Článek
Stokrát dopředu víte, co řeknete a co přesně chcete říct. Ale z úst se vám řinou místo celých a smysluplných slov pouze „rozsekané“ kousky hlásek, které často nedávají žádný smysl. Koktavost postihuje cca jednoho člověka ze sta, je to jedna z největších poruch komunikace vůbec, v Česku jí trpí jedno až dvě procenta lidí, u dětí je to problém pěti až šesti procent z nich. Objevuje se už v předškolním věku a obecně platí, že čím dříve je objevena, tím dříve bude pomocí odborného logopeda odstraněna.
Koktání provází celá řada vedlejších příznaků, jako jsou tiky, záškuby, naprosté „zablokování“ nejen řeči, ale i koktavého řečníka celkově. Často doslova znemožní normální život a normální fungování, postižený se stydí, takže raději nemluví vůbec. Moderní medicína konstatuje, že při koktání hraje roli jak genetika, tak neuropsychologický faktor. U některých dětí odezní, u některých však problém přetrvává až do dospělosti. Koktavost může způsobit i šok, nebo se příčina nikdy nezjistí.
Wendell Johnson (1906 - 1965)
Neexistuje jediná celková diagnóza, vše může být totiž součástí vady hlasivek, svalstva jazyka či problém psychologický. Každopádně koktání patří vždy do rukou odborníka. Jen tím odborníkem nesmí být někdo jako profesor Wendell Johnson.
Monster study („zrůdná studie“), což je název, pod kterým tento neblahý případ vešel do dějin, byl prováděn na těch nejbezbrannějších ze všech - sirotcích. Co jim Johnson provedl?
Žáček u tehdejšího logopeda, ona „Speech Therapy“ probíhala za pomoci různých pomůcek. Zde rok 1942
Koktající profesor aneb já vás všechny vyléčím, holoto akademická líná!
Rodák z Kansasu (1906) Wendell Andrew Leroy Johnson začal koktat, když mu bylo asi šest let. Jak to tak chodilo, děti se mu posmívaly, byl třídním šaškem. Když byl vyvolán, celá třída se mohla umlátit smíchy, když se Wendell snažil ze sebe vypravit kloudnou větu. Není divu, že byl tak strašně zhrzený, což ho poznamenalo i do budoucna. Raději mlčel a horlivě se ponořil do studia. Nesmírně inteligentní muž se odstěhoval do Iowy, kde si vybral školu, která měla světově proslulou logopedickou kliniku. Studoval tedy na University of Iowa - v naději, „že mu tam vyléčí“ koktavost. Na univerzitě patřil mezi premianty a byl mu už jako doktorandovi svěřen výzkum syndromů patologie řeči.
Soubor dat, který vyplynul z jeho práce o koktavých dětech a jejich rodičích, je stále největší sbírkou vědeckých informací na téma nástupu koktavosti. (…) Johnson byl první, kdo hovořil o důležitosti myšlenek, postojů, přesvědčení a pocitů koktavého. Stále nevíme, co koktání způsobuje, ale „iowský“ způsob přístupu ke studiu a léčbě je stále silně ovlivněn Johnsonem, ale s přidaným důrazem na produkci řeči.
Pří těchto pokusech (prozatím s dospělými) se Wendell tak trochu zbláznil. Byl natolik horlivý, že to hraničilo až s posedlostí. Manipuloval s kolegy, byl mistrem přetvářky, jen aby docílil svého. A co to mělo být? Inu, pořád onen svatý grál - vyléčení koktavosti. Stal se vedoucím několika obskurních experimentů, které dnes vyzní až směšně. Mladý řečový patolog shromáždil všechny studenty s vadou řeči plus stejný počet s mluvou plynulou, aby je různě „zkoušel“. Odběry krve - ne nějaká malá zkumavka pro výzkum krve samotné, ale doslovné „odsátí“ co největšího množství tělesné tekutiny, dokud zkoumaný neomdlel - měly za úkol zjistit, zda „to není v krvi“. Takže se po fakultě potácelo snad padesát bledých koktajících mátoh, které různě omdlévaly…
Univerzitní nemocnice v Iowě, kde sídlí i audiolaboratoř a foniatrie, která je po Johnsonovi pojmenována
V krvi koktavost není, zjistil Wendell. Tak zkoušel dále. Je to v inteligenci? Testy IQ měly ukázat, že koktaví jsou méně inteligentní. Prokázal se pravý opak. Hm, tudy cesta nevede, brblal Johnson. Takže zkusíme šok. Vzal revolver a střílel procházejícím subjektům přímo u hlavy. Koktající koktali dál, ti co nekoktali, Johnsona naháněli po fakultě a sotva se jim vrátil sluch, byl horlivý logoped několikrát tvrdě zmlácen. A co vypuklo, když začal do lidí pouštět elektřinu, o tom raději nemluvit - po pár takových elektrošocích ho zmlátili i koktaví „králíci“.
Jediné, v čem byly obě skupiny zajedno, byl alkohol. V době prohibice Wendell sáhl do nemocničních zásob lihu a tento testovací způsob se zalíbil i těm, kteří v testovacích skupinkách nebyli. Počet ožralých na akademické půdě rostl kosmickou rychlostí, jenže toto byla naprosto slepá cesta, protože pod vlivem alkoholu koktali úplně všichni. A kdyby jen koktali…
Pak Johnsona napadlo, že koktavost je provázána s upořádáním pravo- a levorukosti. Přeučený levák si dle této jeho teorie narušil systém nervů a tím pádem začal koktat. Takže přemluvil třicet svých „králíků“, aby si na dva týdny nechali napevno zafixovat dominantní ruku k tělu. Takže se pro změnu po areálu potulovaly „zlomeniny“. Ani tohle nevedlo vůbec nikam. Ono to zatím zní vtipně, ale to byli dospělí lidé, kteří tohle Wendellovo „matiné“ podstoupili vesměs dobrovolně (až na to střílení). Mělo být však mnohem, mnohem hůře a zde bohužel přestává veškerá legrace.
Kniha s názvem „Systém přednesu se zvláštním zřetelem k gestům, k léčbě koktání a vadné artikulace“ je z roku 1846
Za všechno můžou rodiče a dá se to odnaučit. Jak? Tak to uvidíte!
Johnson byl naprosto frustrovaný a jeho už beztak hrozná povaha vztekem ještě vygradovala. Byl nesnesitelný, koktal tak strašně, že nemohl ani mluvit, se vším práskal, až ho jednou v noci osvítila nová myšlenka. A ta stála za onou Monster study a utrpením dětí. Vzpomněl si totiž, že za všechno zcela nepochybně mohou jeho rodiče. On v dětství zadrhával, ale nepatrně. A rodiče na to upozornil učitel. Johnsonovi si na to začali dávat pozor, neustále na to chlapce upozorňovali: „Nezadrhávej! Soustřeď se! Nemluv tak! Mluv jinak!“, až začal Wendell koktat naprosto extrémně.
Do pěti nebo šesti let jsem hovořil naprosto normálně, než učitel upozornil mé rodiče, že mám trochu problémy s řečí a že bych mohl začít koktat. Od té doby jsem se stal tak posedlým vlastní řečí, že jsem začal zadrhávat a dělat chyby, až jsem prakticky přestal komunikovat.
Usoudil, že koktání je naučené chování, které lze odnaučit. Potřeboval tedy provést experiment. Tehdy na scénu vstupuje Mary Tudor, tehdy dvaadvacetiletá postgraduální studentka, agilní a učenlivá mladá slečna, která měla zajistit „dobrovolníky“. Mělo totiž jít o děti od pěti do patnácti let. Děti, které nikdo nebude postrádat, kteří nemají rodiče, co by „kecali“ do jeho metod. Skupina měla mít dvě části. Děti s vadou řeči a děti, které mluvily „bez závad“. A vše svěřil právě Mary Tudor, protože si s „nějakými malými usoplenými sirotky“ nechtěl lidově řečeno špinit ruce.
Ve válečných letech byly sirotčince přeplněné, zde rok 1942
Mary měla hlavní cíl, který měl po splnění „zadání“ vyléčit koktavost: Pokud bude trvat na tom, že děti, které koktají, ve skutečnosti mluví plynule a perfektně, koktání se děti odnaučí samy podmíněně, čili je přejde samo.
Kontrolní vzorek byl doplněn dětmi bez vady řeči. Číselně dvakrát pět koktavých a dvakrát šest normálních subjektů, dohromady dvaadvacet pokusných králíků. Pozitivní motivace, čili chválení, mělo dokázat, že vada řeči zmizí. K tomu byla nezbytná také negativní motivace pro kontrolu, čili tupení a posmívání se dětem ve skupině dva.
Bylo to vlastně velice prosté: Vzala stejný počet koktajících dětí a rozdělila je do dvou skupin. Jednu kladně motivovala a ujišťovala, že jim porucha řeči nehrozí, že hovoří plynule. Děti z druhé skupiny naopak deptala za všechny nedostatky jejich mluvy a intenzivně jim „vtloukala“, že trpí značně pokročilou vadou řeči. A mezitím se v tom všem „mlely“ děti, které žádným logopedickým problémem netrpěly, ale bylo na ně útočeno a neustále jim tvrdili, že jím trpí. Neuvěřitelné.
Děti, které nikoho nemají - ideální oběť predátorů. I těch vzdělaných, bohužel.
Nejbezbrannější na světě v hadí jámě
Univerzita měla svůj vlastní sirotčinec (jednalo se o patronát nad domovem v Davenportu, kde byly děti vojáků a námořníku, kteří zemřeli při službě bez dalších příbuzných), bylo tedy velice lehké přijít k bezprizorním dětem. Děti i vychovatelky věřily, že jde o „normální“ logopedické cvičení, prostě intenzivní terapii, žádný pokus. Mary shromáždila pět asistentů, kteří vyfasovali bílé pláště jako lékaři, vybraná skupina dětí jim byla představena, a v únoru 1939 mohl samotný pokus začít. Děti byly ve věkovém rozmezí 5 -15 let, chlapci i dívky.
Většina osiřela ve velmi útlém věku, všechny byly tudíž poslušné a zvyklé poslouchat, což se panu psychologovi velice hodilo. Ale jelikož tohle vše hodil na záda Mary Tudor, seděl si na univerzitě a jen čekal, jak to celé dopadne.
Architekt celého projektu Wendell Johnson se totiž pokusů přímo neúčastnil. Tuto výsadu přenechal své asistentce Mary Tudor. A ta jediná si troufla o dlouhá léta později experiment v celistvosti veřejně popsat. Z jejího líčení však snadno nabudeme dojmu, že Tudor realitu poněkud nadlehčila, aby se vyrovnala s vlastní vinou.
Zde se musíme zarazit, protože o tom, co se v Davenportu dělo, víme pouze ze zápisků Mary Tudor. Informace byly velice kusé, až o mnoho let později byla část z nich doplněna. Mary se dokonce tak strašně styděla za zničené dětské životy, za které vlastně nesla zodpovědnost jen ona, že do sirotčince poté během celého desetiletí chodila sama na vlastní pěst a snažila se následky „minimalizovat“. Jenže se jí to nepovedlo. Podle zaznamenaných konstruktů a poznámek Mary Tudor celá tahle obskurnost probíhala následovně.
Děti z Davenportu
Jedno sezení s jedním dítětem trvalo dlouhých 45 minut (délka samotného pokusu Monster study je odhadována až na konec května 1940), tato sezení se opakovala s každým dítětem každý další týden. Velice intenzivní „nalejvárna“ zanechala hluboké šrámy v duších malých nevinných dětí. Do improvizované třídy, kde za stolem sedělo všech šest dospělých, vešlo malé vystrašené dítě. Podle předem připraveného scénáře se ono konkrétní dítě buď přehnaně chválilo, nebo obludným způsobem hanělo.
Dítě usedlo, mělo přečíst krátký text nebo zarecitovat básničku. A nastalo to. Při „pozitivní“ motivaci se koktající dítě, které ze sebe něco ustrašeně vymáčklo, dočkalo nesmírné, halasné chvály: „No to bylo úžasné! Jsi úplný čtenář, řečník. Copak? Že koktáš? My jsme si ničeho nevšimli, viďte? A že to říkají ostatní? Vždyť ti závidí, jak krásně mluvíš… Opravdu nekoktáš! To je jen přechodné, z trémy. Naprosto úžasně mluvíš!“ Děti z „pozitivní“ skupiny (s vadou řeči i bez ní) odešly ze sezení s vykulenýma očima, ale nad rozpaky převážila radost.
Skupina koktajících (i nekoktajících) „negativů“ to měla daleko, daleko horší. „Prosím tě! Mlč!!!“ štěkali na děti asistenti s teatrálně zacpanýma ušima. „To je strašná hrůza, ty už nikdy, NIKDY normálně mluvit nebudeš! Není divu, že se ti všichni posmívají! No jen breč, máš proč! Umíš si představit svůj život!? Mlč! Jen prosím tě nic neříkej, to tvé odporné koktání se nedá poslouchat! Vůbec ti nerozumím!“ úsečně vrtěli hlavou nad zoufale plakajícím chlapečkem.
Fotografie z roku 1895 - založení onoho sirotčince v Davenportu
„Výmaz hlav“ pokračoval a pokračoval. Následky v podobě traumat se do dětí přímo vpíjely. Samozřejmě to nejvíce odnesla kritizovaná skupina. Pětiletá Norma, která mluvila perfektně, byla tak ponižovaná, že se začala pomočovat, nespala, nejedla. A co hlavně - zcela přestala mluvit. Naprosto a napořád.
Už nikdy nepromluvím, uteču a zabiju se
Dětská duše nesnesla neoprávněnou kritiku, nepochopila, proč jí tak nadávají, když mluví krásně, až se „sekla“ a uzavřela se do sebe. Devítiletá Betty, která koktala, ze sebe po pokusu celé roky nevydala ani hlásku. Dosud hravá dívka, které nějaký řečový handicap vůbec nevadil, se po pár „lekcích“ typu: „Nikdy nebudeš normální, nikdo tě nebude chtít, když mluvíš tak strašně! Nikoho nemáš už teď, navíc tak koktáš, že nikoho nikdy mít nebudeš! Fuj, mlč, to se nedá poslouchat!“ změnila v naprosto strnulou sochu, která si jen zakrývala tvář.
„Tři čtvrtě hodiny si zakrývala obličej a ústa a plakala,“ poznačila si do hodnocení Tudor. „Byla v nějakém strnulém stavu, zřejmě je psychicky nemocná.“
Nejsem psychicky nemocná. Jen si zakryju obličej a už nikdy nepromluvím!
Psychicky nemocná, to rozhodně, milá slečno Tudor! O tom by se mohl vést dlouhý rozhovor, kdo byl v tomto případě psychicky nemocný!
Děti, které byly bez řečových vad, se bály ve škole promluvit před třídou. „Co říká tvoje kamarádka na tvé koktání?“ ptala jsem se se dvanáctileté Marie Korlaske. „Nic, já s ní totiž už radši nemluvím,“ zní odpověď.
„Před každé slovo kladla dlouhou pauzu a ke konci už začala zadrhávat,“ říkají zápisky o patnáctileté Hazel, která měla jedinou vadu - trošku šišlala. Po zuřivém slovním napadání se zhoršovala tak strašně, že došlo i k sebepoškozování. A tohle všechno pokračovalo a pokračovalo. Ničeho se tím nedosáhlo, žádné vyléčení koktavosti se nekonalo, naopak, kolem Tudor se začaly shromažďovat děti, které vypadaly jako zombie. Pomočování velkých i malých bylo na denním pořádku, všude vládlo naprosté ticho, protože se děti bály mluvit - i jedinci z „chválené“ skupiny. I pozitivně motivované děti asistentům nevěřily. Nebyly hloupé. A viděly, co se děje s jejich kamarády.
Následovaly i útěky dosud hodných a poslušných dětí nejen z oněch „lekcí“, ale ze sirotčince vůbec. Vychovatelky si nevěděly rady, když jim začali svěřenci v noci prchat a schovávat se různě po lesích. Bylo jaro, v noci byla zima, mnohé děti byly podchlazené a na pokraji smrti.
Asi si neumíme představit, že by se něco podobného dělo v dnešní době
Zatímco pozitivní motivace nepřináší u dorostenců stižených koktavostí žádné průkazné výsledky, negativní hodnocení doslova drtí jejich psychiku a sebevědomí, zapsala si Tudor výsledky celého „výzkumu“, či spíše trápení nebohých dětí.
Davenportská studie, jak se tomu začalo říkat, ale zapadla ve víru dějin a nikdy nebyla publikována. V době zvěrstev druhé světové války neměla Amerika žádný zájem na tom, aby se někdo mohl někde dočíst, že se i na jejich dětech děly praktiky různého „přeučování“, které zprvu dělávalo nacistické Německo. Johnson dostal zákaz publikace výzkumu koktavosti, navíc vlastně ona práce nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. Naštvaný Johnson práskl dveřmi, aby se o tomhle už nikdy nezmínil.
Jeho hvězda stoupala, stal se velice proslulým odborníkem v oblasti logopedie, foniatrie, audiologie apod. Dokonce publikoval světoznámé knihy v oblasti řečových vad a logopedie, je po něm pojmenováno celé univerzitní křídlo. Zkrátka hvězda. Za experimentem se sirotky se zavřela voda. I Mary Tudor svých „hojivých“ výprav do sirotčince zanechala.
Davenportský sirotčinec, rok 1940
Odškodné a omluva za zničený život? Děláte si legraci? A co ostatní kamarádi? Ti už jsou mrtví!
Wendell Johnson zemřel v roce 1965 v nedožitých šedesáti letech. Uplynula dlouhá, velice dlouhá doba, než dvojice investigativních novinářů z deníku San Jose Mercury News na „něco“ narazila. Shodou okolností při vyšetřování něčeho naprosto jiného a v jiné reportáži vypovídal svědek, starý muž. A mimo záznam si s reportéry povídal. Byl to účastník Monster study. Novináři zbystřili, ponořili se do archivů, dobývali se na univerzitu, kde bylo už vše raději zapomenuto. Ne pro ně.
A tak se v roce 2003 objeví rozsáhlý a třeskutý článek o zneužití sirotků, o jejich dalším životě, který byl mnohdy už zcela ztracený. Čtenáři jsou naprosto šokováni, žádají další podrobnosti, těch se jim dostane, protože se vše stalo velice hojně diskutovaným příběhem. Na světlo vylézají další osudy oněch dětí. Opravdu strašné osudy. Negativně motivovaná skupina se z toho nikdy nevzpamatovala. Lidé nevedli plnohodnotný život, kdepak. Sebevraždy, pokusy o ně, mutismus, propuknutí duševních nemocí, ztráta sebeúcty, zničené sebevědomí, obava mít potomky (matkou či otcem se stali snad pouze tři lidé ze všech zúčastněných), patologické vztahy - zvláště u žen, které si hledaly skutečné tyrany, protože měly tak strašný pocit méněcennosti, že se nechaly bít a deptat. Některé z dětí skončily v ústavu.
Budova kapitolu v Iowském univerzitním areálu, kde se také konal soud
Zůstalo v nich trauma tak hluboké, že se nedalo překonat. A to nejen u dětí koktajících, ale i u těch bez vady řeči. Jejich „poškození“ bylo dokonce mnohem větší. Když vše vyšlo najevo, zasedala komise lékařské komory, která povolala Mary Tudor. Šetřením vyšlo najevo, co se na přelomu let 1939 - 1940 v Davenportu skutečně dělo. Interní vyšetřování na Iowské univerzitě vyvrcholilo omluvou přeživším sirotkům. Ti se po zveřejnění všeho přestali bát a v roce 2003 univerzitu zažalovali. Jenže jich zbylo pouhých šest.
Šest starých lidí s doživotním traumatem. Ostatní zemřeli, vesměs v nevysokém věku a za různých okolností, někdy i tragických. V srpnu 2007 se dočkali odškodnění. Soud univerzitě nařídil, aby „pokusné králíky“ za psychická příkoří odškodnila sumou 925 000 dolarů a zaslala písemnou omluvu.
Písemná omluva ani peníze však nevrátí zničený život všech šesti sirotků, kteří se procesu dožili.
A závěr? Univerzita konstatovala, že studie nepřišla s výsledkem, že by se některý ze „zdravých“ sirotků stal koktavým. Vědci však dospěli k závěru, že děti ve skupině s tzv. negativní terapií začaly vykazovat ztrátu sebeúcty a další škodlivé účinky pozorované u pak již dospělých koktajících lidí. Tečka.
A za vše může jeden nafoukaný a ješitný vzteklý muž, Wendell Johnson, který sice zanechal nesmazatelnou stopu na poli logopedie, ale také nesmazatelnou stopu v duších bezbranných dětí.
zpracováno podle: The Monster Study of 1939: Unraveling the Dark Legacy of Speech Pathology | Viable Insights, 1939 Monster Study: Unraveling the Dark Side of Experimental Psychology | by Samira Hasnain | Medium, Why The Monster Study On Stuttering Was Unethical - PsyBlog (spring.org.uk) Monster Study - Wikipedia, Monster study: Wendell Johnson neeticky experimentoval na bezbranných dětech. Způsobil jim doživotní trauma - OnlyMen, Experiment, který měl odnaučit děti koktat, se zvrhl v drastickou hru s následky | Poznatsvět.cz (poznatsvet.cz), Zrůdný experiment: děti se staly oběťmi koktajícího vědce - iDNES.cz
