Bezedný polský voják snědl vše, co mu přišlo pod ruku. K masu přikusoval svíčky, nepohrdl ani trávou

17. září 1799 se ve věznici v Liverpoolu odehrál jeden z nejbizarnějších lékařských experimentů v dějinách. Dva slovutní odborníci té doby, šéflékař britského Královského námořnictva James Johnston a doktor Thomas Cochrane z univerzity v Edinburghu, se ve čtyři hodiny ráno dostavili k přísně střežené cele, v níž právě spal dvacetiletý válečný zajatec, mladý muž polského původu jménem Charles Domery.

„Tak jdeme na to. Máme to připraveno?“ pokynul Cochrane vězeňským strážců, kteří odkryli stůl, na němž byly vysázeny prapodivné lahůdky. Opravdu prapodivné! A neméně prapodivný byl i experiment samotný - lékaři měli zkoumat, kolik toho Charles sežere, aniž by praskl. Nebo aniž by mu povolily svěrače. „Dle výpovědí vězeňské stráže nejeví známky přejedení ani únavy. Prý se ani nepozvrací, nepokálí, není mu zle. Nikdy.“ zapisoval si pilně dr. Johnston a nevěřícně vrtěl hlavou. Přece toho nemůže jeden člověk tolik sníst!

„Lékaři nemohli uvěřit povídačkám o tom, co vše je do sebe Domery schopen nacpat, proto se také odhodlali k provedení tohoto experimentu,“ uvádí web ATI.com. Cochran s Johnstonem před začátkem zpovídali personál káznice v Liverpoolu: „Já ho nemůžu ani vidět,“ brblal jeden ze strážců. „Včera jen tak sežral vězeňskou kočku. Prostě ji nadvakrát spolkl. Nebo polyká myši. Slámu. Kamení. A víte, co mu nejvíc chutná? Svíčky. Lojové svíce. Už nemáme čím svítit! Je to šílené, však uvidíte sami!“ odemkl znechucený dozorce celu a před zraky dvojice profesorů se z pryčny rychle postavil do pozoru hezký mladík a vesele se na příchozí usmál.

„Čekali jsme otylého muže bez hygienických návyků, před námi však stál velice pohledný mladý muž s ušlechtilým obličejem. Jeho rysy byly pravidelné, líbezné. Postava jeho byla vysoká (191 cm), ztepilá, silná a šlachovitá. Předpokládal jsem v cele dalšího obyvatele, tlouštíka, bezedného zpoceného jedlíka, žalostného na pohled. Opak byl pravdou. Byl to on. Stál před námi, usmíval se, bělostné zuby mu svítily z červených a ostře vykrojených rtů,“ zní zápis doktora Jamese Johnstona, který jako kdyby se do čiperného vojáka v první chvíli tak trochu zakoukal!

Nicméně brzy jej okouzlení z Charlese Domeryho přešlo. Není divu. Slabším povahám se může dělat nevolno při popisu „hostiny“, kterou do sebe Charles při experimentu naládoval. I když český čtenář by mohl být na podobné jídelní libůstky v obřím množství zvyklý - můžeme maně vzpomenout na pohádkového Otesánka (kaši z rendlíka, krajáč mléka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s trakařem, sedláka s koňmi a vozem, pasáčka s vepři a ovčáka se stádem ovcí…), Pandrholu, který v touze po vepřových hodech zavřel opilého smrťáka do sudu nebo Balouna ze Švejka, kterého museli honit bičem po dvoře, aby nepraskl…

Ale ani tito pánové se nevyrovnají Charlesi Domerymu, který studii s názvem: Testování Domeryho kapacity a tolerance ku množství různých potravin jím snědených a následků této konzumace pojal jako jen takové malé zpestření své vězeňské nudy - a před zraky užaslých lékařů do sebe naládoval neskutečné, opravdu neskutečné množství věcí, které se snad ani nedají nazvat jídlem! Ve čtyři hodiny ráno mu byl podán první chod, snídaně. Šlo o bezmála dvoukilové syrové kravské vemeno.

„Jéé!“ zajásal Charles, vzal maso a ham! „Na tři až čtyři kousnutí spolkl vemeno za syrova, neotřásl se, neškytl, jen hubu otřel, mlaskl a lovil mezi silnými zuby zbytečky, které srkal. Na jeho postavě nebylo nijak znáti, že během minuty přibylo do jeho útrob dvoukilové břemeno syrového masa.“ zní zápis z deníku doktora Johnstona. „Máte ještě něco?“ optal se zaražených odborníků rozzářený Charles, který si uvědomil, že tento experiment pro něj znamená čirou a nefalšovanou rozkoš, kdepak nějaké ranhojičské hokuspokusy!

Johnston se podíval na Cochrana a sdělil vězni, že další chod bude v půl desáté dopoledne. „Až?“ sedl si Domery poněkud zklamaně na pryčnu. „A to vám není ani trošku blbě?“ otázal se muže s nezměrným apetitem Cochran z Edinburské univerzity, kterému se dělalo zle při pomyšlení na to, že by do sebe naládoval dvoukilové syrové vemeno!

„Ale ne. Já mám hlad pořád. Všichni jsme byli takoví. Bylo nás devět kluků a jen jsme jedli. Táta taky. Málem jsme snědli i mámu,“ řehtal se sice negramotný, ale velice společenský a poměrně dobře vychovaný voják, který v pauze mezi chody vyprávěl svůj životní příběh. Karel Domerz, poangličtěle Charles Domery, se narodil v roce 1779 v Polsku, které se v té době zrovna rozpadalo pod náporem sousedních mocností (tzv. dělení Polska). Jeho rodiště Bińcze připadlo Prusku.

Početná rodina se skládala z otce, matky a devíti synů, kteří všichni do jednoho v období dospívání začali vykazovat známky nezřízeného a neovladatelného apetitu. Polyfagie (či hyperfagie), jak se také chorobné pojídání obrovského množství nesourodých (a někdy i nejedlých) potravin nazývá, pronásledovala i Charlesova otce. „Táta taky žral. Ale byli jsme všichni zdraví. Měli jsme jen neštovice. Kolem nás umíraly celé rodiny, my jsme ale všichni přežili,“ říkal zajatec Charles Domery.

Ve třinácti letech byl vyspělý a neustále hladový mladík naverbován do pruského vojska. Bojoval proti Francii během tzv. Války první koalice. A nevadily mu válečné útrapy, kdepak. Službou proplouval jako statečný mladý voják. Jenže měl neustále hlad. A to takový, že se jej začali bát i spolubojovníci. Když Charles sežral všechny svoje příděly (týdenní spolkl během dvou minut), začal krást jídlo ostatním. Z nouze jedl trávu - odhaduje se, že byl schopen „spást“ pět až šest kilo trávy denně. V záchvatech vlčího hladu prý byl „zcela mimo sebe“ - nikdy neměl dost.

„Nezná pocit ukojení, neví, co je plný žaludek. Nezná míru přejedení. Nikdy se ale nepozvracel ani z něj nevycházejí otravné plyny!“ zapsal si pruský velitel Karl Wilhelm von Diericke, který si s polským „Balounem“ nevěděl rady. Během jednoho roku, kdy měl Charlese ve své jednotce, snědl prý 174 koček. Nespočet myší. Brouky, kameny, hlínu, bláto. A nikdy se mu neudělalo špatně! „A proč jste tedy dezertoval k Francouzům?“ zeptal se jej zvědavě doktor Cochran a počítal svému pokusnému králíkovi tep. „Musel jsem přece jít tam, kde bylo víc jídla,“ odpověděl Charles. Přiznal, že po přeběhnutí mu francouzští důstojníci přinesli na přivítanou meloun, který snědl i se slupkou „asi než by třikrát rukama tleskl“, jako počítal. Neuvěřitelné!

A lékařský pokus pokračoval vesele dál. Doktoři od Charlese odstoupili co nejdále, jelikož zcela logicky očekávali, že se vězněm zhltané vemeno brzy vrátí mezi ně, byť ve stavu mírně řečeno pozměněném - ale kdepak! Charles Domery od Cochrana nadšeně přijal lahev Porteru (tmavé a velice silné pivo), vypil je na ex a blaženě se usmál. Lékaři čekali, že si třeba říhne. Nebo si uleví jaksi spodem. Nic takového. Domery vypadal zcela svěže, oči mu svítily a James Johnston si zapisoval: „Jeho srdeční tep je 84 tepů za minutu, oči živé, jazyk čistý. Loudí další chod. Jeho apetit shledávám jako neuhasitelný a neukojitelný…“

Jak moc neukojitelný Charles Domery byl, to se ukázalo v devět třicet, kdy se otevřely dveře a nerudný vězeňský kuchař dovnitř přitáhl obrovský tác, na němž se leskla 2,5 kilogramová flákota syrového hovězího masa. „Kous, chramst, mlask, kous, mňam!“ zapracoval Charles čelistmi, otřel si z brady krvavou šťávu a při pohledu na konsternované lékaře se zvonivě rozesmál. „Já za to nemůžu. Už jsem to celý sežral.“ pokrčil rameny, „Já někdy ani nevnímám, jak to chutná. Prostě si nemůžu pomoct. Máte tam něco dalšího?“ zeptal se zvědavě štíhlý a bezmála dva metry vysoký Charles, který měl v břiše již čtyři a půl kila syrového masa a nejevil žádné známky nevolnosti.

„Ne, další chod bude až v jednu hodinu,“ zakoktal se Johnston, který jednoduše nemohl uvěřit tomu, co vidí! „Ale počkejte, máme zákusek. Prý je máte rád,“ strkal neklidnému Domerymu lojové svíce. Víte kolik? 12 tlustých svíček z hovězího loje (cca 0,5 kg loje). Domery zajásal a jednu svíci po druhé schroupal - spíše sežmoulal - i s knotem. Doktor Johnston si zapsal, že Domery ty svíce pojídal s „viditelnou rozkoší“.

Zatímco běžnému člověku by se po požití půl kila syrového loje zvedl žaludek během pár minut (a ruku na srdce, kdo by dobrovolně snědl byť jen jednu?), Charles je zapíjel Porterem, kouřil dýmku, pochodoval po cele, dokonce dělal taneční úkroky a tvářil se, že svíčky jsou pro něj vynikajícím dezertem. Doktor Cochran se šel ven vyzvracet (stačilo mu, co vidí) a opět hladový Charles vyprávěl, v jakých zemích bojoval a co tam všechno snědl. To hlavně!

„Víte, u Francouzů to bylo o něco lepší, ti aspoň věděli, co je to pořádný jídlo. Ale maličký porce. Já mám rád býčí játra, ale jen syrový. Ty vnitřnosti jsou jediné, co si vychutnám. Co na jazyku cítím. Já nevím, co to se mnou je,“ bafal Charles z dýmky a hladil si útroby, v nichž mu i přes pět kilo hovězího a loje dále kručelo hlady!

Přítomný dozorce mezitím popisoval lékařům, že když Charlese přijali do věznice, jeho příděly byly běžné jako u každého dalšího vězně. Denní dávka jídla pro internovaného zahrnovala 760 g chleba, 230 g zeleniny a 57 g másla nebo 170 g sýra. Jenže když Charles sežral svíčky, slámu, kamení z podlahy, několik krys a brouků, raději mu příděl zvedli. Dvojnásobek, trojnásobek… Vše marné. Jeho hlad se zcela vymkl kontrole. Nakonec skončil na desetinásobku (!) běžného přídělu - a stejně snědl kočku!

Johnston si tohle vše zapisoval, drbal se na hlavě a následně se odhodlal zeptat se Charlese na incident téměř kanibalský, který se odehrál na vojenské lodi Hoche. Pobledlý a nazelenalý Cochran, který se vrátil ze své očistné výpravy, si opět přitiskl k ústům kapesník, protože Charles vyprávěl, jak při tažení proti Britům urazila jeho spolubojovníkovi nohu dělová koule. A on prý při spatření oné končetiny dostal hlad. Až takový, že mu ostatní námořníci museli nohu vyrvat a hodit ji do moře, jinak by se do ní zakousl! „Já měl jen hlad. Tohle mě mrzí. A potom nás zajali a dostal jsem se sem. Já mám hlad. Prosím, bude jídlo?“ otázal se Charles Domery velice zdvořile.

Nyní se doslova roztřásl radostí, protože nevrlý kuchař přinesl slibovaný nášup. Tác obsahoval dalších 2,3 kg syrového masa. Charles Domery se na jídlo vrhl jako… Na to asi není přirovnání, nicméně Johnston se o to přesto pokusil: „Hladovost, s jakou útočí na své hovězí, i když mu v žaludku jeho již přes pět kilo masa vězí, připomíná nenasytnost hladového vlka, který ho s psí chamtivostí trhá a polyká. Nekouše. Kusy masa poválí na patře a pošle jazykem do bezedného chřtánu,“ čteme zápisky vyděšeného (aby ne!) doktora Jamese Johnstona.

Po sežrání cca osmi kilogramů syrového masa následoval nášup v podobě dalších 28 svíček, které Charles pojídal následovně: „Když má suché hrdlo, zvlhčí ho olízáním loje ze svíček. Kolem knotu omotá kouli, mne ji v rukou a pak spolkne.“ Johnstonův zápisník je vskutku labužnickým skvostem, to musíme uznat! Thomas Cochran se byl opět vyzvracet - a po návratu přinesl Charlesovi další lahve piva, které do sebe nalil a… A nic. Nebylo mu nic. Absolutně nic.

Nezvracel, nemočil, nebyl na velké straně, nedávil, neříhal, nezaplynoval malou celu… Vlastně jedna reakce přece jen přišla - potil se. Po jídle se zpotil, na čele se mu perlily kapičky a sálal jako kamna. A to ustalo v okamžiku jakéhosi „vytrávení“. V osm hodin večer si šel lehnout. Poděkoval, vysvlékl se, umyl se, vymočil se a okamžitě usnul. Jako napapané miminko s půlkou krávy a čtyřiceti svíčkami v žaludku!

„Cílem liverpoolského experimentu nebylo pouze potvrdit neuvěřitelnou kapacitu Domeryho žaludku, ale především zjistit limity lidského organismu při zpracování extrémního množství tuku a syrových bílkovin. Lékaři Johnson a Cochrane sledovali tři klíčové faktory: schopnost těla udržet v sobě přes 7 kilogramů potravy bez vyvolání dávení, reakci trávicí soustavy na požití půl kilogramu čistého loje a především Domeryho specifický metabolismus. Vše zaznamenali ve svých denících a poté publikovali obsáhlou studii v časopise Medical and Physical Journal.“ shrnuje cíl studie web Amusing Planet.

Závěry pak hovoří o fyziologické anomálii – čteme, že pacient vykazoval extrémní termogenezi, kdy jeho tělo okamžitě po jídle začalo sálat horkem a vylučovat pot, čímž spalovalo kalorie nadlidskou rychlostí. Experiment tedy prokázal, že Domeryho stav není prostou nenasytností, ale patologickou poruchou. Jeho tělo neznalo pocit nasycení. Byl neustále hladový. A zkonzumoval dávky, které by pro běžného člověka byly smrtelné. Zůstává otázka - co mu vlastně bylo?

Tehdejší medicína odpověď neznala, dnes už jsou odborníci chytřejší a nastínili několik možný diagnóz, který sedí na nezkrotnou žravost Charlese Domeryho. Pro jeho stav sice nemají jednoznačné vysvětlení, ale nejčastěji se spekuluje o extrémní formě polyfagie (chorobné žravosti) vyvolané těžkou hypertyreózou (zvýšenou činností štítné žlázy) nebo poškozením amygdaly či hypotalamu v mozku, což jsou centra, která ovládají pocit hladu a sytosti.

V roce 1852 příběh polského žrouta zpopularizoval Charles Dickens. Tento slavný spisovatel náhodou narazil na Johnstonovy lékařské záznamy a Domeryho osud ho naprosto fascinoval. Převyprávěl ho ve svém týdeníku Household Words. Díky Dickensovi se z čistě lékařského případu stala celosvětová legenda. Bez něj by se na polského vojáka v zaprášených archivech námořnictva pravděpodobně zapomnělo.

Jak Charles skončil, nevíme. Nepodařilo se dohledat žádný záznam o jeho skonu či propuštění z věznice. Jeho stopa mizí po odchodu pobledlých a nazelenalých lékařů, kteří prý dlouho a dlouho po pokusu v liverpoolském vězení jaksi nemohli pozřít nic, co byť jen vzdáleně připomínalo jídlo. „Asi sežral sám sebe,“ konstatuje lakonicky jeden z diskutujících pod článkem o osudu reálného Otesánka.

A možná má pravdu - s tak extrémním hladem Charlesovi mohla zachutnat jeho tělesná schránka! Nebo nastoupil na místo jím sežrané vězeňské kočky! Tak až půjdete na šťavnatý stejk nebo zapálíte tlustou svíčku, vzpomeňte si na Charlese Domeryho. Dobrou chuť!

Zpracováno podle:

Charles Domery, Fandom, Facebook, Wikipedia, ATI.com, Kabinet kuriozit, Palba.cz, podcast Apple.com, Amusing planet, Cambridge University, Gizmodo.com, Uterlyinteresting.com, History Collection a trocha autorské invence.