Legenda o upírovi ze Žďáru: krvelačný správce Ulrich vstával z hrobu a děsil místní i na záchodě

Bylo nebylo, jak začíná každá pohádka, žil jednou jeden krutý a neoblíbený pán. A ten pán jednoho dne zemřel. Prostý lid si oddechl, hurá, tyran už je pryč! Jenže - on tak trochu pryč nebyl. Vlastně spíše - začal znovu být. Právě proto zní v úvodu ona pohádková formulka. Legendární pověst o nemrtvém úředníkovi, který po smrti vstal z hrobu a děsil celé okolí, se nejspíše zakládá na pravdě. Něco na tom být muselo. O celém „případu“ se totiž dočteme v kronikách. A nejsou to kroniky středověké, kde se nějaká ta smyšlenka dá předpokládat, kdepak.

Johann Alois Ulrich zemřel 22. února 1817. Jeho záhrobní řádění nastalo o pár dní později. Nebo to byla pouhá „nenávist až za hrob“ od pomstychtivého obyvatelstva, které si začalo vymýšlet, pověst se nabalovala jedna na druhou, až na jejím konci nalezneme Ulrichovu hlavu, do které byl nasypán mák?

Kdo vůbec byl Ulrich, zaslouží si tak negativní pověst? Jaká legenda ho provází?

Tak předně - Ulrich nebyl vůbec žádným upírem, to z něj udělali až moderní „záhadologové“. Sice po smrti (samozřejmě údajně) strašil, děsil, fackoval, jukal, vydával skřeky, bafal, mlátil a dokonce i zabíjel, ale podle pověstí nikomu nesál krev. Tu obrazně řečeno pil lidem ještě zaživa. Vyprávění o záhrobním zlém a záludném strašidle v podobě nenáviděného správce je místy vlastně až vtipné.

Johann Alois Ulrich byl nejvyšším výkonným úředníkem žďárského panství. Koncem 18. a na počátku 19. století sídlil na zámku, měl velkou moc, které velice rád zneužíval. Ono „poslední slovo“ v jeho případě platilo zcela. Do všeho se vkládal, vše muselo být podle něj, co rozhodl, to se muselo stát. Velice nenáviděný správce si proti sobě poštval prostý lid řadou velice nepopulárních kroků. Zesnul „V Pánu poklidně na nervovou horečku zde řádící“ onoho mrazivého února roku 1817 a byl pohřben do rodinné hrobky na Dolním hřbitově.

Tím by se mohl jeho příběh uzavřít. Zůstalo by po něm pár naštvaných vesničanů a zápis do dějin kraje. Kdyby lidé pár dní po pohřbu nezačali tak trochu panikařit. Někdo Ulricha viděl, slyšel, vesměs se v první chvíli jednalo o místní ochmelky, takže lidé usoudili, že jde o přemíru alkoholu.

A pak se začala psát nová kapitola života žďárského správce, daleko slavnější! Myslivec šel do lesa a ejhle, kdo to sedí na pařezu? Ulrich, za bílého dne, ve svém pohřebním rouchu. Seděl, díval se a byl mrtvý. To nepochybně, vždyť ho sám lesník viděl vystaveného v rakvi. Muži se na sebe chvíli dívali, myslivec to samozřejmě nevydržel a s křikem utekl pryč.

Lidé usoudili, že má pan nadlesní o kolečko víc, protože letěl na zámek, kde důrazně řval na shromážděné písaře: „Jen pleť měl zsinalou a oči rudě žhnoucí!!!“, ale Ulricha začali vídat další. A další a další. Zatímco poprvé jen seděl na pařezu, nyní byl strašidlem akčnějším. Začal kolemjdoucí fyzicky napadat, příšerně se u toho šklebil, chechtal se. Nafackoval nepoctivému sedlákovi, písařům, dělníkům, jeho oblíbeným působištěm se stala kamenná lávka u hospodářského dvora. Tam byl Ulrich vlastně pořád. Kdo sebral odvahu a prošel, ten dostal od nemrtvého správce pěkný nářez.

Poté lidová tvořivost (nebo představivost?) dala Ulrichovi velice zajímavého společníka - ohnivého koně s bílou telecí hlavou. Kam se na tohoto „kentaura“ hrabal jeho další povoz - takový klasický strašidelný kočár s bezhlavým spřežením. Ohnivým. I po vodě jezdícím.

To už bylo celé Žďársko vzhůru nohama, Johanna Aloise viděl snad každý. Mrtvý úředník také strašil na zámku, kde rozhazoval listiny a foukal popel z kamen na přítomné osoby. Velkou zálibu měl v zámeckém záchodě, kde stál a smál se, když někdo přišel vykonat potřebu. Situace se stala naprosto neúnosnou. Dochovala se dokonce jména svědků - řeznický mistr Domín, který se s ním popral, nebo opilec Čermák, kterého Ulrich hodil do rybníka. Ono se to čte jako legrace, ale uvědomte si, že ten, o kom zde mluvíme, byl zcela prokazatelně a nepochybně mrtvý a pohřbený! Tak co teď!

Rychtář z obce Vysoké se kvůli mrtvému správci odmítl dostavit na úřední jednání. Přivolanému drábovi opakoval se slzou v oku: „Já se tak bojím! Když jdu od vás, je tam Ulrich!“ plakal starosta a schoval se pod stůl. Dráb s jedním písařem rozklepaného rychtáře doprovodili. A co myslíte? Byl tam. Stál na svém oblíbené lávce a šklebil se. „Nejdu, já tam nejdu!“ řval starosta. Písař nikoho neviděl (Ulrich měl zřejmě schopnost být viděn pouze pro někoho, další zajímavost!), vstoupil na most a mrtvý správce ho udeřil a zabil. Tohle byl vrchol, ona pověstná poslední kapka. Strašidlo nám tady nebude zabíjet písaře!

A právě v ten moment vznikla ona legenda o Ulrichovi - upírovi. V Jihlavské kronice je totiž zaznamenán opravdový protivampyrický zásah, který na mrtvole vykonal jihlavský kat, který se vyznal (jako ostatně všichni mistři popravčí) v různých okultních věcech. Johann Alois Ulrich byl vyzdvižen z hrobu, otevřena rakev a jak to tak u upírů bývá - tělo bylo zcela neporušené. Ba naopak - Ulrich vypadal jako zcela zdravá mrtvola, která doslova kypěla životem. Popis následujícího dění je poměrně bizarní a můžeme se jen dohadovat, jestli je na tom ono pověstné zrnko pravdy. V tomto případě spíše zrnko máku.

Kat totiž Ulricha oslovil, ten otevřel ony rudě žhnoucí oči a posadil se v rakvi. Jako kdyby seděl s přítomným knězem a katem u stolu. Umrlec s nimi začal debatovat, kněz se modlil a otázal se ho: „Čeho si žádáš, duše hříšná?“ Ulrich však nežádal ničeho, alespoň žádný požadavek nevznesl. Mrtvola naopak posměšně zkritizovala nebohého kněze: „Ty sám jsi hříšník, a ne já, zpomeň, jak sis onehdy zkrátil cestu k poslednímu pomazání přes panskou jetelinu!“ Kněz se urazil a hodil na kárající strašidlo balíček karet. To byla oblíbená praktika vymítačů - pár karet vždy muselo chybět, aby se zlý duch nedopočítal, předpokládalo se totiž, že každá posedlá duše bude karty počítat a počítat až do soudného dne.

Jenže Ulrich byl v ráži, karty vyletěly z rakve ven. Navíc si kněz uvědomil, že jak měl plnou hlavu starostí (běhají nám tu mrtvoly, hříšníci nechodí na mše, a ta moje kuchařka…), zapomněl se před rituálem vyzpovídat. To bylo trestuhodné opomenutí, nebyl očištěn od hříchů a Ulrich to jaksi věděl. A využil toho. Začal z rakve vylézat. Stoupl si, chechtal se a nebohému knězi vmetl do tváře pár peprných věcí na jeho účet. Farář usoudil, že tohle už je moc a raději omdlel. Kat byl však silný a rozumem oplývající drsný muž, ten se s nemrtvým Ulrichem nepáral. Spíše vlastně páral. Vzal lopatu a přesekl mu nohy.

Strašící správce začal řvát, padl do rakve, kat mu pro jistotu usekl ještě hlavu. A do ní nasypal mák. Proč mák? Věřilo se, že kolik zrnek máku, tolik roků nesmí zlá duše povstat a škodit. Pěkné makové pole to bylo, takže se snad současníci nedočkají Ulrichova návratu do světa živých… I když - prý ho měli vidět. Jako stín. Protože už má být neškodný.

Tolik zaznamenané pověsti ze všech možných pramenů - oněch kronik, matrik, zápisů, listin, výpovědí místopřísežných svědků. A můžeme si říkat - co tohle mělo být? Kde se to vzalo? Tohle přece nemohl být pouhý výplod fantazie, který se prostě rozkřikl po okolí. Nějaké pozadí události mít musely, v tom se shodují všichni. I historici. Ale samozřejmě, ti nevěří tomu, že Ulrich skutečně vstal z hrobu. I identita všech svědků je minimálně sporná.

„Očití svědkové jsou poněkud nevěrohodní a dochované prameny matoucí. Našli jsme sice několik kandidátů na zmíněného Domína, ale ani jeden úplně neodpovídá. Také žádný Čermák ze Světnova není doložen. Zato dřevěné lávky vedle kamenného žďárského mostku skutečně existovaly. Byly ovšem postaveny až jednadvacet let po Ulrichově smrti, v roce 1838 a sloužily jako obslužné náhradní cesty v době, kdy se most přestavoval,“ řekl pro Novinky historik Stanislav Mikule, který se případem Žďárského upíra zabývá již mnoho let.

Johann Alois Ulrich také nebyl prvním „vrchnostenským“ strašidlem - vzpomeňme na Lomikara a jeho jízdy v ohnivém kočáře - ten měl také lekat kolemjdoucí na rozcestí mezi Klenčím a Trhanovem. A také byl za života neoblíbený (což je slabé slovo). Tak z něj lidová tvořivost udělala démona. Na všech hradech a zámcích straší vesměs vždy ten, kdo byl za života nepopulární nebo zlý. A byl vůbec Ulrich zlý?

Johann Alois totiž začal správcovat ve velice pohnuté době. Panika Velké francouzské revoluce drtila monarchy, došlo na obnovení roboty, lidé se bouřili. Roku 1797 vypukla na Žďársku selská rebelie, kdy se mladým mužům nechtělo bojovat proti Napoleonovi. Tato rebelie skončila procesem, ve kterém hrálo hlavní roli náboženství - vše se svedlo na evangelíky. A protože Žďárské panství leželo poblíž, celý proces dostal na starost Ulrich. Ten měl zpanikařit a obviněné zběhy a rebely fyzicky týrat a mučit, aby se přiznali.

„Ulrich byl drcený dvěma mlýnskými kameny: poddaní chtěli pořád nějaké úlevy a vrchnost pro ně byla fuj. Ta zas měla obrovské předsudky vůči nim: za vším viděla vychytralého šelmu sedláka, který se snaží vyhnout povinnostem. A shora na něj tlačil stát. Zda opravdu nechal z uprchlých mládenců vytloukat nesmyslná přiznání, nelze doložit. Jisté však je, že jako schopný úředník pečlivě bděl nad placením daní a v době napoleonských válek také nad rekvizicemi. Když na konci roku 1805 procházeli Žďárem Francouzi, požadovali peníze, boty, chleba, maso, košile, klobouky, koně… Dostali je, a po rekvizicích nastala ve městě nouze a hlad, rostla drahota,“ popisuje historik Mikule.

Je pravdou, že byl tedy Ulrich extrémně nepopulární. A všichni zapomněli, co dobrého udělal. Například zřídil ve Žďáru nad Sázavou pekárnu pro potřebné, zavedl chov ovcí, přispíval na opravu zvonů, rozdal chudým 8600 zlatých, což byla v té době nepředstavitelná suma. Zavedl pěstování brambor a lnu, založil školu pro nejchudší děti. A také rozdával půdu, aby mohli hospodařit všichni.

„Vrchní Ulrich také velkoryse přispěl na opravu zelenohorského poutního kostela a věnoval mu zvon, shodou okolností umíráček, na němž bylo krom kostlivce s kosou i jeho jméno. Možná je na Zelené hoře dokonce pochován. Nevíme to však jistě, neboť jeho hrob se nezachoval.“ dokončil rozhovor pan Stanislav Mikule.

Průvodkyně na Žďárském zámku uvedla, že Ulricha nikdy neviděla, ale bojí se. Čeho? Různých divných věcí. Mrazení v zádech, bouchající dveře, průvan „odnikud“. Prý raději chodí pozadu a zamyká dveře postupně, aby měla vždy možnost útěku. Co kdyby náhodou spatřila „jeho pleť zsinalou a oči rudě žhnoucí!“

Pověst je to nesporně zajímavá. A je opravdu zarážející, jak je plná detailů, rozhovorů, doslovných popisů, které se zachovaly. Inu, Čechy byly vždy rájem strašidel -naše tajuplná a nádherná krajina skrývá legendy, které jsou svým způsobem krásné. K nim patří i nemrtvý a pomstychtivý Ulrich.

A ještě dodatek - když brněnští archeologové prováděli výzkum na Dolním hřbitově, tak ostatky vyčistili, takže tam mák nezůstal. Žádný. Vrchní Ulrich tedy může začít strašit znovu. Tak se necháme překvapit!

zpracováno podle:

Upír ze Žďáru: Proč strašil obávaný úředník po smrti na záchodě – Badatelé – Historie, záhady, tajemství (badatele.net), Osvícený „upír“ Ulrich - Novinky, Žďár nad Sázavou, nemrtvý správce Ulrich | České záhady (ceske-zahady.cz), Smutný příběh správce Ulricha, posledního českého upíra ze Žďáru nad Sázavou | Poznatsvět.cz (poznatsvet.cz), časopis Enigma, Enigma speciál, kniha Největší české záhady, Upíři řádili i v Čechách a na Moravě. Vraždili oživlý pastýř i tančící žena - Deník.cz (denik.cz), Krutý správce Ulrich: Byl to poslední český upír? – Epochaplus.cz