Vystřílela školu, protože nenáviděla pondělí. Zrzavá Brenda rozpoutala peklo, pak chtěla hamburger

V pondělí 22. ledna 1979 přišla do střední školy Patricka Henryho v kalifornském San Diegu drobounká zrzavá studentka se silnými brýlemi a shrbeně se loudala po chodbě. „No ne, ty ses ráčila dostavit?“ uvítal ji ironicky učitel Thomas Fuchs, který Brendu Ann Spencer zahlédl, jak se vleče do třídy. „Nechodila do hodin, chyběla celé týdny. Když přišla, tak ve třídě spala. Byla zanedbaná a citově deprivovaná.“ uváděl později Fuchs. Brendu neměl nikdo rád.

„Byla divná. Chovala se strašně. Žila jen s otcem, prej spolu spali v jedný posteli, je to pravda?“ ptala se v rozhovoru pro noviny sedmnáctiletá spolužačka Madge. Tatáž Madge se onoho dvaadvacátého ledna s Brendou snažila komunikovat: „Ahoj. Máš dnes super vlasy!“ pochválila vyhublé dívce dlouhé a sytě zrzavé (až červené) lokny. „Dej mi pokoj a starej se o svý!“ prskla prý Brenda po spolužačce opovržlivě, sesunula se ke stolku a mohutně zívla.

Spolužáci se neubránili smíchu, a obrýlená dívka najednou zařvala: „Já tak strašně nesnáším tuhle nudu. Tuhle školu. Tenhle blbej den v týdnu. Nesmějte se mi. Já vám všem ukážu! Něco udělám. Dostanu se do televize, uvidíte? Prasata!“ prskla Brenda, kterou jako obvykle nikdo nebral vážně. „Chování této slečny bylo asociální, zlé a záludné. Také kradla věci. Sponky, propisky. Pak zapírala, i když ten předmět držela v ruce. Lví podíl na tom mělo tristní rodinné zázemí. Asi jsme měli nějak zasáhnout. Věřit jí…,“ vrtěl hlavou Thomas Fuchs, když bylo „po všem“.

Brenda Ann Spencer měla totiž už tehdy v hlavě vražedný plán a o týden později, 29. ledna 1979, začala střílet. Ne ve „své“ střední škole - cílem jejího útoku se staly maličké děti, školáci ze základní školy Grovera Clevelanda. Brenda ani nemusela nikam jít - vyklonila se z okna domu, kde žila a spala se svým otcem v jednom špinavém pokoji na jedné znečištěné matraci. Během útoku vystřelila do hejna dětí a učitelů 36 krát!

Následovalo vyjednávání, při kterém zazněly dnes už (bohužel) kultovní věty: „Proč? Protože nesnáším pondělky. Tohle osvěží (rozveselí) den!“ chichotala se Brenda. Mimochodem, toto zvolání zhudebnil Bob Geldof ve své písni I Don't Like Mondays - a irský rocker ani zdaleka nebyl jediný, komu Brenda nešla z hlavy. Dodnes si její tvář i větu můžeme koupit na tričkách a hrnečcích. Školní vražedkyně se svého času stala dokonce jakousi celebritou: „Jen to ukazuje, jak zvrhlí my Američani jsme! Celej svět je zvrácenej!“ říkal znechuceně dozorce ve vězení, kde Brenda tehdy seděla a dostávala tisíce dopisů od fanoušků!

„Proč jsem to udělala? Asi pomsta. Nebo bejt slavná. Neměla jsem ráda policajty. Chtěla jsem je všechny zlikvidovat. Děti? Já ani nevím, proč jsem střílela do dětí. Je mi to docela líto, když teď vidím, jak je na školách jedna střelba za druhou. Na co ty lidi myslí, že jo? Asi jsem to teda zavinila já?“ vykládala Brenda Ann Spencer po dvaceti letech v cele, kde sedí dodnes a neustále žádá o podmínečná propuštění.

Jaký je příběh střelby na „Clevelandu“ a Brendy Ann Spencer?

Brenda Ann Spencer se narodila 3. dubna 1962 do sociálně slabé rodiny, což je ještě velice mírné označení toxického prostředí, do něhož prostomyslná a duševně labilní matka Dorothy porodila hned tři děti. Otec se jmenoval Wallace, byl to bývalý mariňák, kterého od armády vyhodili pro neustálé problémy s kázní a alkoholem, takže si své frustrace vybíjel na dětech a vše řešil jen pěstmi a alkoholem. Wallace také vyhledával prostitutky, nakazil se nějakou pohlavní chorobou, a Dorothy toho měla dost. Sebrala se a utekla.

Otec běsnil, zmlátil všechny na jednu hromadu, až mu starší syn a dcera také utekli za matkou, a zbyla mu Brenda. „Dorothy ji nechtěla. Snažil se ji umístit do nějakého zařízení. Dokonce malou dceru odnesl na požární stanici, jak se to dělá se zatoulanými zvířaty. Prostě ji tam posadil jako nějaké štěně. Byl tak opilý, že mu vůbec nedošlo, že dívka hasičům řekne, jak se jmenuje. Přivedli mu ji zpátky. Zde selhaly úřady a sociální odbor ve všech směrech,“ domnívá se agentka FBI Candice DeLong.

Wallace posléze rezignoval a usadil se s dcerou ve městě Chula Vista, odkud musel odejít po sérii konfliktů se sousedy. Wallace Spencer totiž hromadil zbraně, byl nebezpečný celému okolí, střílel po ptácích a sváděl jednu ženu za druhou. Když se zapletl s patnáctiletou dcerou svých sousedů, muži z města na něj uspořádali hon a málem ho zabili. „Tak vzal vyrůstající Brendu a přestěhovali se na předměstí San Diega do maličkého domu.“ říká Candice.

Brenda byla zatrpklá a vzteklá holčička, se kterou si nikdo nechtěl hrát. Prý už v pěti letech trhala hlavičky panenek Barbie. Nebo si je vystavila na zahradě jako na střelnici a za mohutného otcova povzbuzování do nich střílela vzduchovkou! Candice DeLong říká, že mrzačení panenek je typický jev u narušených dětí a dospívajících, kteří se pak stanou vrahy nebo stalkery. „Je to projekce, signál, že je někdo týrá doma,“ domnívá se DeLong. A v případě Brendy Ann Spencer to byla bohužel pravda.

Malý domeček v uličce Camino del Sol v San Diegu se stal opravdu děsivým doupětem. Otec a dcera tam bydleli v jedné místnosti a spali na jedné matraci uprostřed pokoje. „Všude jinde byl bordel. Prostě tak,“ tleskla rukama Brenda při pozdějších výpovědích pro psychiatry. „Nikdo nevařil, proč taky? Já skoro nejedla, a otec měl chlast, to mu stačilo. Je to divný, on vypadal pořád dobře. Těch ženských!“ usmívala se trpce vražedkyně, když vzpomínala na „dětství“ s opravdu zvrhlým tátou.

Wallace měl spoustu kamarádů mezi gangstery a obchodníky se zbraněmi a nosil domů docela „vymakané“ pušky, které si buď nechával, nebo je prodával na černém trhu. „Pušky, pistole, granáty. Válelo se to všude,“ vzpomínala Brenda Ann Spencer. Na otázku, jak si prala, kde se myla a jak se připravovala do školy, odpověděla: „Nějak to vždy šlo. Voda tekla. Občas jsem dostala balíček z charity nebo od sousedek.“

Brenda vyrostla ve velice pěknou a štíhlou slečnu. „Být to za jiných podmínek, byla by opravdu krásná. Tehdy se líbily tyto hubené a éterické dívky, navíc zrzky,“ myslí si Candice. Jenže před Brendou raději každý utíkal. Byla cynická, bezcitná a krutá k lidem i zvířatům. Střílela po ptácích z okna, polykala prášky, co jí nosil otec Wallace a dostala se i do psychiatrické léčebny, protože rok před osudným masakrem už ji napadlo „něco“ provést a vzduchovkou prostřelila pár oken protější základní školy!

Personál zařízení pro problémové studenty, kde byla Brenda po incidentu se vzduchovkou umístěna, informoval koncem roku 1978 otce, že se dívka pokusila o sebevraždu. Wallace mávl rukou. „Ale ona má depresi. Dáme ji do nemocnice, než si ublíží!“ naléhala ošetřovatelka. „Ani náhodou.“ zavrtěl hlavou otec a Brendu si vzal domů. K Vánocům jí pak místo rádia, které si prý vroucně přála, dal vskutku nevšední dárek - poloautomatickou pušku Ruger 10/22 ráže .22 s dalekohledem a 500 náboji! „On chtěl, abych se zabila. Abych se zastřelila. Tak mi dal tu pušku.“ říkala Brenda.

Brenda se brzy s „dárečkem“ naučila zacházet a ve škole, kam se chodila spíše jen vyspat, začala vykládat zmíněné věci o tom, že vyvede něco velkého, aby se dostala do televize. „Byla radikální. Bláznivá. Nesnášela policajty. Říkala jim prasata. Když jsme jednou četli referát o tom, jak zloděj zastřelil šerifa, tak začala tleskat. Mysleli jsme si, že je skutečný cvok. Prý jela na kole a spadla přímo na hlavu, když byla dítě. Od té doby byla jiná. Ale my jsme jí to nevěřili. Báli jsme se jí.“ vypovídal spolužák Martin. Studenti se jí báli oprávněně, jak se záhy ukázalo. Bohužel.

Brenda Ann Spencer se v neděli večer 28. ledna 1979 pohádala se svým otcem. To se dělo každý den, ale tentokrát se řev z malého domečku nedal poslouchat. Wallace dceři vyhrožoval a sprostě nadával, Brenda kvílela a ječela, ale sousedé nezavolali policii. Tato laxnost jim potom byla velice vyčítána: „A co jsem měl dělat? Měl jsem se s ním prát? Aby mě pak někde zabil? A kdo mohl vědět, že se ona zblázní a bude střílet do děcek? Já tam mám taky děcko! Dejte mi pokoj!“ řval na reportéra San Diego Chronicle soused Jonas Sterling.

Možná měl pravdu - těch incidentů bylo tolik, že policie ke Spencerovým už ani nejezdila. Natož sociálka. „Brendě bylo sice teprve šestnáct, ale každý si hleděl svého. To mě udivuje. Bílé předměstí, Kalifornie… A všichni věděli, že se tam děje něco špatného? Mohlo by se všemu předejít, kdyby Wallace zavřeli? To už se nedozvíme. A jen se můžeme tiše pomodlit za to, že Brenda tolikrát minula. Že nezabila žádné dítě. Tohle bylo skutečně o fous, ač to samozřejmě dopadlo tragicky,“ domnívá se obyvatel San Diega John v komentářích na Facebooku.

Osudné pondělní ráno 29. ledna 1979 se Brenda probudila zcela paralyzovaná a omámená. Na svou obhajobu uváděla, že si po hádce vzala nějaké prášky a zapila je whisky, aby usnula. Otec už byl z rozbitého domu pryč, všude se válely prázdné flašky a zbytky jídla - a vedle páchnoucí matrace ležela poloautomatická puška. V tu chvíli prý se zvenku ozval motor školního autobusu a výskání dětí. „A tak jsem šla k oknu. Nějak jsem věděla, co udělám.“ vypovídala Brenda. Nabila pušku a rozpoutala peklo.

Brenda roztáhla závěsy, opřela hlaveň pušky Ruger s optikou o parapet a začala pálit do davu dětí, které stály před bránou a čekaly, až ředitel otevře školu. Vzdálenost byla necelých 45 metrů. Jako první padl k zemi postřelený malý chlapec Cam Miller. Když to uviděl ředitel školy Burton Wragg, okamžitě vyběhl ven, aby vlastním tělem děti chránil, a Brenda ho chladnokrevně střelila do hrudníku – na místě zemřel. Hned za ním běžel na pomoc školník Mike Suchar, kterého zasáhla také. I on na místě vykrvácel.

Postřelila celkem 8 dětí a policistu Roberta Robba, který na místo dorazil jako první a schytal kulku do krku. To, že nezemřelo žádné dítě, byl zázrak, protože střílela s optickým zaměřovačem. Když se zabarikádovala, reportér z novin San Diego Evening Tribune náhodně obvolával domy v okolí školy. Brenda zvedla telefon a chladnokrevně mu řekla tu slavnou větu: „Udělala jsem to, protože nemám ráda pondělky. Tohle aspoň oživí den.“ Pak dodala, že střílet do dětí je snadné, vypadaly prý jako „kachny na rybníku“.

Policie domek obklíčila, a začalo vyjednávání. Brendina hlava se vynořovala z okna; dívka se smála, mávala puškou, křičela: „To je ale zábava! A vy jste hezkej!“ ukazovala na mladého strážníka. Obléhání domu trvalo dlouhých sedm hodin a profesionální vyjednavač měl opravdu těžkou práci - s šílenou vražedkyní nebyla vůbec žádná řeč. Jen si zpívala, tančila nebo vyhrožovala policistům. Byla drzá, sprostá a maniakální. „Úplně zběsilá. To se mi povedlo! A kolik jsem jich trefila? Tak málo? To si děláte… Byla zklamaná!“ vrtěla hlavou agentka Candice.

Naštval ji i policista Robert, který před postřelením duchapřítomně zabavil popelářské auto, vjel s ním před vchod školy a zakryl jím linii palby. „To je blbec!“ mlaskala Brenda, a vyjednavač měl co dělat, aby jí sprostě nevynadal! Nakonec se nechala „ukecat“ na hamburger. „Byla drzá. Měla hlad. Slíbil jsem jí menu z Burger Kingu. Chtěla mastnej hamburger a hranolky. Pak prý odhodí zbraň a vyjde ven. Všichni jsme toho měli dost. Stalo se. Ani se nedivila, že žádný menu nemáme,“ popisoval policista Brendino zatčení.

Brenda Ann Spencer seděla ve vazbě a téměř ihned se doznala. Bylo jí šestnáct a obhájce požadoval zproštění viny pro onu obligátní nepříčetnost. Ale všichni měli bláznivé dívky plné zuby - a záhy byla obviněna ze dvou vražd a souzena jako dospělá. Střelkyně z Kalifornie byla následně odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody. Její právníci nadále tvrdili, že skutečným důvodem Brendina nesmyslného násilného činu bylo sexuální zneužívání a týrání otcem Wallacem.

Tento argument však vždy každá komise pro podmínečné propuštění smetla ze stolu, i když se ven pokoušela dostat už dvanáctkrát. Další slyšení má v roce 2028. Brenda Ann Spencer tak stále sedí v California Institution for Women v kalifornském městečku Chino. A stále dokola tvrdí, že se stala obětí systému, otce a laxních úřadů. Občas si na ni někdo vzpomene - zvláště po střelbě na škole, kterých je v USA pořád víc než dost - a pak dává velice ochotně rozhovory.

„Já jsem nic o pondělku neřekla. To si vymýšlíte! Na to bych si přece pamatovala!“ řekla nyní čtyřiašedesátiletá vražedkyně pro televizi CBS. „Je mi líto, že jsem zřejmě ty lidi (další střelce) inspirovala. Ale je to jejich rozhodnutí. Já už ani nevím, jak to celé bylo!“ tvrdila v roce 2023. Brendu Ann Spencer mnozí považují za zakladatelku zvráceného trendu masových střeleb ve školách, který bohužel zasáhl i naši republiku (incident na FF UK z 21. prosince 2023). Zástupce okresního státního zástupce pro San Diego Richard Sachs to ale uvádí na pravou míru:

„Její smrtelný plán nebyl nejranějším útokem na americkou školu, byl ale první velkou školní střelbou, která vedla k mnoha úmrtím a zraněním, přičemž pachatel měl vše naplánované. Byla také první ženskou střelkyní. Označuji ji za matku a zakladatelku následných střeleb ve školách, včetně Columbine, Newtownu, Parklandu a mnoha dalších, které spáchali teenageři. Počet vystřílených škol se také po roce 1979 výrazně zvýšil. Ublížila tolika lidem, tolik životů zasáhla a zničila, že je mi z toho špatně,“ řekl Sachs.

Brenda prý tohle vůbec neřeší. „Já se chci hlavně dostat ven. Musím se seznámit se svou sestrou!“ naráží tím na neskutečný čin jejího „drahého“ otce Wallace. Ten po dceřině zločinu nějakou dobu „sekal latinu“, dával za tučný finanční obnos rozhovory novinám a televizím a pilně navštěvoval Brendu ve vězení. A v návštěvní místnosti se seznámil se svou budoucí ženou, teprve sedmnáctiletou zlodějkou Sheilou McCoy. Tato slečna byla záhy propuštěna, nastěhovala se k Wallaceovi, vzali se v březnu 1980, porodila mu dceru - a utekla!

Alkoholik Spencer zůstal na miminko sám. Ani tuto holčičku mu nikdo neodebral - a dcera s ním žila až do své plnoletosti. Wallace se upil k smrti v roce 2016, o Dorothy se neví nic, stejně tak o Sheile. „Je divné spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby ji tehdy tomu hrubiánovi a násilníkovi odebrali. Na tomto případu je všechno špatně. Bojím se o své děti. Je to šílený svět,“ shrnuje tento děsivý příběh Jana z České republiky pod článkem o Dívce, co nenáviděla pondělí.

Brendu Ann Spencer snad z vězení nepustí. Otázka, zda se dalo celému masakru předejít, kdyby úřady zakročily proti tyranskému otci včas, zůstane už navždy nezodpovězená. Jisté je jedno – netolerance, lhostejnost sousedů a toxické domácí prostředí dokážou z dospívajícího člověka vychovat chladnokrevné monstrum. Rozhlížejme se kolem sebe. Podobné lidské tragédie se totiž často rodí přímo za zdmi našich sousedů. A nevíme, kolik časovaných bomb chodí mezi námi.

Zpracováno podle:

ATI.com, Cleveland Elementary School Shooting, Brenda Ann Spencer, History.com, Fandom, Candice DeLong, Instagram, NBC, Facebook, Dokument YouTube, Reddit