Maraton z roku 1904 dodnes baví celý svět. Běžci se rvali a kradli, vítěze museli do cíle dotlačit

30. srpna 1904 stál v cíli olympijského maratonu v americkém St. Louis drobný navztekaný mužík jménem James Sullivan. Byl to ředitel III. letních olympijských her a zrovna nevěřícně sledoval doběh velkého závodu. Občas vytřeštil oči, občas mu spadla brada, občas zavrtěl hlavou a když se dostatečně „vynakochal“ výjevy, které jako kdyby vypadly z nějakého postapokalyptického filmu, začal vyskakovat jako pumprlík na pérku a řvát:

„Co to je? Skandál! Mezinárodní ostuda! Tohle jsem ještě nezažil! Harmonie těla a ducha, mravní síla, čest, ideály šlechetnosti? Fair play? Co by na to řekl baron Coubertin, he?“ štěkal Sullivan na všechny pořadatele, kteří postávali kolem a dívali se, jak doběhnuvší atleti padají, zvrací, mají průjem, pospávají, halucinují, perou se, svlékají se do naha, mečí jako ovce, loudí na divácích cigarety, zpívají, padají do mdlob, honí je policie, honí je pes, honí je okradený kolemjdoucí…

Sullivanovy výtky už nemohl poslouchat šéflékař americké výpravy Dr. Charles Lucas, který se postavil do bojovné pozice a začal řvát také: „To jsou ty vaše pokusy s dehydratací! Já jsem vám to říkal! Dát jim napít až po devatenácti kilometrech, když je venku přes třicet stupňů, na co jste sakra myslel? Tady to máte. Opravdu by mě zajímalo, jak vyhlásíme vítěze. A koho vlastně vyhlásíme! Vždyť se ten blbec nechal přivézt do cíle autem! Autem, rozumíte?“ ohlédl se na „vítěze“ maratonu Freda Lorze, který byl nadmíru svěží a uprostřed neskutečné scenérie hroutících se sportovců působil jako náhodný kolemjdoucí.

Aby ne - valnou část maratonu totiž seděl v autě, vezl se a ironicky kynul kolabujícím sportovcům, kteří se váleli (nebo hůř!) v příkopech u cesty! „Mlčte! Vy si hlídejte toho svého atleta! Cpát do něj strychnin! Ožrat ho! Do cíle ho tlačit za záda jako když si děti hrají na vláček. To je strašné!“ ukázal Sullivan na nosítka, z nichž se ozývalo blábolení závodníka Thomase Hickse. Vychrtlý maratonec byl v posledním tažení, což ostatně viděl i zděšený zdravotník, který se na oba rozhádané pány podíval a řekl:

„Pardon, já nechci předjímat, ale víte o tom, že brzo umře?“ „Kde je moje ovečka?“ potvrdil jeho slova sám zbědovaný sportovec, kterého zřejmě jeho obluzený mozek vyslal na zdravotní dovolenou na statek. Lucas a Sullivan už si za velkého zájmu shromážděné veřejnosti sprostě nadávali, chvíli to vypadalo, že se poperou a nasadí tím celému závodu korunu, když k nim přistoupil důstojný gentleman ve světlém obleku a tiše je oslovil:

„Byl jsem okraden. Tento snědý pán mi odcizil dvě broskve, které jsem měl v piknikovém koši. Nestihl jsem tudíž ani posvačit. Žádám o přísné vyšetření!“ ukázal distingovaný muž na maličkého kubánského běžce Andarína Carvajala, který si mnul knír a smál se na celé kolo. To už bylo na ředitele OH moc. Sullivan si strhl z hlavy čapku, hodil si ji pod nohy a skákal po ní a dupal a dupal… Jeho poskoky se ale vůbec nelíbily žaludku běžce Alberta Coreyho: „Blééé!“ udělal atlet definitivní tečku za maratonem Třetích letních olympijských her v americkém St. Louis…

„To jak ze hry Járy Cimrmana. Nebo z Monty Pythonů! To se přece nemohlo stát!“ usoudí možná někteří čtenáři. Jenže se to stalo a maraton ze St. Louis vešel do sportovní historie jako jedna z nejbizarnějších grotesek všech dob. Musela to být naprosto neuvěřitelná podívaná a během závodu se děly věci, které si lze jen těžko představit!

Jaký je příběh bláznivého maratonu z roku 1904?

Celé to peklo začalo poměrně nenápadně. Třetí letní olympijské hry v americkém St. Louis se pomalu blížily ke svému konci a v plánu byl maraton. Tehdy to ale nebyla ona „královská disciplína“, kterou sledují miliony lidí po celém světě a je vyvrcholením OH, kdepak. Byl to spíše okrajový závod, až exotický, protože přitahoval různé podivné existence a dobrodruhy, kteří si přišli jen tak „zaběhat“. Maraton neměl ani pevně danou délku - atleti v roce 1904 běželi zhruba čtyřicet kilometrů.

30. srpna 1904 se na stadionu Francis Field sešla podivná směsice závodníků. Na soupisce bylo 32 odvážlivců, často lidí, co neměli s během vůbec nic společného, chtěli to jen zkusit. Neměli boty, šaty, neuměli anglicky - nebo prostě a jednoduše nevěděli, kde jsou a co po nich pořadatelé chtějí! Dva Afričané přišli rovnou ze světové výstavy ve slamácích a bosí. Kubánský pošťák si na startu stříhal dlouhé nohavice svých kalhot. Někteří byli zcela negramotní, jiní jen rychle běhali někde na pastvinách - a nyní se zmateně rozhlíželi po stadionu!

Na startovní výstřel samozřejmě čekali i profesionální atleti, kteří měli kolem sebe tým lékařů i trenérů. Panovalo vražedné vedro, lidé kolabovali už před startem, závodníkům bylo blbě a všichni se ptali, proč začíná maraton tak pozdě! „To je hrozný! Už jsou tři odpoledne! Na co čekají! Přece se má startovat ráno, aby bylo co největší chladno!“ ovívali se atleti znepokojeně a vyhlíželi startéra i ředitele Sullivana. A právě tento muž měl na svědomí posunutí startu přímo do doby, kdy bude sluneční výheň největší. Proč?

Protože James Sullivan se rozhodl uvést do praxe svou „pošahanou“ teorii takzvané řízené dehydratace. Pevně věřil, že lidské tělo dosahuje nejlepších fyzických výkonů, když je absolutně dehydrované. Aby svůj pseudovědecký výzkum dokázal v praxi, nechal na celé trase zřídit jen dvě občerstvovací stanice s vodou. Jedna byla na devatenáctém kilometru, druhá úplně na konci! Z maratonu tak udělal boj o holé přežití, k čemuž mu výrazně dopomohly i teploty, které přesáhly 33 stupňů Celsia ve stínu. Maraton odstartoval v 15.03, sportovci vyběhli - a děly se věci nevídané!

Když se totiž atleti dostali východní branou z relativního bezpečí stadionu, zjistili, že se na ně pořadatelé jednoduše vykašlali. Cesty, po kterých se maraton běžel, neměly zhola nic společného s dnešními vyhlazenými asfaltkami, to je jasné. Ale i na tehdejší dobu to bylo opravdu „maso“. Trasa dlouhá necelých 40 kilometrů vedla přes poměrně brutální venkovský okruh plný ostrého stoupání, kde běžci museli zdolat sedm extrémně strmých kopců. Cesty tvořila jen udusaná hlína, štěrk a ostré kamení. Kromě toho utíkali po ulicích města a proplétali se mezi dopravou.

Organizátoři nedomysleli také doprovod maratonců. Nechali jet doprovodné koňské povozy a automobily s rozhodčími a novináři před nimi - a tyto vozy na suchých cestách vířily obrovská mračna prachu. Závodníci neviděli ani na krok. Prach okamžitě pokryl jejich těla, ucpal jim dýchací cesty a doslova jim drásal vnitřnosti. Celý peloton se záhy roztrhal a diváci, kteří postávali u trati závodu, jen nevěřícně sledovali potácející se začernalé postavy atletů, kteří různě padali nebo je žádali o pomoc!

„Nejtěžší trať, po které kdy člověk běžel - toto rozhlašoval Sullivan. A měl pravdu, bohužel pro závodníky. To, že tam nikdo nezemřel, je dodnes mezi atlety i sportovními odborníky považováno za zázrak. Sullivan je díky své bláznivé teorii všechny málem zabil. Nyní se tomu už můžeme smát. Stačilo jen pár kilometrů a zrodily se legendární příběhy, nad nimiž dodnes vrtíme hlavou,“ popisuje začátek epochálního maratonu z roku 1904 ČT Sport. Závodníci začali záhy padat jako pomyslné kuželky a chtěli jen jedno - vodu!

„Slitování! Pít! Pít!“ škemrali atleti u cest a tvářili se tak vyděšeně, že to bylo až k smíchu. Prostým venkovanům se olympioniků zželelo a podávali probíhajícím maratoncům jablečný mošt. A to neměli dělat. Účinky zkvašené šťávy, vedra, dehydratace a poslední výživné svačiny před během se začaly ozývat velice brzy. „Záplava. Hotová záplava. To jsem ještě neviděl. Jako protržená přehrada!“ kroutil znechuceně hlavou přítomný farmář. Z jeho příjezdové cesty si totiž nebozí závodníci udělali provizorní latrínu!

Moštová kalamita však byla jen začátkem hotové plejády kalamit, které maratonci zažili. Jeden z prvních odpadlíků málem zemřel: Američan William Garcia se nadýchal prachu z ulic, který mu ucpal jícen a protrhl žaludeční stěnu. Nebýt pohotové reakce lékařů, nepřežil by to. Další závodník posléze upadl do bezvědomí, třetí omdlel… To už se začali bouřit i diváci: „Co to má být? Vždyť jsou jak ve válce! Tenhle zvrací, tamten mumlá něco o Vánocích a Santovi - a ten malý vzadu po nás loudil jídlo!“ ukazovali naštvaní občané na rozesmátého Kubánce jménem Andarín Carvajal.

Tento atlet byl v Havaně pošťákem a sotva přijel do Ameriky, prohrál všechny peníze v kostkách. Z New Yorku do St. Louis přijel stopem a na startu maratonu se objevil v civilních dlouhých kalhotách, polobotkách a klobouku. „Já jsem asi čtyřicet hodin nejedl,“ oznámil pořadateli. „A co my s tím máme dělat? Dejte mi pokoj a radši se starejte o nějaký vhodný oděv! Co to máte na sobě?“ tahal vzteklý organizátor Andarína za pytlovité kalhoty. Pohotový Kubánec tedy uprosil nějakou slečnu, aby mu podala nůžky, nohavice si za mohutného smíchu všech okolostojících ustřihl a vyběhl na start!

Andarín běžel statečně, o tom žádná. Jenže měl hlad. Tak strašný hlad! A sotva uviděl u cesty onoho důstojného pána, zastavil se a začal na něm loudit broskve. Překvapený muž tomu ani nemohl uvěřit! Hladový Kubánec ale neměl čas zjišťovat, kdy si to gentleman rozmyslí - sehnul se, chňapl po ovoci a rázem byl v trapu! Jenže broskve byly malé a jen mu podráždily žaludek. „To jsou hrozné křeče. A já vůl jsem všechno prohrál. Kdybych nebyl vůl, mohl jsem si koupit alespoň hamburger. Já mám hlad. Co je to támhle? Ha! Jabloň!“ uzřel při běhu farmu s košatými stromy, které byly obsypané červenými plody - a rozhodl se, že si dá malou svačinku.

Sotva se Carvajal naládoval jablky k prasknutí, zjistil, že plody byly sice lahodné, pravda, ale také nahnilé. Kubánec zasténal, v břiše se mu děly nepopsatelné věci… A když si patřičně ulevil ze všech tělesných otvorů, začal zívat. „Ale já si dám šlofíka!“ usoudil, „Však oni mi neutečou!“ složil se zesláblý maratonec do příkopu a usnul! Neutekli mu. Představte si, že i přes obědovou pauzu následovanou zdravotnickou očistou a krátkým spánkem doběhl olympijský maraton na čtvrtém místě!

Hlad měli na startu i dva Afričané z kmene Tswana jménem Len Taunyane a Jan Mashiani. Ale nevadilo jim to. Tito černoši byli živým exponátem na Světové výstavě v expozici o búrské válce, ve které se vyznamenali jako poslové. Běhali tedy na dlouhé vzdálenosti i hladoví; byli rychlí, mrštní, čiperní, odhodlaní - a bosí. Pořadatelé mávli rukou, Len a Jan vyfasovali startovní čísla a vyběhli na trať, kde je čekala hotová křížová výprava. Jan Mashiani byl temperamentní, takže mu velice, ale velice vadily různé sprosté pokřiky diváků.

Afričan na rozesmáté Američany nejdříve křičel, potom plival, pak po divácích házel drobné kamínky a nakonec se popral s nějakým venkovanem. Jeho kmenový kolega Len běžel dál - a velice dobře. Měl našlápnuto na medailové pozice. Jenže se do jeho spanilé jízdy přimotal vzteklý pes, kterého venčící pán neudržel na vodítku. Rozzuřený ovčák začal bosého černocha honit, Len se vyděsil a s křikem prchal před strašidelným zvířetem přes křoviny i pole, až úplně sešel z cesty a zůstal obklíčený smečkou podvraťáků na dvoře staré farmy. Vlezl na střechu stodoly a házel po psech kusy dřeva. Když ho vysvobodili, pelášil zpět na trať - a skončil devátý!

Když byl Len na střeše a Jan se pral s divákem, na čele závodu probíhal souboj o medailové pozice. Ale postupně odpadali i favorité - Sam Mellor dostal příšerné křeče do nohou. „Hopsal jako klokan a řval vodu, vodu! Nikdo mu nic nedal, tak ještě chvíli poskakoval, pak se zhroutil a omdlel. Kolem něj vzápětí proběhl nějaký člověk, kterého honil policista s pendrekem. Lidé začali bouřlivě jásat a povzbuzovat ho, jenže to nebyl maratonec, ale nějaký zloděj, co se připletl do dráhy,“ popisuje článek o Pekelném maratonu na Redditu.

Mezi vším chaosem žíznivých, dehydrovaných a halucinujících závodníků kličkoval John Lordon, který o rok dříve vyhrál Bostonský maraton. Nyní bylo jasné, že nevyhraje nic - při běhu zvracel jako pomyslný šakal. Diváci uskakovali a Lordon stále běžel a zvracel a běžel a… Až padl vedle Mellora! O vítězství se tak začali rvát dva favorité. Thomas Hicks a Frederick Lorz. A jestli si myslíte, že už konečně někdo důstojně a se ctí vyhrál a celé toto bláznovství ukončil, mýlíte se! Tito dva muži totiž předvedli naprostý a totální vrchol sportovního soupeření a zásad fair play!

Frederick Lorz běžel jak Zátopek, jenže kvůli onomu výzkumu vlivu dehydratace na výkon sportovců páně Sullivana začal nejen zvracet a halucinovat, ale stihly jej i prudké křeče do lýtek a paží. „Zhruba na čtrnáctém kilometru rozkmital údy, zarazil se na místě a povzbuzován křepčením diváků se pozvracel doprostřed cesty. I on žadonil o vodu, ale nedostal ji. První občerstvovací stanice byla až na devatenáctém kilometru. Vzápětí na něj přes skrumáž diváků zamával jeho trenér, který jel v automobilu,“ popisuje web Substack.com.

Freda Lorze nenapadlo nic lepšího než z posledních sil doskákat do vozu a nechat se pohodlně svézt asi 17 kilometrů. Z výpovědí užaslých lidí víme, že Lorz mával a hlasitě zdravil lidi, kynul maratoncům, kteří funěli a chroptěli na prašné cestě, lil do sebe vodu a v euforii pobízel ostatní běžce ke svezení! „Mlč už! Sedni si!“ usazoval ho trenér, protože hrozilo, že neposedný atlet z nekrytého vehiklu vypadne a rozbije si nos! Když se mu udělalo líp a „zresuscitoval se“ natolik, že byl schopen běhu, nechal se vysadit kousek od cílové rovinky a triumfálně „vyhrál“ maraton Letních olympijských her v roce 1904.

Sotva se Lorz vřítil do cíle a nechal se obejmout dcerou prezidenta Roosevelta Alicí, začalo publikum skandovat: „Podvodník! Fůj! Vezl se autem!“ „No jo, no jo! Byl to jen fór. Jen žert!“ křičel Fred Lorz na hučící tribunu, ze které rozvášnění diváci, kteří ani náhodou nečekali, že budou svědky takového cirkusu, ukazovali na cíl závodu. Do něj zrovna dva muži vnášeli skutečného vítěze - zfetovaného a ožralého Thomase Hickse. Nebohý Tom se držel svých šerpů jako klíště, visel mezi nimi jako hadrový panák, hlava mu bimbala ze strany na stranu a nohama žalostně máchal ve vzduchu.

Jednoduše dál běžel, ale jeho zdevastovaný mozek odmítal zpracovat, že neběží! Když jej přenesli přes cílovou rovinku a opatrně položili na zem, Hicks se obligátně (jako všichni) pozvracel, chvíli lezl po čtyřech a poté zcela vytuhl. „Byl jako prkno. Přiotrávený, opilý… Jen halucinoval. Ptal se, kde je ovečka, jak dlouho ještě poběží a jestli už přišli s jídlem,“ popisuje okamžiky v cíli bloger Jan na platformě Substack.com. Blábolícího atleta pozoroval lékař Charles Lucas a nejistě se drbal na hlavě. Aby ne - měl ho na svědomí!

S Hicksem si jeho tým opravdu nevšedně pohrál a povýšil frázi „dopující sportovec“ ad absurdum. Trénovaný maratonec Thomas se sice nebál výzev, to rozhodně ne, ale nic ho nemohlo připravit na Sullivanovo „bezvodí“. Už na čtrnáctém kilometru proto zoufale prosil svého trenéra Hugha McGratha, který jel vedle něj v automobilu, aby mu dal napít: „Vodu! Pít! Já umřu!“ žadonil vyprahlý atlet. Lékař Lucas, který seděl vedle McGratha, tedy tekutinu Hicksovi podal, to ano. O tom nemůže být sporu. Dokonce i voda to byla. Leč destilovaná!

Totálně vyčerpaný běžec nevěřil vlastním očím - či spíše vlastní chuti. „Fujtajxl!“ řval v běhu a plival destilku do prachu cesty. „My ti nemůžeme dát vodu! Vypláchni si ústa, to tě nakopne!“ řvali na něj trenér s lékařem. Thomas Hicks vypadal, že by nejraději nakopl on je, ale už na to neměl sílu. Neměl sílu na nic. Jen mechanicky pumpoval rukama, nohama - a běžel. Jenže přišla další krize: „Píííít! Já vás všechny zabiju!“ ševelil výhružně. „Hm. S tím to za chvíli šlehne. Honem, namíchej to!“ rozhodl se lékař.

Hugh tedy namixoval speciální směs, která měla z dehydrovaného maratonce trpícího přeludy udělat dostihového koně - vaječné bílky říznuté strychninem! Jed na krysy se v té době mezi vrcholovými sportovci považoval za jakýsi zázračný elixír, který jim lékaři a trenéři dávkovali jako zmíněným závodním ořům. Hrozná představa! A hrozně se udělalo i Hicksovi. Ten po vypití koktejlu se smrtícím jedem začal ještě více blouznit, obličejem mu škubaly prudké tiky, sténal, zavíral oči, bědoval a sípal - a lidé u trati si šeptali: „Hele, on je snad mrtvej? A to pořád běží?“

Běžel! To ano! Leč asi už nevěděl, kde je a kdo je. Na 37. kilometru už Hicks mečel jako koza a lomcoval s diváky, aby mu dali vodu. „Já tě zabiju! Pít! Pít!“ prášilo se mu od pusy zoufale. Znepokojený trenér vzápětí svému svěřenci podal dva obrovské panáky brandy. Vynikající nápad, jistě. A následky se dostavily ihned. Alkohol udělal se ztrouchnivělým mozkem maratonce své - Thomas Hicks si zpíval, svlékal se, mluvil s neexistujícími lidmi, prosil o kulku do hlavy…

„On běžel, ale byl v bezvědomí. Měl úplně obluzený mozek, byl opilý, v těle mu pracoval jed na krysy, byl zfetovaný a přiotrávený. Přesto neustále běžel. Musel být nadčlověk, já tohle vůbec nechápu!“ zamýšlí se diskutující Jim na Redditu. A není sám, kdo tento výkon nechápe. Thomas Hicks svým maratonským během vešel do dějin - vyhrál časem 3 hodiny, 28 minut a 53 sekund, což z něj dělá suverénně nejpomalejšího vítěze v celé olympijské historii.

Hicksovi bylo úplně jedno, že vyhrál. Když ho donesli do cíle, trvalo lékařům hodinu, než ho srovnali natolik, že byl alespoň zčásti schopen vnímat své okolí. „Tohle bylo strašné. Ty kopce mě málem zničily,“ šeptal po ceremoniálu obluzeně. Do cíle tohoto šíleného závodu se dostalo z 32 startujících pouhých 14. Fred Lorz dostal za svou spanilou jízdu doživotní distanc. Po omluvě a odpuštění stopky hned v dubnu 1905 vyhrál Bostonský maraton. Naproti tomu Thomas Hicks koktejl jedu na krysy a brandy nezvládl. S během (asi raději) skončil nadobro, odstěhoval se do Kanady (taky raději) a stal se těžařem. Zemřel v roce 1952 ve věku 76 let.

Jak vidno, dějiny sportu skrývají zvláštní a neprávem zapomenuté události. Jednou z nich byl i neblaze proslulý maraton ze III. letních olympijských her v St. Louis!

Zpracováno podle:

James Sullivan, Marathon 1904, iSport.cz, Olympics.com, Substack.com, Marathonhandbook.com, Reddit (2) (3), Smithsonian, Dokument YouTube, ČT Sport, diskuse na Facebooku, Fórum Quora, Instagram, Thomas Hicks