. Už může. Už může vstát a chodit. Už může letět…“ utírala si slzy anonymní maminka s malou dcerkou.
Myšlenka pomníku je jasná - ve smrti už může odhodit tělo, které mu za života bylo přítěží… Ilustrační foto
Tuto mladou ženu oslovil přímo na hřbitově reportér nadace Ability Found, jenž zde natáčel dokument. Nadaci založili právě rodiče Matthewa Stanforda Robisona, který zemřel ve věku deseti let. Náhrobní socha malého chlapce, který ve svém krátkém životě poznal jen utrpení a bolest, se stala virálním hitem sociálních sítí. „Soucit. Naděje. Láska. Víra.“ zmiňují nejčastěji turisté, kteří viděli sochu na vlastní oči.
„Šťastný Matt“ se ale stal i terčem urážek a hrubých reakcí od lidí, co celou monumentální a do nejmenších detailů vyvedenou funerální skulpturu považují za hnusnou, provokativní a úděsnou.
Hřbitov v Salt Lake City v americkém státě Utah
„Ano, i tyto reakce nám chodí. Vždy si pomyslím něco hodně sprostého, ač jsem věřící. Co k tomu dodat. Zaznamenali jsme i pokus o ulomení ruky našeho Matthewa, jednou byl i počmáraný obrazci. Kdo tohle udělá? Jako kdyby vzal kýbl s barvou a vylil ji živému Matthewovi na hlavu a pak se bavil tím, že nemůže vstát, nemůže se ani otřít, protože nevládne rukama - byl paralyzovaný od krku dolů. Tohle nejsou lidi,“ mávl nad pokusy o zhanobení náhrobku chlapcův otec Ernest, který je spoluautorem sochy „Vítězného Matta“, jak se také bronzovému náhrobnímu kameni přezdívá.
Jaký je příběh krátkého života a vysvobozující smrti malého chlapce Matthewa Stanforda Robisona - a jeho bronzové sochy, kterou nikdo nemine bez povšimnutí?
Socha Vítězného Matthewa je skutečně dojemná. Zvlášť, pokud znáte celý příběh. Je plný lásky i bezmoci. Totéž zažívají další rodiče po celém světě
23. září 1988 byla do nemocnice University of Utah Hospital převezena těhotná Anneke Robison, kterou sužovaly porodní bolesti. „Já mám nějaké špatné tušení. To nedopadne dobře,“ řekla matka pěti zdravých dětí svému manželovi. Proslavený utažský biofyzik Ernest Robison ji poplácal po rameni, ale zarazil se:
„Čtyři roky předtím byla moje žena těhotná. Tehdy se mi zdál sen. Viděl jsem, že porodila kluka, ale v hlavě měl jakési okénko. Tím okénkem jsem viděl, že jeho mozek je prázdný. Byl to děsivý sen. Když se narodila zdravá dcera Anna, zapomněl jsem na to. A nyní mi Anneke říkala to samé.“ popisuje Ernest na stránkách své nadace podivnou předtuchu, kterou měli s manželkou společnou.
Bohužel, všechny nepříjemné pocity Robisonových se vyplnily. Když Anneke po příšerném a dlouhém porodu přivedla na svět syna Matthewa Stanforda, okamžitě věděla, že se stalo něco strašného: „Pupeční šňůra kolem krku. Hned bylo jasné, že je zle. Odvezli ho na JIP. Seděli jsme s Ernestem na posteli, zmatení a vystrašení.“ říkala. Pak za párem přišel rodinný pediatr, který byl shodou okolností zaměstnán v univerzitní nemocnici. „Je zle. Je mi to líto. Myslím, že to nepřežije,“ sdělil Robisonovým lékař.
Matthew se narodil v univerzitní nemocnici v Salt Lake City, na snímku
Kvůli těžkému nedostatku kyslíku, odborně nazývanému asfyxie, došlo u miminka k nevratnému poškození mozku. Matthew byl ochrnutý od krku dolů, s největší pravděpodobností hluchý i slepý, přivolaný neurolog rodičům sdělil, že Matt bude mít záchvaty, má dětskou mozkovou obrnu… A dokonce jim šeptem navrhl, aby jej nechali zemřít. „Bude to rychlé. Necháme ho prostě bez… podpory.“
„Pro někoho by to bylo řešení, samozřejmě. Těžko soudit, co se odehrává v hlavách dalších rodičů, když jim sdělí, že jejich dítě bude už navždy kvadruplegik, hluchoslepý a zcela závislý na jejich péči.“ popisuje sama Anneke na stránkách organizace Ability Found. Tohle však Ernest zcela zavrhl. Málem neurologa fyzicky napadl! „Jsme striktně věřící. Bůh mi tohle dítě poslal - a já se o něj postarám!“ křičel v nemocnici na celé kolo zoufalý otec.
Anneke vzpomíná: „Byla jsem zoufalá, v koutku duše mě napadlo: a co když by to bylo nejlepší? Jenže pak jsem ho uviděla. Byl tak malý, plný hadiček, nešlo se jej ani dotknout. Zasáhl mě takový příval lásky, jaký jsem nikdy nezažila. Budeme bojovat,“ rozhodla se. Rodiče informovali svých pět dětí, že se jim narodil bratr, ale je těžce postižený. „Jejich reakce byla reakcí dětí. Nemám jim to za zlé.“ naťukl víceznačně Ernest. Asi si domyslíme, co mu starší potomci mohli říct.
21 dní byl na JIP, že začal dýchat sám, to považovali lékaři za zázrak
Po 21 dnech bylo miminko převezeno z JIP na normální pokoj, ale muselo mít pořád podporu dýchání. S Matthewovým tělíčkem třásly neustálé záchvaty a křeče, ale přece jen se vše obracelo k lepšímu, zvláště, když byla dítěti vyjmuta dýchací trubice. Na tuto přelomovou událost vzpomínal Ernest: „Jeho dýchání bylo rychlejší a čistší, ale plíce stále nebyly dost silné na to, aby mu doktoři mohli odstranit ventilátor. Varovali nás, že když ho vyndáme, může se udusit. Sledoval jsem pak, jak se snaží poprvé nadechnout bez pomoci. A další nádech. Další. Jeho hladina kyslíku byla nízká, ale dýchal sám.“
Prvním samostatným nádechem nešťastného chlapce nastala desetiletá anabáze plná bolesti a strastí, ale také nesmírné lásky a obětavosti. Matta propustili domů a péče o těžce postiženého potomka ležela na Anneke: „Někdy jsem si zoufala. Hodiny a hodiny kojení. Masírování, hlídání dechu. Nespala jsem celé noci, dny byly dlouhé -ale krátké zároveň.“ Vysilující péče o rostoucího ochrnutého syna, který nemohl komunikovat, si vybrala svou daň - Anneke několikrát skončila v nemocnici. Byla vysílená, téměř nejedla, občas si musela „odpočinout“ na psychiatrii.
Reakce okolí jí také moc duševní podpory nepřinesly. Matthew rostl, byl větší a větší, „neskladný“, všude jej tahala v náručí nebo ve velkém speciálním kočárku, na který se složila jejich farnost. „To je ale hrozné. Co s TÍM budete dělat?“ naklonila se například nějaká paní do korbičky a prohlížela si dítě.
Sourozenci se zprvu ostýchali. Dělali, že Matt neexistuje.
„A co byste řekla? To ho mám zabít? Udusit? Šlápnout mu na krk?“ ječela Anneke. Matt se několikrát ocitl na „druhém břehu“ - přestal dýchat, musel být resuscitován; když ho vzala rodina poprvé na výlet, skončilo to málem fatálně. Jeho sourozenci se zprvu postiženého bratříčka báli, ostýchali se.
„Děti chvíli dělaly, že tam není. Že neexistuje. Prostě vzduch. Pak jsem měla problém dostat ho do vozíčku, dřela jsem se ním v garáži. Vezli jsme ho z vyšetření. Z auta do vozíčku. A najednou v té černé chvíli se po něm natáhly ruce. Několik párů pihovatých rukou. Moje děti, moje drahé děti! Rozplakala jsem se. Synové ho vzali, dcery se k němu sklonily, nejmladší mu otřela tvář, prostřední syn mě pohladil po hlavě. Ach můj Bože. Tuto chvíli mám vypálenou v hlavě. Navždy.“ plakala Anneke.
Těžké chvíle ale střídaly i světlé okamžiky: po sérii vyšetření se ukázalo, že Matthew přece jen slyší a možná i něco vidí! Lékařské testy nebyly na takové úrovni, aby se to prokázalo s jistotou, ale Ernest vzpomínal na den, kdy Matt řekl první slůvko, jako na skutečný zázrak: „Měl velkého plyšového lva, nejoblíbenější hračku. Lev, to je lev, říkal jsem mu. A Matt zcela čistě a jasně řekl: Lev! Plakali jsme.“
Lev! První slovo. Ernest navíc přísahá, že Matt řekl Miluju tě tati. Asi to bylo jen zbožné přání…
Matt byl od krku dolů ochrnutý, ale rodina se rozhodla, že ho bude brát na společné aktivity. Chlapec boboval, sáňkoval, koupal se; některý ze sourozenců jej vždy hlídal a držel. Chodili i na túry do přírody - podařilo se pro Matta získat speciálně upravený vozík, takže lehké cesty dal. Jezdili pod stan, dokonce ho matka před sebou vozila na koni! Ernest se mezitím dožadoval nějaké podpory od církve.
„Programy na vzdělávání těchto dětí neexistovaly. Každý si od nás odsedal. Anneke raději nechodila do kostela. Měla pocit, že se ho štítí, že to od něj můžou chytit!“ nemohl biofyzik Robison uvěřit tomu, že by jeho přátelé z církve byli tak hloupí! Někteří ano. Nakonec docílil alespoň toho, že Matt chodil na dvě hodiny denně do speciální školky. Bylo mu osm let, byl svým způsobem šťastný, ale Anneke už nemohla. Opět skončila na psychiatrii. Jak sama přiznala: „Nikdo nám nepomohl. A ten chudáček malý uvězněný ve vlastním těle… Chřadl.“
Přes veškerou péči a lásku, kterou Matt dostával, šel dolů, jak se říká. Nedokázal regulovat tělesnou teplotu, musel být tudíž neustále nabalený, aby neprochladl - jakákoliv infekce by byla pro jeho oslabený organismus fatální. Matthew byl krmen sondou (hadičkou). Jeho polykací reflex byl minimální a hrozilo, že by potravu vdechl. Tato sonda mu sice pomáhala přežít, ale zároveň velice omezovala - zvláště jak rostl.
Prohlédněte si náhrobek i podobenky Matta s rodiči a sourozenci ve videu:
Rodiče ho chránili, ale nemohli udělat všechno - nebylo to jednoduše v lidských silách. Na konci roku 1998 Matt nastydl, dostal rýmu, začal se dusit a museli ho odvézt do nemocnice. „Byl to sešup. Poznal jsem, že se přibližuje ke konci své životní cesty. Nechtěli jsme, aby umřel v nemocnici.“ rozhodl se Ernest k převozu syna zpět domů. Matthew pookřál, ale jak Anneke říkala: „Už to nebyl on. Něco se dělo, k něčemu se schylovalo. Modlila jsem se, ať je to rychlé a bezbolestné.“
Matthewův odchod byl neuvěřitelně tichý. V neděli ráno 21. února 1999 ho šla Anneke jako posledních deset let každé ráno zkontrolovat. Jeho postel byla v ložnici rodičů. „Byla jsem se asi ve tři ráno napít. Dýchal, spinkal. Zase jsem ulehla. A zdál se mi zvláštní sen. Matt ukazoval rukou k nebi. Chlapečku, ano, ty zvedneš ruku! Tleskali jsme. Probudila jsem se s trhnutím - jako kdyby mě někdo udeřil do tváře. Běžela jsem tam. A byl mrtev.“ Matthew ve spánku přestal dýchat. Jeho srdce se zastavilo.
Přivolaný lékař konstatoval, že šlo o přirozené selhání organismu. Mattovo tělo bylo vyčerpané, křehké - a došlo na konec své cesty. Rodiče měli najednou prázdné ruce. „Myslela jsem, že se mi uleví. Ale neulevilo.“ kývala Anneke. Žena měla v hlavě nastavený vnitřní budík, takže pořád vstávala, pořád byla načasovaná na péči o postiženého syna. Deset let života se nedalo jednoduše vymazat.
Hřbitov v Salt Lake City v noci. Je to obrovské místo. A hojně navštěvované, jsou zde pochovaní všichni zakladatelé mormonské církve…
Matthew Stanford Robison byl pochován na hřbitově v Salt Lake City do prostého hrobu - a otci Ernestovi zrál v hlavě plán. Sen jeho manželky mu nešel z hlavy. „Ukazoval rukou k nebi. Osvobodil se. Já to musím nějak vymyslet. Něco, co by ukázalo, že je svobodný!“ uvažoval. Oslovil svou sestřenici Susan Comish, která pracovala pro sochařský ateliér v Utahu. Nakonec po měsících črtání a grafických návrhů zvítězil nápad na bronzovou náhrobní sochu, kterou zhotovil slavný umělec Dennis Smith.
Při jejím odhalování byl hřbitov našlapán lidmi - věřící z farnosti, sousedé, známí i kamarádi - ti všichni jen zalapali po dechu, když spadla bílá plachta a odhalila neuvěřitelnou sochu. Matthew vstává ze svého invalidního vozíku, nejistě se staví na vlastní nohy, nevěřícně se usmívá, na tváři má blažený výraz a ruku natahuje nahoru k obloze.
„Gesto víry, lásky, naděje i pokory. Nyní už je svobodný. Už běhá, už ho netíží nehybné tělo. Už může skákat a honit motýly. Radovat se. Válet se v trávě.“ řečnil kněz a rozplakal tím úplně všechny shromážděné. Socha se pomocí fotografií rozlétla do celého světa. Američané navštěvují nevšední náhrobní kámen v davech - mezi turisty a poutníky jsou vozíčkáři, matky s postiženými dětmi - všichni si tam chodí pro jakousi posilu.
Na vlastní nožičky se nikdy nepostavil - tak mu chtěl otec alespoň symbolicky umožnit odejít… Po svých!
Náhrobek se stal poutním místem: „Načerpám zde nové síly. Neumím to vysvětlit, ale je to tak. Jen se na něj podívám a vím, že zase měsíc dva vydržím. Vydržím to.“ otírala si slzy shrbená žena, která vezla ve vozíku dospělého postiženého syna. A takových za Svobodným Mattem chodí daleko více. Rodiče založili zmiňovanou nadaci, která je již proslulá a pomáhá lidem s postiženými dětmi. Americká vláda na ně zapomíná, tak si pomohli sami, jak stojí na jejich webových stránkách.
„Není to jen u nás. Je to v každé zemi po celém světě. Péče o takové lidi je bojem s větrnými mlýny. Všude je byrokracie, nesmírné překážky, klacky pod nohy… Přitom by stačilo málo - pomoci!“ zmiňuje Ernest. Je to pravda, i v naší republice se mnoho rodičů těžce postižených dětí ocitlo ve vzduchoprázdnu - ale to je tématem na jiný text. Tento zakončíme Mattovým epitafem:
Na památku těch, kteří kráčeli v rukou Božích, s pokorou povznášeli svět a inspirovali naše srdce. Svůj odkaz naplnili a vrátili se domů, aby spatřili Jeho tvář a byli navždy uzdraveni nebeskou radostí.
Rozsáhlá fotogalerie s Matthewem a rodiči je na stránkách jejich nadace zde
Zpracováno podle: Find a Grave, MyModernMet.com, The Mirror, Ability Found, Matthew Stanford Robison, Desert News, Set Free in Heaven
