Lenin ji zbožňoval, zemřela ve špíně. Sexuální vztah vládce Kremlu a vášnivé Inessy skončil tragédií

Ráno 11. října 1920 se na peróně Kazaňského nádraží v Moskvě shromáždil dav smutných lidí, kteří tiše zírali do mlhy, nemluvili a jen čekali, až se z dáli ozve zahoukání vlaku. Souprava měla za sebou několik dnů cesty z kavkazského Nalčiku a vezla poněkud morbidní náklad - těžkou rakev vyloženou olovem, v níž spočívalo tělo šestačtyřicetileté intimní přítelkyně Vladimira Iljiče Lenina, feministky, propagátorky volného sexu a oddané komunistky Inessy Armand!

Padesátiletý Lenin stál v popředí a třímal v ruce věnec bílých lilií opatřených stuhou s nápisem VĚRNÉMU SOUDRUHOVI (jako opravdu, bez legrace!), za ruku ho držela jeho manželka Naděžda Krupská - a skoro to vypadalo, že se vůdce světového proletariátu a budoucí zakladatel SSSR žalem vrhne přímo na koleje!

„Je to zvláštní představa. Vždy zamračený Lenin působil na lidi jako asexuální asketa, kterého zajímá jen bolševismus, komunismus, revoluce, popravy a vytvoření nového světového řádu. Přesto propadl kouzlu šarmantní Inessy Armand, která si s věrností nebo sexuální zdrženlivostí či studem hlavu nelámala. Možná právě proto popletla hlavu i samotnému Leninovi. Když v nevysokém věku zemřela, truchlil tak moc, že do sebe ostatní soudruzi šťouchali a nevěřili svým očím. Jejich vztah byl hluboký, milostný a vášnivý,“ usmívá se v rozsáhlé eseji o Inesse Armand historik Bob Gould.

„Lenin žárlil, rozčiloval se, dělal jí přednášky, snažil se ji mít jen pro sebe. Nesmírně cenným svědectvím jejich vztahu jsou vzájemné dopisy Inessy a Lenina. Bohužel, ty nejpeprnější se nedochovaly - byly po Leninově smrti zničeny, aby nebyl setřen obraz Lenina jako důstojného zakladatele SSSR, modly, sovětského vůdce a člověka, který měl v SSSR hotovou svatozář. Že to byl zamilovaný chlap, který měl milenku nastěhovanou doma a žil s ní spolu s Krupskou ve třech, to se neslučovalo s představou morálního kompasu a pověstného Lenina - majáku,“ říká Bob Gould.

Když vlak s mrtvou Inessou, která zemřela už 24. září 1920 na choleru, konečně přijel, Lenin se rozplakal. Rakev byla záhy naložená na bílý kočár tažený bílými koňmi, a její tělo bylo na den vystaveno v Domě odborů. Lenin stál vedle její rakve jako zlomená svíčka.

O den později měla státní pohřeb. Za zpěvu Internacionály ji bolševici pochovali jako vůbec první ženu v historii na čestné místo ruských (sovětských) prominentů - ke Kremelské zdi.

„Lenin vypadal, že skočí do hrobu za Inessou, tak zoufalý z její smrti byl. Vždy se ovládal, zakládal si na tom. Nyní se ponížil, vystavil své city, odhalil se. Někteří moji kolegové říkají, že právě v den Inessina pohřbu dokázal, že to byl také jen člověk. I ten nejkrutější, nejkrvavější a nejbestiálnější diktátor má své slabiny,“ říká Bob.

Jaký je příběh Inessy Armand, která popletla hlavu Leninovi?

Budoucí Leninova múza se narodila 8. května 1874 v Paříži jako Elisabeth-Inès Stéphane Pécheux d'Herbenvill do rodiny herečky a operního pěvce a prožívala šťastné dětství. Jenže když jí bylo šest let, její matka Nathalie se zamilovala do jiného, opustila tři dcery i manžela a zmizela, aby už se nikdy nevrátila! Otec Théodore se tak rozčílil, že dostal silný infarkt, onemocněl selháváním srdce a po několika letech „klempírování“ zemřel. Osamocená Inessa, jak si říkala od malička, musela odejít do Ruska, kde se jí i jejích sester ujaly babička a teta.

Tyto dvě ženy měly velice blízký vztah k rodině bohatého textilního průmyslníka Jevgenije Jakovleviče Armanda, který měl několik vzdělaných a nadmíru pohledných synů. Rozverné francouzské holčičky s mladíky navázaly velmi blízké, až intimní přátelství. Když omladina pobývala v Moskvě, Inessa se poprvé sexuálně sblížila s nejstarším synem Armandových, Alexandrem. „A sotva poprvé okusila milování, byla jako lvice, co ochutná krev. Sama se z toho zážitku vypisovala ve svých denících. Je to moje touha. Už navždy se jen milovat,“ popisuje Gould.

Alexandr, který se choval dosud velice důstojně, Inessinu kouzlu naprosto propadl. Jeho mocný papá ho musel dokonce krotit: „Pořád jste jen spolu. Pořád spolu spíte a všem na očích! Buď si ji vezmi, nebo zařídím, aby se vrátila zpět do Francie. Nelíbí se mi to. Je moc lačná, vyzývavá a sprostá! A chudák Voloďa je z ní celý pryč. Ten chlapec se mi kvůli té koketě ztrácí před očima!“ narážel movitý průmyslník Jevgenij Armand na trápení svého dalšího syna Vladimira, který z krásné Inessy úplně šílel:

„Miluji tě již od dětství, poupátko. Od té doby, co jsi rozkvetla, chci tě jen utrhnout. Budeš-li někdy má a budu se s tebou moci milovat, zešílím štěstím!“ psal dokonce Inesse mladičký zamilovaný Voloďa. Asi to opravdu uměla, jak se tak říká! Voloďa ale brzy šílel spíš zármutkem, protože Inessa se v roce 1893 provdala za jeho bratra Alexandra, porodila mu dvě dcery a dva syny, starala se o chudé a založila školu pro sirotky. Jenže Inessa na Voloďovu lásku a oddanost nikdy nezapomněla. Několikrát ho vyhledala, zakázaná láska jim zachutnala - a ti dva se postarali o jeden z největších společenských skandálů v tehdejší Moskvě!

Inessa se do osmnáctiletého Volodi zamilovala s plnou parádou, jak se tak říká. A následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Na začátku roku 1903 předstoupila před manžela a řekla mu, že čeká dítě. Alexandr se začal radovat, protože pátého potomka velice chtěl, ale Inessa mu stroze oznámila, že není těhotná s ním, ale s Voloďou. Tečka. Pak se sbalila a následovala svého švagra do ilegálního bytu ruských sociálních demokratů, kde porodila syna. Novopečená matka se pod vlivem Volodi také začala zajímat o socialismus a revoluční boj, v němž „jel“ i Alexandr, který kupodivu svou nevěrnou ženu nezapudil, ba naopak!

Podváděný manžel sledoval Inessin soukromý život, nenápadně pomáhal mladšímu bratrovi s financemi a podle historiků byl ke skandálnímu páru až nadmíru velkodušný! Hájil je na veřejnosti, dokonce se i několikrát popral, když někdo označil jeho ženu hanlivým výrazem. „To je jeho věc,“ pokrčila rameny Inessa, která vstoupila do ruského sociálnědemokratického hnutí a postupně se přiklonila k bolševikům. Roznášela ilegální literaturu a účastnila se podzemní činnosti. Kvůli tomu byla několikrát zatčena a odsouzena ke dvěma letům vyhnanství v Mezeni na ruském severu.

Tam živořila v bídných podmínkách. Všichni měli neustále hlad a navíc se rozstonal Voloďa, který těžce onemocněl tuberkulózou. Než se stačila jeho švagrová a milenka zároveň rozkoukat, zemřel jí v náručí! „Můj milovaný, jak truchlím. Mladý život, nadějný život, tak pevný, ach, tak pevný, je pryč!“ psala si (poněkud víceznačně) po Voloďově předčasné smrti. „Jsem vdovou a přece jí nejsem,“ stýskala si žalem zblázněná žena. Málem se pomátla na rozumu. Zasáhl ale Alexandr - adoptoval jejího a Voloďova synka Andreje a pomáhal Inesse, jak jen mohl.

Poté se jí konečně podařilo uprchnout z Ruska do Evropy. Usídlila se v Paříži, kde došlo k osudovému setkání této temperamentní feministky s Vladimirem Iljičem Leninem, který byl ve francouzské metropoli v politickém exilu. Lenin Inessu poprvé spatřil v kavárně Porte d’Orléans, kde seděla a řečnila o otázce ženských práv. Prý z ní nemohl spustit oči. Jestli se zamiloval na první pohled, to nevíme. Ale uznejme, že intimní sexuální styky, vášeň, touha a hluboký cit k všeobecně zažité představě Lenina jako chladného vůdce světového proletariátu opravdu moc nejdou. Je to skutečně prazvláštní!

Ono setkání v kavárně popisoval podle ruské wikipedie přítomný revolucionář jako dechberoucí: „Lenin se díval jen na ni. Ovládla celý prostor už jen svou přítomností. Sršela z ní energie a sexualita; zářila. Oblečená do vyzývavého oděvu s napálenými vlasy a výrazně podmalovanýma očima tvořila takový protiklad ke Krupské, až to bralo dech!“ Inessa se na Lenina vyzývavě zahleděla, ale pak ucukla očima a stáhla se do sebe. Prý jí v první chvíli naháněl hrůzu. Zapsala si ale, jak velice uhrančivé má Lenin oči a zmínila i jeho fascinující hluboký hlas.

Během několika dní se Inessa stala Leninovou nerozlučnou společnicí. Zařídil jí místo učitelky na své škole pro bolševické kádry v Longjumeau nedaleko Paříže a seznámil ji i se svou manželkou. Naděžda Krupská Inessu přivítala klidně a přátelsky, jenže brzy si všimla, že je její muž jaksi úplně mimo sebe. Inessu dokonce ubytoval v ulici Marie-Rose hned vedle jejich bytu a začal ji velice intenzivně navštěvovat. Kdy se jejich platonický vztah změnil na milostný, čili kdy došlo k onomu velkému třesku, to historici nevědí. Ale zhruba od roku 1910 poměr mezi Leninem a Inessou nabral „grády“, o čemž svědčí i zcela vypovídající milostná korespondence:

„Zapůsobil jsi na mě neobyčejně silně. Bylo by tehdy pro mě snesitelnější zemřít na místě, než před tebe předstoupit. Jenže jsem tě toužila tolik vidět a postupně jsem si na tebe zvykala. Tvůj živý obličej, tvůj způsob mluvy, tvá gesta! Moc jsem milovala nejen poslouchat tě, ale také se na tebe dívat, když mluvíš. Miluji tvou tvář,“ napsala mu později. Lenin jí na dopisy odpovídal podobně plamenně, ale žádal ji, aby si v nich raději vykali. Inessa, která byla do Lenina čím dál víc zamilovaná, to nebrala jako ponížení, ale vyjádření úcty.

Když Lenin poslal Inessu do Ruska s nebezpečným úkolem, při kterém měla pomoci obnovit bolševickou síť rozbitou policejními raziemi, napsala mu: „Rozešli jsme se, rozešli jsme se, můj drahý příteli! A to mě tak hrozně bolí. Vím, cítím, že vy byste sem nemohl přijet. Když se teď dívám na tuhle krajinu, na místa, kde jsem strávila mládí, začínám pociťovat touhu a uvědomuji si, jak velké místo v mém životě zabíráte. Chci vás políbit. Chci slyšet váš hlas. Chci, abyste mě líbal!“ horovala vroucně Inessa. V Moskvě ji zatkli a deportovali zpět do Francie. Vrátila se rovnou k Leninovým - a svou láskou k Vladimiru Iljiči se už vůbec netajila.

Lenin si dle dochovaných dopisů také nemohl pomoct a svou lásku dával velice okatě najevo. „Nejraději bych vás zlíbal, tisíckrát políbil!“ psal Inesse budoucí vůdce Sovětského svazu. A uprostřed toho všeho stála Leninova manželka Naděžda Krupská. Dělala, že jí to nevadí, dokonce psala: „Všichni jsme se velmi sblížili s Inessou Armand a jejími dětmi. V ní je taková radost ze života, taková roztomilá vášeň! Moje matka si ji velmi oblíbila. Kouřila, pila víno, smála se. Kam přijde, je vše hned útulnější, chmury z jeho čela mizí. Z jejího projevu vyzařuje něco teplého. Jsme za ni tolik rádi!“

„Když se začalo povídat, že Lenin s Inessou spí, soudruzi z jeho okolí neustále srovnávali Krupskou a Inessu. A Krupská z toho vycházela velice špatně. Pořád neupravená, bez jiskry, bez vášně. A najednou takové zjevení, taková frivolní bytost! Chápali, že se do ní zamiloval. Smáli se. Je to v každé době stejné,“ popisuje The Guardian. Ale Naděžda Krupská pořád nic neřekla. Považovala Inessu za svou přítelkyni a byla svému muži tak oddaná, že tolerovala jeho neustálé „odskakování“ do vedlejšího bytu, kde s paní Armand rozhodně nestudoval Marxe a Engelse, že. Dokonce mu nabídla, že se s ním rozvede!

„Sbalím se a odejdu. Jen mi řekni, že to chceš. Ustoupím ti,“ naléhala Naděžda. Lenin ale odmítl, což dokonale vystihuje jeho pragmatickou „bolševickou“ povahu. Rozvádět se nechtěl, protože Krupskou svým způsobem miloval a hlavně pro něj byla nepostradatelná. Oddaná sekretářka, která mu byla vždy loajální oporou, šifrovala jeho dopisy (možná i ty milostné, co my víme!), starala se o exilovou stranickou pokladnu a snášela jeho nálady…

„Lenin věděl, že Krupskou neopustí. Choval k ní hluboké city, ale do Inessy byl dle všeho jednoduše zamilovaný, pobláznila jej sexem, svým vystupováním, povahou, roztomilostí a šarmem,“ domnívají se badatelé. Inessa v té době pracovala na časopisu Rabotnitsa, který oslavoval ruské dělnice a doslova propadla ideálům feminismu a volné lásky. „Sex brala jako něco, s čím se lidé nesmí tajit, ba naopak. Na svou dobu byla Inessa Armand velice radikální a pokroková. Tehdy se s ní Lenin pohádal, protože hlásala volnou lásku. Byla bezesporu velice odvážná,“ komentuje Inessiny názory The Guardian.

Inessa Armand se ideálem volného sexu zabývala velice intenzivně. Dokonce sepsala pro ruské dělnice brožuru, ve které vedle radikálních bolševických a komunistických názorů naléhala na tamější mladé dívky: „Komunistické ženy musí mít také svá práva. Právo na svobodné rozhodnutí, na potrat nechtěného dítěte, na slušné zacházení od manželů, jejich abstinenci i dostatečně oceněnou práci. Nebojte se volných vztahů a volné lásky. Čas na práci, čas na radost, na svobodnou lásku a milence!“ Opravdu odvaha, to se musí nechat!

Jenže když si Lenin traktát své milenky přečetl, zhrozil se a byl vzteky bez sebe. O tom, jak moc byl naštvaný (a žárlivý), svědčí i úryvek z dlouhého dopisu, který spíše připomínal stranickou přednášku: „Doporučuji ti, Inesso, pasáž o svobodné lásce úplně vyškrtnout. Co tím vlastně myslíš? Svobodu od manželských povinností? Svobodu od plození dětí? Nebo svobodu pro cizoložství? To není proletářský požadavek, to je buržoazní vrtoch. Většina žen v tom uvidí jen obhajobu prostituce a lehkých mravů. Co jsi to napsala? Taková jsi? Co si myslíš?“ káral ji. Dokonce zapomněl i na vykání a oslovování Inessy jako „drahého přítele“!

Mezitím doba postupovala a v Rusku se hroutil carský režim. Vypukla krvavá revoluce a Inessa, která už byla „kovanou“ komunistkou, jela po boku svého Vladimira (a Krupské) legendárním „zapečetěným vlakem“ do Petrohradu. Sotva vystoupili mezi jásající davy, aby nastolili ten jejich slavný „nový světový řád“, Lenin si v tu chvíli uvědomil, že už bude muset vystupovat jako revolucionář, člověk z kamene, kterého nic nerozhodí. Žádné city, žádný sex, žádná slabost. Dostal strach a v jednom z posledních dopisů napsal Inesse:

„Můj drahý příteli! Prosím, zničte tento list hned, jak si ho přečtete. Nechte ho shořet. Nic po nás nesmí zůstat. Zvědavé oči jsou dnes všude a kdyby se tyto řádky dostaly na veřejnost, zničilo by to stranu i naši společnou věc,“ psal Inesse naléhavě. Inessa po rozchodu hledala útěchu v náručí svého všudypřítomného manžela Alexandra a záhy měla jiné starosti: aktivně se zapojila do budování nového bolševického režimu, pracovala v Moskvě na ústředí komunistické strany a stala se opravdu velice mocnou ženou té doby.

Inessa Armand pracovala pro nový režim jako šílená, například se stala první ředitelkou tzv. Ženotdělu, což bylo ženské oddělení ústředního výboru bolševické strany. A při zběsilém pracovním tempu brzy zchátrala. Její krása byla pryč. „Dlouhé dny proplakala. Její poslední fotografie neukazují tu líbeznou a křehkou Francouzku, ale spíše divoženku. Pro všechno úřadování o sebe zapomněla dbát. Přestala se líbit mužům, což považovala za facku do tváře. Našla si pár milenců, kteří ji obírali o poslední peníze, až zůstala úplně sama ve svém moskevském bytě,“ říká historik.

Její tehdejší spolubojovnice a bolševická aktivistka Polina Vinogradskaja vzpomínala, že když Inessu navštívila doma, byla šokovaná špínou, která tam vládla. Na zemi prý byly odpadky a všude se válel prach. „Na posteli, na stolech mezi hromadami letáků byl plesnivý chléb. Voda zaváněla. Černý usazený prach byl mazlavý a odporný, z otevřených oken se linul zápach, který přitahoval hlodavce. Ona ležela uprostřed luxusních šatů, kašlala a plakala, že si je na sebe už nemůže vzít,“ vyprávěla Polina.

Inessa byla psychicky na dně. Začalo ji zrazovat zdraví, přesto stále urputně pracovala a často padala vyčerpáním. „Já asi brzo umřu!“ uvědomila si po jednom drsném kolapsu, kdy zvracela krev a ležela celé hodiny v mdlobách na podlaze. Ztrácela vědomí, byla vyhublá, bledá a krvácela. Když se o tom dozvěděl Lenin, byl strachy bez sebe. „Zřejmě ji pořád miloval. Měla pravděpodobně tuberkulózu. Chtěl ji zachránit a vehementně trval na tom, aby odjela do sanatoria,“ píše Bob Gould.

Lenin jí dokonce napsal: „Inesso, okamžitě přestaň pracovat! Nařizuji ti to. Postrádáš něco? Chceš více uhlí? Jídla? Vše zařídím. Mé obavy jsou velké. Inesso, musíš odjet na jih, na Kavkaz, do sanatoria. Musíš se léčit. Jestli tam neodjedeš, osobně tě tam nechám odvézt vojáky. Potřebujeme tě zdravou. Chybíš nám tu. I mně. Opravdu mi chybíš,“ tvrdil. Inessa se rozhodla, že Lenina, který jí „vytelefonoval“ luxusní péči v prestižní zotavovně, poslechne a jela se uzdravit a odpočinout si. Jenže…

„Smutným paradoxem je, že Lenin svou bývalou lásku poslal na Kavkaz, kde zrovna řádila cholera. Vyčerpaná Inessa se jí nakazila při dramatickém útěku z ostřelovaného sanatoria. Umírala na holé zemi ve špíně a bídných podmínkách. Zemřela 24. září 1920 v pouhých 46 letech. Neměla nejmenší šanci. Uštvala se k smrti,“ dokončuje historik. Při jejím pohřbu se děly doslova památné výjevy - ono vidět zoufale plakat žalem zlomeného Lenina muselo být pro jeho blízké okolí něčím neskutečným. A sotva Inessu pochovali, začalo to jít z kopce i s Leninem. Prožil sérii po sobě jdoucích mozkových mrtvic, které z něj nakonec udělaly němou a paralyzovanou trosku odkázanou na invalidní vozík.

Lenin svou milovanou „přítelkyni“ přežil o čtyři roky. A ano, zmiňuje se i syfilis: „Že Lenin trpěl pohlavní chorobou, o tom se spekulovalo ještě za jeho života. Měl chytit syfilis od francouzské prostitutky. Ale pokud by tuto nemoc měl, nutně by nakazil Inessu Armand, která ale žádné známky onemocnění nevykazovala, nebo alespoň ne průkazné a jasné příznaky, které by musela mít mnohem delší dobu. Oficiálně tak zemřela na celkové vyčerpání a choleru. Zbytek jsou jen konspirační teorie,“ říkají odborníci.

Pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Jisté ale je, že Inessa Armand ukázala krutého diktátora a zakladatele Sovětského svazu jako člověka z masa a kostí se sexuálními touhami a vášnivými city. I když se tomu poměrně těžko věří, to musíme uznat!

Zpracováno podle:

Inessa Armand, The Guardian, Svět Ženy, Marxist.org (2), Reflex, V. I. Lenin, RuWikipedia.org, Nalčik, Fembio.org, Hrono.ru, Diletant Media, Инесса Фёдоровна Арманд, WK.ru, Gazetta.ru, Ruwiki.ru, Kp.ru, Blogspot.com, Wikirouge, Versobooks, Novinky.cz