Líbající se kostry: slavná fotografie mrtvých milenců šokovala celý svět, skrývá mrazivé tajemství

Na jaře roku 1972 se v prašné pustině archeologického naleziště Teppe Hasanlu v Naqadeh v íránské provincii Západní Ázerbájdžán stále usilovně pracuje. Tým amerických archeologů ze soukromé Pensylvánské univerzity pod vedením slavného profesora Roberta H. Dysona odkrývá další a další těla. Polohy nálezů poházených ostatků pradávných obyvatel osady Hasanlu vypovídají o nějaké tragédii. „Co se tady mohlo stát?“ uvažuje zamračeně profesor Dyson.

Kosterní pozůstatky nesou známky brutálních zásahů, mrtví lidé mají zlámané končetiny, proražené hlavy a nikdo je nepohřbil: „Jsou bez ladu a skladu naházení všude kolem. Kde padli a zemřeli, tam zůstali. Zde se odehrál nějaký masakr. Ta osada byla srovnána se zemí a všichni obyvatelé povražděni.“ zapsal si Dyson při nálezech několika dalších zmasakrovaných těl. Paradoxně díky rychlé destrukci Hasanlu zůstalo všechno zakonzervované v čase.

Archeologové nacházejí další a další artefakty, až narazí na zasypanou jámu. Silo na potraviny nebo na odpadky, zkrátka popelnici! „Tak kopej. Ale opatrně!“ poručí profesor íránskému bagristovi. Ten nastartuje stroj, lžící odloupává vrstvu za vrstvou, až něco praskne a pukne: „Stop! Zastav to! Ty barbare!“ rozčiluje se rtuťovitý Robert H. Pomalu odkrývá zeminu a narazí na něco, co obletí bez nadsázky celý svět. Něco, co se bude tisknout na plakáty a trička a stane se symbolem věčné lásky.

2 800 let staré kostry dvou lidí se k sobě tulí, objímají se, něžně se dotýkají; hlavy nakloněné jedna k druhé zamrzly ve věčném polibku. Dojem kazí jen díra na lebce jednoho z nebožtíků, kterou prorazil neopatrný bagrista. Milenci z Hasanlu spolu odpočívali téměř tři tisíce let!

Jaký je jejich příběh? Co se podařilo zjistit - a co zůstane už navždy záhadou?

Teppe Hasanlu nebo Hasanlu Tepe (persky: تپه حسنلو) je archeologické naleziště na severozápadě Íránu nedaleko jezera Urmia. Starodávná osada byla obývána nepřetržitě od šestého tisíciletí před naším letopočtem! Blízkost vodní plochy a kupecké stezky všude kolem daly vzniknout bohatému městu s rozvinutou kulturou a zemědělstvím. Jenže pak se něco stalo. Během jednoho dne bylo Hasanlu srovnáno se zemí při nesmírně barbarském nájezdu krutých dobyvatelů. Kdo to mohl být?

Vědci v tom nemají jasno, ale nejčastější verze zmiňuje Urartu. Tzv. Království Vanské bylo v době destrukce Hasanlu na vrcholu své expanze. Mocné a obávané impérium se rozkládalo na území dnešního východního Turecka, Arménie a severozápadního Íránu. Kolem roku 800 př. n. l. bylo Urartu rozpínavé, silné a agresivní. Válečníci Vanského Království byli mistři v budování pevností, sem tam si dobyli nějaké město - na „civilní“ obyvatele nebrali žádný ohled, jednoduše je zmasakrovali, pobrali vše cenné a zase šli o dům dál, řečeno ironicky!

A právě tento vpád mohl znamenat i zkázu rozvinutého kupeckého Hasanlu. Na místě byly nalezeny lebky s ranami od seker a oddělené končetiny, což potvrzuje, že útočníci z Urartu nikoho nešetřili. Útok byl tak rychlý a brutální, že lidé neměli čas na útěk, jen se různě poschovávali - těla byla například nasoukaná v sýpkách, pod kamenným valem, v chlévě, ve studni… Útočníci zapálili citadelu s dřevěnými stropy - ty se vlivem žáru zhroutily a zavalily vše pod sebou prachem a sutí.

„Tento pád budov vytvořil tzv. „destrukční vrstvu“, která vše pohřbila bez přístupu vzduchu. Díky tomu archeologové v 70. letech našli město v takovém stavu, v jakém bylo v poslední hodině bitvy. Bylo to doslova zmrazené v čase. Archeologický svatý grál! Při vykopávkách bylo nalezeno přes 240 lidí, myslíme ale, že stovky, možná tisíce dalších, jsou pořád tam. Na místě, kde bydleli, kde žili, kde také zemřeli rukou vrahů při bleskovém masakru,“ popisuje Pensylvánské muzeum.

V troskách byly nalezeny tisíce předmětů. Zlaté a stříbrné nádoby, luxusní slonovinové řezby, reliéfy i věci denní potřeby - například hřebeny, kartáče, šperky, spony na oděvy nebo zbraně. Když tým doktora Roberta H. Dysona odhaloval mrtvé, výzkumníci si všimli, že často někdo něco pevně svírá v rukou. „Našli jsme vojáky, kteří v náručí tiskli vzácné a obrovské zlaté poháry. Asi se pokoušeli o ně bojovat při rabování.“ zmiňuje Pensylvánské muzeum (Penn Museum), v jehož sbírkách se valná část artefaktů z vykopávek nachází.

A v tamním depozitáři leží i legendární Milenci z Hasanlu. Jejich objev poznamenalo nesmírné rozčílení: neopatrný dělník zavadil nástrojem o lebku a vykousl do hlavy ležícího těla díru. Nic to ale nemění na tom, že při odkrytí obou koster v „plné parádě“ lidem přejel mráz po zádech. A nejen to: „Jejich smrtelná póza je provokativní - oba kostlivci se objímají a zdá se, že si dávají poslední polibek. Když si představíme, že to jsou živí lidé, jde o polibek smrti. Poslední polibek. Láska zmrazená v čase. Tak se jim také říká,“ popisuje na svých webových stránkách muzeum.

Vše kolem bizarní scenérie Milenců z Hasanlu je nesmírně matoucí: předně se našli v zasypané odpadní (či obilní) jámě. Jejich kosti nenesou žádné známky zranění, s největší pravděpodobností se tedy udusili. Schovali se před krutými vrahy do díry - a byli zasypáni spadlým domem, u jehož základů se kostry našly. Přesto si vědci nevěděli rady: „Nemají na sobě žádnou sponu z oděvu. Byl nazí? Mohli se skutečně v okamžiku smrti milovat? Absence oděvu tomu napovídá. Nebo měli prostá roucha bez jakýchkoliv spon, náramků, nákotníků či knoflíků.“ domnívají se archeologové.

Kostry mají pod hlavou kamennou desku, poslední obejmutí je něžné, laskavé a láskyplné. „Já se na to nemůžu vynadívat. Tohle není náhodné seskupení nějakých mrtvých. Tam je gesto čisté lásky, tulí se k sobě. Zemřeme společně, dej mi ještě pusu… A čekají. Je to krásné. Nedávno jsem to viděla u někoho na plakátu. Morbidní, pravda. Ale tak lidské! 2 800 let starý polibek. Láska zmrazená v čase. Romeo a Julie z Hasanlu!“ rozněžňuje se diskutérka na platformě Reddit.

Není ani zdaleka sama, komu nevšední a úchvatná kompozice dvou koster nejde z hlavy! Leží proti sobě, zdá se, že se chtějí obejmout. Kostra vlevo natahuje ruku, aby se dotkla tváře druhého člověka… Při prvním popisu archeologů ještě v Íránu byli Milenci z Hasanlu označeni následovně: „SK 336 je tělo, které leží na zádech (ten s proraženou lebkou). Čelem se obrací k druhovi. Je to kompletní kostra mladého dospělého ve věku (velice hrubým odhadem) 25 let, s nedávno prořízlými zuby moudrosti. Pánev je jasně mužská.“

„Druhá kostra, označená jako SK 335, se pravou rukou dotýká tváře SK 336 v gestu útěchy či laskání a hlazení. Při přítomnosti tkáně se lze domnívat, že šlo o polibek. Je to kompletní kostra mladého dospělého, věk asi 25-30 let. Má začínající známky osteoartrózy páteře. Fyzické charakteristiky pro odhad pohlaví jsou u SK 335 méně jasné. Domníváme se, že jde o ženu, i když lebka vykazuje ostré mužské rysy - mohlo to být deformací při tlaku zeminy. Celkově je tato kostra méně robustní než vedlejší.“ zněl prvotní popis týmu profesora Dysona.

Nález byl pojmenován jako Milenci z Hasanlu, vyfotografován - a od té doby všichni předpokládali, že jde o mladého muže s mladou ženou, kteří měli v okamžiku smrti buď sexuální styk (o to to bylo pikantnější!) - nebo se spolu jednoduše uchýlili do jámy, dali si poslední pusu a nechali se raději zasypat, než by padli do rukou krutých nájezdníků. Skutečně neuvěřitelná a velice dojemná podobenka bezmála tři tisíce let mrtvých lidí se stala součástí popkultury, Hasanlu Lovers se na lidi dívali z obalů desek, z hrníčků, z plakátů…

Milenci se stali ikonickým zobrazením lásky, kterou nezastaví ani smrt. Jenže! Forenzní antropoložky Page Selinsky a Janet Monge zjistily analýzou DNA, že SK 335 je (asi) muž! Obě ženy zkoumaly nejprve kosti. Došly k závěru, že u SK 335 je určení pohlaví neprůkazné. Pak přišla na řadu DNA: „Musím zklamat ty, kteří se domnívají, že jde o muže a ženu, že jde o archetyp lásky muže a ženy, kultovní zobrazení lásky až za hrob. Došla jsem k závěru, že se jedná o dva muže.“ uvedla doktorka Selinsky. A odpálila tím pomyslnou bombu.

„Tyto kostry představují jednoho velmi mladého dospělého muže a o něco staršího (pravděpodobně) muže, oba jsou poměrně zdraví a v nejlepších letech.“ dodala doktorka Selinsky. A bylo zle: „Jak - pravděpodobně? Vždyť dělali DNA?“ rozčilovali se lidé. „Všechno nám vezmou. Všechno je vždy zničené. Proč nemůže být jednou něco „normálního“ - muž a žena?“ nadávala v diskusi pod fotografií uživatelka Sheryl Jo Bedal, která dokonce napsala:

„Moje sestra je archeoložka, která pracovala v Penn Museum. Řekla toto: Byli identifikováni jako muž a žena. Žena drží bradu muže. A já mám pocit, že nám lžou. Že chtějí říct: Vidíte? I slavní Milenci z Hasanlu jsou homosexuální. Myslete si co chcete, své sestře věřím!“ Sheryl Jo asi nemá důvod sestře nevěřit, ale ostatní zase nemají důvod nevěřit doktorkám Monge a Selinsky! Proč by dámy tvrdily, že obě kostry jsou mužské? Co by tím chtěly dokázat?

Jako červený hadr na býka pak na komunitu obdivovatelů fotografie Milenců z Hasanlu působí to slůvko Pravděpodobně. Možná. Asi. S největší pravděpodobností. DNA je přece přesný ukazatel! Nebo ne? Antropoložky se hájí tím, že vzorek byl kontaminován a apelují na své mnohaleté zkušenosti se zkoumáním kostí - ty jsou dle nich jasně mužské. Takže šlo o homosexuální pár? Na tom by také nebylo nic divného. Jenže aktivisté za práva LGBTQ+ menšin si myslí, že šlo o úmysl ztotožnit ostatky jako muže a ženu.

„Když byly kostry v 70. a 80. letech vystaveny v Penn Muzeu, popisek zněl: Milenci. Byli prezentováni jako muž a žena, kteří tragicky zemřeli v náručí jeden druhému. Všichni to přijali za své - muž a žena.“ domnívá se aktivista John Geller. A jde ještě dál: „Mohl to být muž, který se považoval za ženu. V tom případě máme před sebou nejstarší pozůstatky transsexuála! Nějaké testy vám neodhalí nic o skutečném pohlaví - biologicky možná, ale v případě této konkrétní paní či pána ne!“

Ach jo, můžeme namítnout. „Kde tohle skončí?“ koulí očima Donna Manning na webu RHP.com, která trvá na tom, že jde o ženu a muže. A teorie jedou dál. Když ne milenci, tak příbuzní, kteří se v okamžiku smrti přitulí jeden k druhému v gestu útěchy? Otec a syn? Nebo cizí lidé, třeba jen sousedé, kterým náhoda strčila do cesty jámu, když utíkali před pleniči a rabovači?

„Mně to připadá, jako kdyby jeden druhému dával dýchat kyslík. Prostě poslední vteřina, dusí se, zavaluje je to, poslední zoufalý nádech… Je to láskyplné. Příbuzní, sourozenci, bratr a sestra?“ zmiňuje jednu z dalších možných verzí diskutující na Redditu. Skutečný vztah mezi dvěma kostrami už asi nikdo nikdy nezjistí. Zůstává předmětem spekulací. Jejich intimní póza je výmluvná, všeříkající - ale zároveň tak tajemná, že nám vlastně nedává žádné vodítko.

Penn Museum shrnuje příběh Milenců z Hansalu následovně: „Z lidské zkušenosti víme, že za těžkých časů je potřeba útěchy od druhých největší. A co může být těžšího, než okamžik uvědomění si smrti? V tu chvíli ti dva lidé, které známe jako Milenci z Hasanlu, čelili své nejtemnější hodině. Společně. Objetí od přítele, milence, milenky, příbuzného či dokonce úplného cizince by bylo přirozeným důsledkem krajní a mezní chvíle.“

A dodává: „Zdánlivě něžná póza mohla být spontánním gestem útěchy tváří v tvář zoufalým okolnostem. Ti dva lidé žili, dýchali, tragicky zemřeli jeden druhému v náručí. Proč na to roubovat nějaký aktivismus? Máme před sebou důkaz, že láska provází lidstvo od nepaměti. Jsou jim skoro tři tisíciletí, přesto se o nich neustále mluví. To je přece samo o sobě dost! Netřeba spekulací. Jsou úžasní a jejich fotografie zasáhla celý svět.“

Zpracováno podle: Hasanlu Lovers, ATI.com, RHS.com, PennMuseum.com, Urartu, Teppe Hasanlu, Muzeum umění ve Filadelfii, Penn Muzeum, Reddit, Page Selinsky