Sovětská vlajka nad Reichstagem: slavná fotka vznikla podfukem, autor z ní vymazal i kradené hodinky

„Je to podvrh? Nebo není?“ zní nejčastější otázka lidí v souvislosti s jednou z nejznámějších fotografií novodobých dějin - totiž s oním slavným „panoramatem“ rozbitého Berlína a sovětské vlajky, kterou vztyčují rudoarmějci na střeše Říšského sněmu. Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Slavná válečná fotka, která se stala symbolem konce druhé světové války a pádu nacistického režimu, aranžovaná a zinscenována JE. To je pravda. Ale okolnosti, které vedly ke vzniku snímku, jsou tak zamotané a vlastně až neuvěřitelné, že se v širším kontextu dá říct, že dechberoucí fotka podvrhem NENÍ.

„Snímku sovětského praporu na střeše Říšského sněmu neubírá na slávě ani fakt, že ho Sověti zinscenovali a dodatečně upravili. A dokonce ani to, že jeden voják vlajku vztyčil, o druhém se to učí v dějepise a třetí je na obrázku zvěčněn,“ konstatuje poněkud zmateně i 100+1.

Nechápete to? To nejste ani zdaleka sami - o fotce dodnes koluje tolik teorií a tolik protichůdných tvrzení, že se v tom nevyznal vlastně ani sám fotograf Jevgenij Chalděj, který si na střechu Reichstagu přinesl vlastní rudou vlajku narychlo spíchnutou ze tří červených ubrusů.

„Málem se tam vyudili a shořeli,“ usmíval se fotograf při vzpomínce na hazardování sovětských vojáků, kteří na střeše doutnající budovy berlínského Říšského sněmu málem přišli o život ve snaze o „ulovení“ co nejdokonalejší fotografie, která ale ani náhodou nebyla dokonalá. Ne hned. Musela totiž zasáhnout cenzura kvůli důkazu o rabování sovětských vojáků. A fotograf, který stvořil až epochální obraz vítězství nad nacismem, upadl v nemilost komunistické strany.

Jaké bylo pozadí vzniku triumfálního Vztyčení vlajky nad Reichstagem?

Na samém začátku tohoto prazvláštního příběhu o „závodech vlajkonošů“ byla schůzka Josifa Vissarionoviče Stalina a nejvyšších sovětských armádních velitelů, která se odehrála prvního dubna 1945 v Kremlu. Sovětský vůdce tehdy oznámil Žukovovi, Koněvovi a Rokossovskému, že se z původní myšlenky „Dát Berlín Žukovovi“ stává jakýsi souboj tří jmenovaných pánů v tom, kdo dobyde Berlín dříve. Generalissimus dále poznamenal, že Rudou armádu nesmí předběhnout Spojenci a že do prvního května na Svátek práce musí vlát nad Reichstagem sovětská vlajka.

Pro Stalina měla budova Říšského sněmu, která v roce 1933 vyhořela a nacisté v ní dávno nesídlili, opravdu mimořádnou symbolickou hodnotu. Spatřoval v ní protipól Kremlu a logicky usoudil, že dobytí bývalého německého parlamentu bude pro Sověty i propagandistickým vítězstvím, které bude mít nemalý přidaný psychologický efekt, a to nejen pro poražené Němce, kteří přímo v srdci pokořeného Berlína uvidí symbol vítězné armády, ale samozřejmě i jako důkaz hrdinství sovětského lidu a jeho povzbuzení.

Sovětský vůdce byl myšlenkou na vlající rudý prapor se srpem, kladivem a hvězdou na střeše Reichstagu až posedlý. Armádní velení dokonce na Stalinův přímý rozkaz vyrobilo devět oficiálních rudých vlajek, které byly určeny jen a pouze pro vztyčení na střeše Říšského sněmu a nikde jinde. Každá z těchto zástav měla své pořadové číslo, každá byla přidělena k jedné divizi třetí úderné armády, a díky slíbené odměně se z úkolu vyvěsit fangli na Reichstagu stalo jedno z nejpodivuhodnějších klání druhé světové války.

Ve hře byl totiž titul Hrdiny Sovětského svazu, s ním spojené materiální výhody a sláva. Záhy tudíž každý prostý rudoarmějec toužil být tím, který jako první zapíchne vlajku vedle sousoší Germanie! A když přišel 30. duben 1945 a ulice Berlína se proměnily v kruté bojiště, bylo jasné, že někdo tu vlajku na střechu dříve nebo později dát musí. Takže zatímco se střílelo v ulicích a Sověti bojovali s Němci o každou ulici a každé okno, za svou životní šancí se vydali také první vlajkonoši.

Boje byly ale velice intenzivní a vojáci Rudé armády si hlavně chtěli zachránit holý život, ne se snažit lézt do jámy lvové, kterou tehdy Reichstag bezesporu byl. Navíc šplhat pod palbou na střechu a vyvěšovat tam vlajku - na to už mnozí Sověti jednoduše neměli chuť ani náladu. „Válka už byla vyhraná a nikomu se té noci nechtělo umírat. Důstojníci sice slibovali řády, ale ani to moc nepomáhalo,“ vzpomínal později veterán Michail Minin. Němci navíc Reichstag hlídali jako psi. Proměnili budovu v nedobytnou pevnost a nehodlali ji dát jen tak zadarmo.

Všechna okna i hlavní dveře byly zazděné, zůstaly v nich jen střílny pro kulomety MG 42 a před samotným vchodem zel protitankový příkop plný vody z prasklého vodovodu. Celé prostranství Königsplatzu – zhruba 360 metrů holé pláně – bylo dokonale zaminované a pokryté křížovou palbou. Reichstag bránilo přes tisíc po zuby ozbrojených mužů, hlavně elitních námořních kadetů, které sem Hitler nechal na poslední chvíli narychlo letecky dopravit z Rostocku. Mezi nimi bojovaly i zbytky obávaných divizí SS a zkušení protiletadloví střelci.

Mimochodem, bitvy o Berlín se zúčastnilo až 1,5 milionu sovětských vojáků z 1. běloruského frontu pod velením maršála Žukova (ten útočil z východu a severu na centrum včetně Reichstagu) a z 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála Koněva, který „bral“ město od jihu. Rudoarmějci bojovali proti zbytkům Wehrmachtu, s Waffen-SS, s členy Volkssturmu i s příslušníky Hitlerjugend. Rudá armáda v Berlíně utrpěla obrovské ztráty. Padlo 78 291 vojáků, zraněno jich bylo 274 184!

Houfně se umíralo i kolem obsazeného a zuřivě bráněného Reichstagu, který ale pomaloučku-polehoučku Sověti dobývali. Dostali se sem vojáci 150. a 171. střeleckých divizí a záhy se bojovalo i ve tmě a zvířeném prachu uvnitř budovy. Vojáci Rudé armády se prali s Němci muž proti muži - a již kolem půl třetí odpoledne 30. dubna 1945 proběhly i první pokusy o výhru v „pošašeném“ závodě o vyvěšení rudého praporu. Jako první (zřejmě) se kýženou metu rozhodli ukořistit kazašský poručík Rachimžan Koškarbajev a teprve devatenáctiletý řadový voják Grigorij Bulatov.

Ti dva se k budově Reichstagu plazili pod prudkou palbou celé hodiny a nakonec umístili svůj improvizovaný rudý prapor na fasádu nad vchod. Ve stejné době se ale dovnitř proboxovala 150. střelecká divize, respektive vojáci jejího 756. střeleckého pluku, kteří „vyfasovali“ od vrchního velení sovětské armády pátou z devíti vlajek. Oficiální rudou zástavu, která se později stala oním legendárním Praporem vítězství, třímali v rukou četař Michail Alexejevič Jegorov a desátník Meliton Varlamovič Kantaria. Dostali se do druhého poschodí a vlajku vyvěsili z okna. A sotva se tak stalo, velitelé pluků okamžitě nahlásili, že Reichstag je dobyt.

Dlouho očekávaná zpráva se dostala do Moskvy, kde rozhlas okamžitě hrdě hlásil, že Říšský sněm a potažmo celý Berlín je v sovětských rukou. Jenže když se na místo začali sjíždět reportéři, aby si řádně zdokumentovali vlající zástavu na domě, nic tam nebylo. Němci totiž spustili dělostřelecký protiútok, vlajky jednoduše ustřelili, a Sověti se dlouhé hodiny museli schovávat i s vyplašenými novináři, protože poslední z německých sniperů ostřelovali plac před Reichstagem z oken i střech okolních budov!

Maršála Žukova prý mohl trefit šlak. Dostal hysterický záchvat vzteku a nařídil, že vlajka musí na střeše vlát do noci za každou cenu. „Když za každou cenu, tak za každou cenu!“ usoudili velitelé a začali posílat „své“ vlajkonoše do stále ještě obsazené budovy, aby „už prokristapána nahoře něco viselo!“ Hysterie byla obrovská, a na unavené rudoarmějce byl dle vzpomínek veteránů vyvíjen nesmírný tlak, který vedl k mnoha zbytečným obětem na životech, protože se vůbec nesoustředili, přestávali být ostražití a Němci je „kosili“ jednoho po druhém.

Americký dokument o příběhu ikonické fotografie až sugestivně líčí urputnou snahu rudoarmějců o vyvěšení alespoň jedné z devíti oficiálních zástav: „Sověti se pokoušeli v ostrých bojích o nemožné, lezli do budovy tam a zpátky, utíkali před německým ostřelováním a vzápětí se vraceli. Všichni chtěli být první, všichni riskovali kvůli vlajce život a vyvěšovali pak vše možné, jen aby dosáhli Stalinova cíle. Na střeše se válely i útržky různých červených hadrů a natrhaného oblečení. V různých časech a na různých místech vlály ze střechy sněmu oficiální i neoficiální sovětské prapory, ale už se nikdo nikdy nedozví, kdo byl opravdu první,“

ČT24 k tomuto galimatyáši rotujících a už opravdu zoufalých vlajkonošů dodává: „Rudý prapor umístil na Reichstag i rotmistr Michail Minin společně s dalšími čtyřmi spolubojovníky Vladimirem Makovem, Gazim Zagitovem, Alexejem Bobrovem a Alexandrem Lisimenkem. Jen chvilku po něm dostalo na střechu další vlajku devět mužů z oddílu poručíka Semjona Sorokina. Kantaria a Jegorov s poručíkem Berestem to zkusili ještě jednou v noci, kdy se s vlajkou číslo 5, kterou sebrali prostřílenou ze země, dostali k bronzovému sousoší Germanie a žerď strčili do díry u levého kopyta sochy koně,“

Už se tedy zřejmě nikdy nedozvíme, kdo byl první voják, který vztyčil oficiální vlajku. Stalin to vyřešil po svém - podle svědectví fotografa Chalděje byl velice naštvaný, brblal, že takový zmatek ještě neviděl, a nakonec vybral jako hrdiny Kantariu a Jegorova. Možná i proto, že Kantaria byl Gruzínec jako on. „Koškarbajev s Bulatovem i Mininova noční parta se Stalinovi do učebnic nehodili. Slíbený titul Hrdiny Sovětského svazu jim byl odepřen a dostali jen Řád Rudého praporu. Oficiální slávu a prvenství Stalin dekretem přikázal Jegorovovi a Kantariovi,“ popisuje web History Blog.

Dnes se říká, že první byla dvojice plazících se rudoarmějců Koškarbajev/Bulatov či Minin a jeho muži. Někdo ale zmiňuje další jména. Časová souslednost se už jednoduše zrekonstruovat nedá. Navíc tento vlajkový zmatek nad zmatek nešlo nijak zdokumentovat kvůli tmě a neustále útočícím Němcům. První známý obraz autentického Praporu vítězství proto vznikl 1. května 1945 odpoledne, kdy ho z letadla vyfotografoval válečný zpravodaj moskevského listu Pravda Viktor Ťomin. Ťominova fotka (k vidění zde) však úplně zapadla. Nebylo to to pravé.

Vlajka byla malá, na fotce vlastně nebylo nic vidět, a Sověti znervózněli, protože jim chyběl dokonalý vizuální obraz všech těchto nočních i denních dramat, která se kolem dobývání Berlína seběhla. Tehdy přišel na scénu klíčový muž celé následující šarády - fotograf agentury TASS a rodák z Doněcku Jevgenij Chalděj (1916-1997), který tehdy přijel do Moskvy z Vídně a jeho šéf ho ihned pověřil důležitým úkolem: „Řekli mi, abych se sebral a okamžitě letěl do Berlína a vyfotil prapor na Reichstagu. Že prý jsou už všichni celí pryč. Že tam něco musím vyfotografovat stůj co stůj.“ vzpomínal na pohnuté okamžiky sám Chalděj.

Fotograf nevěděl, jestli na budově ještě nějaká vlajka visí, případně v jakém je stavu. Jako profesionál se tedy vybavil hned třemi rudými prapory, které si za pomoci svých přátel ušil. „Skladník Gríša Lubinskij, můj milý židovský kamarád, mi půjčil několik červených ubrusů, které se používaly na stranické schůze,“ vyprávěl po letech. „Odnesl jsem je domů a zavolal svému příteli, krejčímu Izraeli Kišicerovi, že zítra letím do Berlína a potřebuji ušít nějaké prapory. Celou noc jsme to sešívali. Srp a kladivo byly také z látky.“

Chaldéj po příletu do Berlína vyfotil jednu ze svých vlajek na střeše letiště Tempelhof, druhou u auta poblíž Braniborské brány a třetí si donesl k Reichstagu. Bylo 2. května 1945 kolem páté hodiny ráno, když se prodral troskami rozbitého a zpustošeného Berlína a vešel do budovy Říšského sněmu, která už byla v rukou Sovětů. Lezl po schodech, vyhlížel z oken a potkával nadšené rudoarmějce, kteří běhali sem tam, pili alkohol a pořvávali, že je Reichstag konečně jejich.

Devětadvacetiletý Jevgenij Chalděj si začal s vojáky povídat a vysvětloval jim, že musí na střeše vyfotit prapor. Nakonec našel mladého kluka, který mu řekl: „Pojďte pane, jdeme na tu střechu. My víme, jak to tam vypadá. My jsme to tady celý čistili od Němců. My vám pomůžeme!“ chytil fotografa za ruku Alexej Kovaljov, který vzal dva své kamarády Abdulchakima Ismajlova a Leonida Goričeva a šli na střechu. Cestou sebrali nějakou tyč, která suplovala žerď, a Chalděj mohl fotit. Vlastně ještě nemohl, protože nebyl zprvu schopen najít místo, které by se mu líbilo pro kompozici budoucí fotky.

Buď nebylo vidět panorama Berlína, nebo bylo, ale v tom případě by šlo jeho figurantům o holý život, protože reálně hrozilo, že ze střechy spadnou. V budově Reichstagu navíc pořád hořelo, takže když vojáci dokráčeli ke kopuli a chtěli zapózovat u ní či přímo na ní, málem je to vyudilo, tak silný žár to byl. Alexej Kovaljov proto navrhl jiné místo. U okraje střechy stála velká kamenná váza a Kovaljov se nabídl, že na ni vyleze. „Ale někdo mě musí držet za nohy, jinak sletím,“ upozornil Chalděje. Tohoto úkolu se chopil „dvouhodinkový“ Ismajlov, fotograf je všechny naaranžoval do oné triumfální pozice a později vzpomínal:

„Bylo to úžasné. Pod zástavou se objevilo panorama rozstříleného města. To byl ten správný záběr a skvělá kompozice! Vzal jsem svou Leicu a vyfotil celý film, tedy 36 záběrů. Povedlo se to způsobem, který jsem nečekal.“ Chalděj měl pravdu: na světě byla úchvatná fotografie, která se stala symbolem vítězství nad nacismem a provází ji opravdu velký zmatek: Prapor na fotce drží Kovaljov, podpírá ho Ismajlov a vedle stojí Goričev. Nejsou to tedy Jegorov, Kantaria ani Berest. A vlajka není původní pátý vojenský Prapor vítězství. Je to Chaldějova vlastní vlajka ušitá z ubrusů!

Když ale Chalděj negativy převezl do Moskvy, vyvolal je a předložil nadřízenému šéfredaktorovi agentury TASS Palgunovovi, dočkal se sprostých nadávek: „To nemyslíte vážně! Podívejte se mu na ruce! To přece nejde, lidé nemohou vidět důkaz rabování našich vojáků. To je nemyslitelné!“ ťukal rozzuřený šéfredaktor významně na zápěstí „podpěrače“ Ismajlova, kde se naprosto a dokonale vyjímají náramkové hodinky. Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby Ismajlov neměl na druhé ruce ještě jedny „časy“!

„Mohlo se jednat o náramkový kompas Adrianova, jenže jsou to prostě hodinky. Ukradené nějakému Němci. Nebo jde o kořist z rabování. O tom snad není sporu. Muselo to pryč, hrozil mezinárodní skandál. Chalděj tak ještě v TASSU vyškrabal hodinky jehlou z negativů. Ale ne ze všech. Proto i v dnešní době existují obě verze fotky - s hodinkami i bez nich,“ popisuje web History Blog. Fotograf pak ještě kromě „předmětu doličného“ odstranil nadbytečné stíny, a aby umocnil drama, přidal na snímek tmavý kouř z hořících budov v pozadí, mluví se i o jednom dodatečně přidaném sovětském tanku. Samotnou vlajku Chalděj tehdejší optickou retuší napřímil, aby ve větru hrdě plápolala.

Jeho opravdu ohromující snímek (o tom snad není sporu, tohle musí uznat každý) se rozšířil do světa prostřednictvím časopisu Ogoňok v půlce května roku 1945 a okamžitě se stal ikonickým obrazem konce druhé světové války. Chalděje ale čekal strmý pád. Nejprve musel podepsat, že bude navždy tvrdit, že na fotografii jsou Jegorov a Kantaria a že jde o skutečný Prapor vítězství - a potom se stal osobou nežádoucí pro svůj židovský původ.

Jevgenij Chalděj zažil strašné věci - už jako roční dítě v roce 1918 přežil na Ukrajině pogrom, při kterém zahynula jeho maminka. Ta ho držela v náručí a chránila před palbou, přičemž dítěti proletěla kulka stehnem a vrazila se do srdce nebohé paní Chaldějové. Během války mu nacisté zavraždili otce a tři nevlastní sestry, které hodili zaživa do důlní šachty. I přes tyhle šílené zážitky a přes věhlas své „podfukové“ fotky se vynikající reportážní fotograf Chalděj stal v poválečné vlně antisemitismu v SSSR hotovým vyvrhelem.

V roce 1947 dostal z agentury TASS vyhazov. Oficiální vysvětlení znělo velice cynicky: „Usnul na vavřínech, jeho růst se zastavil a má nízkou kulturní úroveň.“ Jedenáct let pak musel pracovat jen jako externista na volné noze a stal se autorem mnoha a mnoha úžasných snímků, které lidé náležitě ocenili vlastně až po pádu železné opony. Potom také začal pomalu a opatrně vysvětlovat, jak to s tou fotkou vlastně celé bylo. „Takže to byl podvod! Vy jste to celé naaranžoval, že se nestydíte!“ křičeli na něj dokonce někteří Sověti, kteří to vůbec nemohli pochopit a považovali to za zradu všech, kteří dobývali Berlín.

Chalděj se obhajoval mírně, ale důrazně: „Nic jsem neinscenoval. Jen jsem organizoval události. Je to dobrá fotografie zachycující důležitou skutečnost. Je to obraz okamžiku, kdy se nad Berlínem ještě bojuje. Nevymyslel jsem si dobytí Reichstagu ani přítomnost praporu na střeše. Vytvořil jsem kompozici události, jež se už odehrála. Byla to rekonstrukce. Žádný padělek!“

Zpracováno podle:

History Blog, 100+1, Raising a Flag over the Reichstag, iDNES, ČT24, Jevgenij Chalděj, Знамя Победы над рейхстагом (фото Халдея), Vztyčení vlajky nad Reichstagem, WorldHistory.com, Dokument YouTube, Quora, Koškarbajev, Ťominova fotka