Článek
Llullaillaco, poušť Atacama. Kolem roku 1500 stoupalo na tento stratovulkán v Andách procesí složené z kněžích, šlechticů, vysokých hodnostářů, pestrobarevně oblečených mužů a žen. Dlouhá a únavná cesta trvala celé týdny, fyzicky náročný výstup se nesl ve znamení úporného překonávání překážek, modlení a provádění rituálů. Nosiči se střídali v přemisťování nákladu, vezeni byli staří a úctyhodní kmeti.
La doncella
V karavaně pod baldachýnem, který zakrýval tváře a postavy přítomných, stoupaly i tři děti. Doprovázeli je rodiče a v jejich tvářích se značila pýcha a naděje. Čtyřletý chlapeček a šestiletá holčička se drželi za ruce, za nimi důstojně kráčela zhruba třináctiletá dívka. Děti měly nepřítomný pohled a strnulý výraz, který byl způsoben dlouhodobým podáváním omamných látek, přesto byly šťastné. Byly vyvolené!
Už brzy to skončí, už brzy budeme u cíle! těšili je rodiče. Tři děti šly na smrt. Měly se stát rituální dětskou obětí Capacocha, která byla důležitou součástí inckého náboženství. A také se jí staly. Na dlouhých pět set let tři osamělé mrtvolky upadly v zapomnění, dokud je nenašel archeologický tým. Trojice dětí z Llullaillaco je označována za archeologický nález století.
Llullaillaco
V roce 1999 se Johan Reinhard a jeho tým výzkumníků vydali do vysokých And, aby hledali místa rituálních obětí Inků. Výpravu provázela velká smůla, příšerné počasí a sněhové bouře. Ostrý vítr a teploty pod mínus čtyřicet stupňů - podle Reinharda se to tým už celé chystal vzdát. Když se konečně při urputném boji s hrozným počasím „doplazili“ k vrcholu Llullaillaco (6 739 m) na argentinsko-chilské hranici, všimli si, že jedna skalnatá vrstva nesla známky lidského zásahu. Jako kdyby byly kameny osekané a opět vrácené na místo.
„Mysleli jsme, že nás šálí zrak. A pak jsme si to mysleli znovu!“ řekl Johan Reinhard, když zkusmo oťukali zatarasenou kamennou hradbu a před jejich užaslýma očima se balvan odklopil. V úzké škvírce sedělo malé dítě, rukama si objímalo kolena a na nich mělo lehce položenou hlavu. Po třech dnech Reinhardův tým odkryl další dvě hrobová místa s mumiemi, množstvím soch, textilií a keramiky, hračkami, mušličkami, nápoji, jídlem, šaty…
La doncella šla na smrt úplně omámená a zfetovaná. Snad to vysvětluje její smířený výraz
Když Johan Reinhard a jeho spolupracovníci zjistili, že se dívají na perfektně zachovalá těla tří dětí, které byly rituálně obětovány, došlo jim, že tento nález vejde do dějin. Tři zmrzlé mumie byly sneseny do údolí za nejvyšších bezpečnostních opatřeních a převezeny k vědeckému zkoumání. Studie zahrnovaly radiologické hodnocení konvenčním rentgenovým zářením a CT vyšetřením, které poskytlo informace o stavu a patologii kostí a vnitřních orgánů; stejně jako stomatologické studie zaměřené na odhad věku tří dětí v době smrti.
Brzy vycházely najevo věci, které nedaly spát ani ostříleným vědcům a historikům. Tak předně - všechny děti byly na rituál dlouhodobě pečlivě připravovány. Jejich strava byla plná bílkovin, požívaly maso ve velké míře: „Jako kdyby si je skutečně chtěli vykrmit,“ konstatoval profesor Andrew Wilson z Bradforské univerzity. Změna stravy přišla zhruba rok před nucenou/dobrovolnou smrtí. Vědci to připisují zvýšení společenského postavení budoucích obětí rituálu smrti. A ve stejné době, kdy děti začaly dostávat lepší stravu, jim byly souběžně podávány velké dávky alkoholu a koky. To se při rituálu Capacocha vybraným dětem dělalo.
Obětování Molochovi… nejen Inkové, dětské oběti byly ve všech kulturách
Listy koky měly za úkol otupit spolu s alkoholem jejich smysly tak, aby šly na smrt jako ovce. Co to vlastně bylo za obskurní rituál? Capacocha byl nesmírně důležitou událostí v životě Inků a obvykle zahrnoval obětování dětí. Chlapci i dívky byli vybíráni z celé říše, krutý ceremoniál se prováděl kvůli odvrácení přírodních katastrof, oslavoval narození mužského potomka vládce, někdy stačil jen velký náboženský svátek. Výběr obětovaných dětí byl velice přísný, Inkové se snažili zajistit, aby ke svým bohům poslali ty nejlepší.
Chlapci museli být mladší deseti let, dokonalí, neposkvrnění jizvou nebo pihou. Dívkám mohlo být i šestnáct, ale musely být panny, na to se přísně dbalo a přísně se nedotčenost budoucích rituálních obětí hlídala a kontrolovala. Pro mnoho rodin bylo velkou ctí mít své dítě vybrané pro obřad a často to byly děti ze šlechtických rodin. Vybrané dívky se ještě před smrtí učily šít, tkát, vařit, připravovat omamné nápoje - to vše dle Inků mělo být zúročeno v posmrtném životě po boku božstev.
Blesková dívka
Zdrogované a vykrmené děti byly vykoupány, učesány, oblečeny do nejlepšího obřadního roucha, a vydaly se na cestu za smrtí. Ta přicházela čtyřmi způsoby - uškrcením, úderem do hlavy, udušením nebo pohřbením zaživa po podání velkého množství omamných látek, takže následovalo milosrdné bezvědomí. Pokud byl obřad proveden na obzvláště chladném místě, čekalo se, až jednoduše umrznou.
Děti z Llullaillaco byly po svém nalezení předány do rukou odborníků a opatrně prozkoumány. Všechny fascinoval stav, ve kterém byly mumie nalezeny. Vše bylo dokonale zachováno, paže, obličeje, vlasy, rysy, oči, pokožka; vnitřní orgány byly stále neporušené a jedno ze srdcí obsahovalo zmrzlou krev. Jednotliví protagonisté zoufalé a nepochopitelné dětské oběti dostali jména.
Panenky Bleskové dívky
La doncella (též Dívka, Panna z Llullaillaco, Sluneční panna, Panna) byla nejstarší - zhruba třináctiletá dívka. Dle všech předpokladů byla „vyvolenou“ čili acllou neboli Sluneční pannou, pravděpodobně byla vybrána jako budoucí oběť už v deseti letech. Ve své metr a půl vysoké a široké „komůrce“ seděla se zkříženýma nohama, hlavu měla lehce pootočenou na stranu a ve tváři má výraz jistého smíření bez známek jakékoliv úzkosti nebo strachu.
Dívka měla mezi zuby koku - musela být tedy v okamžiku smrti silně omámena. La doncella byla pohřbena s krásnými šaty, čelenkou s peřím, bohatě spletenými vlasy a množstvím artefaktů umístěných na látce, která byla přehozena přes kolena. Zjistilo se, že zemřela ve spánku na podchlazení. V jejích plicích se našla bakteriální infekce, pravděpodobně při cestě za smrtí onemocněla zápalem plic.
Chlapeček před rozbalením z přikrývky. Na hlavě má rituální prak
La niña del rayo (též Blesková dívka) byla přibližně šestiletá dívenka, která své jméno získala podle toho, že do jejího těla uhodil blesk. Obličej a část ramene měla sežehnuté, ale došlo k tomu až po smrti. Nevykazovala žádné známky nemoci. Pololežela v kamenné komůrce s hlavou vysoko zdviženou směrem k jihozápadu. Měla na sobě tradiční světle hnědé šaty, přikrývku a deku.
Zajímavé je, že lebka Bleskové dívky byla záměrně prodlužována - stahována látkou a dřívky, aby se dosáhlo protáhlého tvaru hlavy. Holčička byla také „napumpovaná“ kokou a alkoholem, zemřela nenásilně, takže buď na podchlazení či předávkování.
Nebohý Rozlámaný chlapec
El Niño (též Chlapec, Rozlámaný chlapec) to měl bohužel daleko horší. Jeho dvě družky ve smrti byly poklidné, čisté a bez známek násilí. Asi čtyřletý chlapeček se ale rozhodně nevzdal dobrovolně. Byl pevně svázaný, měl zlámaná žebra, vykloubené rameno a poškozenou pánev. Zemřel ve velkém stresu, všude kolem tělíčka byly zvratky a krev. Ve vlasech měl hnidy a vši.
Ležel ve fetální poloze, byl omotaný těžkou látkou a měl také protáhlou lebku. Předpokládá se, že zemřel na udušení čili byl násilně zavražděn. Chlapeček měl kolem sebe hračky, figurky velbloudů a lam. Po rozbalení z látek se zjistilo, že byl zřejmě vystaven delšímu týrání - bránil se, měl modřiny a odřené klouby prstů. „Jako kdyby byl prostě do své pohřební komůrky násilím vecpán a rychle udušen,“ zní konstatování odborníků.
Za jiné situace bychom mohli jistě obdivovat překrásné panenky - nebýt u pohřbených zaživa…
Oběti byly zfetované kokou a kukuřičným pivem (nápoj zvaný chicha). Zdaleka největší koncentraci omamných látek v sobě měla La doncella - musela být úplně sjetá, řečeno na naše poměry - a vyčnívá tím i mezi ostatními inckými mumiemi. Trojice těchto dětí totiž ani zdaleka nebyla sama - bylo jich mnohem, mnohem více. Děti z Llullaillaco jsou ale nejvíce zachovalé a mají největší pohřební výbavu ze všech dosud nalezených těl obětí rituální smrti.
Mumie jsou vystaveny v argentinské Saltě, v Muzeu vysokohorské archeologie. Počítačem řízená klimatizace simuluje klimatické podmínky (teplotu a vlhkost) jako v okamžiku nálezu těl - vývoj způsobu, jak ukázat mumie veřejnosti a zároveň je zachovat v dokonalém stavu, zabral dlouhých osm let výzkumu. Proti jejich vystavení se staví domorodí obyvatelé, považují to za naprostou neúctu k víře předků.
Johan Reinhardt
„Je to doslova znásilnění našich milovaných! Llullaillaco je pro nás i nadále posvátné. Nikdy neměli znesvětit tuto svatyni a neměli vystavovat naše děti jako v cirkuse. Měli by je vrátit do jejich hrobů! Vybírají peníze za vstup a pohled na něco, co má být skryto, co jim nepatří!“ zní argument Argentinské asociace domorodých obyvatel.
Roky demonstrací a protestů se podařilo vyřešit poněkud šalamounsky: „Oblast vysokých And, ze které byly mumie převezeny, je považována za domov nejméně 40 dalších podobných rituálních pohřebišť. Abychom však měli dobré vztahy s indiánským lidem, nebudou z oblasti odstraněny žádné další mumie,“ uvedl ředitel muzea Gabriel Miremont.
Dětská mumie z Chile
Mumie tří dětí jsou neskutečné a fascinující. Umožňují vhled do doby, kdy rituální oběť byla ctí pro celou rodinu. Jakkoliv nám to může připadat bizarní, děti z Llullaillaco patří mezi největší archeologické nálezy všech dob.
Odborníci mají jasno v tom, že těchto dětských obětí je v horách roztroušeno na tisíce a čekají jen na objevení. Možná by bylo ale nejlepší nechat je v klidu spát.
