Zírá na hlavu mrtvé manželky, lidé se mu smějí. Slavný náhrobek „Chudáka Fernanda“ láká davy turistů

Psal se leden roku 1946, když belgický sochař Adolphe Wansart vytesal poslední slovo tohoto nádherného epitafu do podstavce budoucího náhrobního kamene, otřel si špinavé ruce do starého hadru a poodstoupil, aby si celý monument pořádně prohlédl. „Hm, hm,“ brumlal si, drbal se v plnovousu, ošíval se - a vůbec si připadal jako v nějakém blázinci! Náhrobek to je nádherný, to je pravda… Jenže ještě nikdy neměl tak bizarní zakázku!

Umělec zavrtěl hlavou, roztáhl závěsy, aby na tajuplnou skulpturu padalo více slunečního světla, které se prodralo skrze mraky nad Paříží - a najednou se zlomil smíchy v pase. „Chudáku Fernande. Kamaráde, tohle jsem ti neměl dělat! Na věky věků ji budeš mít před sebou. No jo. Ale sám jsi to chtěl!“ hýkal smíchy Adolphe Wansart, který nechtěl být neuctivý, rozhodně nebyl ani škodolibý, ale výsledek jeho snažení byl mírně řečeno šílený!

A na rozpacích z celého pomníku nebyl jen autor samotný. Pohled na ležícího muže, který ve ztuhlých dlaních pevně svírá odseknutou hlavu své vlastní manželky a s poněkud maniakálním výrazem jí hledí do „zamrzlých“ očí, připomíná spíše výjev z krvavého hororu - a myslí si to i turisté, kteří na náhrobní kámen Chudáka Fernanda, Věčné lásky, Chlapa s useknutou hlavou nebo Krvavého Feriho narazí při svých toulkách po pařížském hřbitově Père Lachaise. Některé to dojímá k slzám, jiní vrtí hlavou; dalším přijde toto funerální sousoší mírně řečeno ujeté:

„Je to tak srdceryvné. Ne, je to morbidní. Já se tu směju, vždyť je to nebožák. Celou věčnost musí čučet na svou manželku! Nikdy jsem neviděla krásnější vyznání lásky! To je tak strašidelné, vypadá to jako oběť vraždy, to jí usekl hlavu? Koho to napadlo? Určitě se pomátl, když umřela. Ne, prý umřel první on? A je pravda, že mrtvého i tu sochu převáželi?“ zní nejčastější reakce lidí na neuvěřitelný náhrobek muže jménem Fernand Louis Arbelot. Známe odpovědi na tyto otázky? Známe.

Jaký je příběh fascinující sochy, která přitahuje i děsí návštěvníky z celého světa?

Père Lachaise, největší pařížský hřbitov s rozlohou 44 hektarů, je nejznámějším místem posledního odpočinku na světě. Francouzská národní památka každoročně uvítá neuvěřitelných 3,5 milionů návštěvníků. Svébytné prostředí hřbitova láká filmaře, turisty i návštěvníky, kteří chodí cíleně za hroby slavných osobností. A že jich tam je! Jen namátkou Jim Morrison, Honoré de Balzac, Maria Callas, Fryderik Chopin, Molière, Yves Montand, Édith Piaf, Oscar Wilde, Simone Signoret; jsou tam i naši krajané - například Antonín Rejcha nebo František Kupka.

Mezi zhruba 70 000 hroby roste přes šest tisíc stromů a najdeme zde neuvěřitelnou změť různých stylů funerální architektury: přes sochařské skvosty až po náhrobky, které jsou naprosto obskurní. Do jaké kategorie spadá náhrobní kámen rodiny Arbelotů, o tom se vedou sáhodlouhé diskuse. Bronzového muže, který leží natažený jako pověstné prkno, v rukou drží hlavu své mrtvé manželky a upřeně jí zírá do nehybné tváře, ale nikdo nemine bez zvláštního pocitu mrazení v zádech.

„Co to sakra je?“ zírají lidé užasle - a jelikož se o Père Lachaise vypráví tolik strašidelných pověstí a legend, že by jen na jejich seznam nestačila tlustá kniha, začali návštěvníci přirozeně spekulovat, že jde o sochu vraha. Nebo zvrhlíka. Nebo nějakého šílence, co za života vraždil ženy pomocí mačety. Nic není dále od pravdy, která je ve své podstatě velice jednoduchá, krásná, dojemná a láskyplná - byť opravdu kuriózní.

Pán, jehož náhrobek vyvolává velké kontroverze, se narodil v nesmírně vzdáleném roce 1880, konkrétně 16. února, a jmenoval se Fernand Louis Arbelot. Rodiče Ferdinand a Amélie byli velice zámožní a patřili mezi smetánku Paříže. Fernand byl oním „dítětem se zlatou lžičkou v puse“, bydlel v přepychovém domě; mimo chůvy měl i domácí učitele a osobního komorníka! Inteligentní hošík získal náležité vzdělání na Ecole des Hautes Etudes Commerciales a stal se bankéřem:

„Dodnes se traduje, že to byl herec, umělec. Lidé totiž nemohli pochopit, že by si ctihodný ředitel banky, co se celý život pohyboval mezi financemi a čísly, nechal postavit tak potrhlý náhrobní kámen. Nicméně Fernand byl ve své době skutečně velké zvíře v oblasti finančnictví v Paříži a okolí. V lednu 1914 už byl Arbelot ředitelem Banque Continentale de Paris na Haussmannově bulváru, což je i dnes jedna z neprestižnějších adres v Paříži,“ stojí na webu správy hřbitova Père Lachaise.

Bankéř Fernand hrál na klavír, zpíval, skládal básně, pil, vyhledával ženy - a bohémský život mu zcela vyhovoval. „Já se asi neožením!“ tvrdil kamarádům, ale i na něj došlo, jak se tak říká - zamiloval se do krásné slečny jménem Henriette Marie Louise Gicquel z bretaňské obce Josselin, která podobně jako on pocházela z bohaté rodiny - a kouzlu veselého krasavce zcela podlehla.

Zamilovaní lidé se chtěli vzít. „Nač čekat? Je mi přes třicet, své jsem si užil…“ přiznával Fernand upřímně své vyvolené. Henriette souhlasila, rodiny neměly námitek, jenže snoubencům sen o okázalé svatbě překazila válka. Fernand Arbelot musel v roce 1914 narukovat na západní frontu. Henriette mu psala sáhodlouhé dopisy plné láskyplných vyznání, chvíli si i myslela, že padl, protože byl v zajetí, a když se v roce 1918 vrátil s řadou vyznamenání za statečnost, změnil se.

Dospěl, zmužněl, zvážněl. „Pochopil, že jsou důležitější věci než si užívat s kamarády a vzít si krásnou ženu, se kterou by se chlubil. Na frontě viděl šílené věci, teď potřeboval jen lásku a lásku. Zamiloval se do své snoubenky znovu. Zjistil, že je jeho osudová láska, jeho všechno. Úplně ztratil hlavu,“ popisuje Joseph z platformy Reddit, který vyhledává staré hroby a pátrá po osudech lidí, kteří pod omšelými náhrobky leží.

Fernand prý celé hodiny vydržel tisknout její tvář v dlaních a hledět jí do očí. Inspirace pro slavný náhrobek se tímto přímo nabízí! Svatba byla skromná, konala se 14. srpna 1919 v Paříži a jejich manželství se stalo symbolem naprosté harmonie. Finančně zajištěný pár si vybudoval nádherný domov v bohaté čtvrti Rueil-Malmaison na malebném západním předměstí Paříže.

Veškerý volný čas manželů Arbelotových se točil kolem umění. Milovali divadlo, sponzorovali chudé pařížské malíře, a jejich velkým přítelem se stal belgický sochař Adolphe Wansart (1873-1954), který se později stal autorem slavného náhrobku. Fernand se časem vyšvihl na mimořádně prestižní post - stal se generálním ředitelem mezinárodní instituce Westminster Foreign Bank přímo na luxusním pařížském náměstí Place Vendôme. Zatím je to hotová pohádka, to musíme uznat!

Lidé navíc manželům záviděli lásku. Někdy se jim přímo vysmívali: „Henriette chodila s manželem i do práce. Nemohli být od sebe odloučeni ani na pár hodin. Henriette byla oduševnělá a laskavá paní, která pro Fernanda udělala všechno na světě. Stejně tak i on pro ni. Milovali se, neustále se objímali, líbali, což vyvolávalo buď shovívavý úsměv nebo přímo znechucení. Některým lidem to připadalo až moc. Kritizovali je, že už jsou na podobné legrácky moc staří…“ popisuje Joseph.

Henriette a Fernandovi bylo úplně jedno, co si o nich Pařížané myslí. Dospělo to tak daleko, že si vypěstovali rituál - každý den se jeden druhému dívali do očí a slibovali si, že když jeden umře, druhý ho bude následovat! „Prý existovala nějaká smlouva. Sebevražedný pakt,“ domnívá se Joseph. Léta plynula a manželé k sobě ještě více přilnuli. Pak přišla druhá světová válka a respektovaný finančník Arbelot začal po obsazení Francie Němci chřadnout. Zhubl, bylo mu neustále špatně, až se na začátku listopadu roku 1942 zhroutil a musel ulehnout.

Když bylo jasné, že se čas dvaašedesátiletého muže nachýlil, měl prý popadnout Henriettinu hlavu do dlaní a vynutit si na ni slib. „Prosil ji, ať se nezabíjí, ať místo toho udělá důstojný náhrobek, který bude mementem jejich lásky. Mohlo to být třeba nějak takhle: chci tě mít navždy u sebe a navěky věků ti hledět do očí. Co jí řekl doopravdy, to už se nedozvíme. Ale o pomník „lásky až za hrob“ ji žádal před mnoha svědky.“ říká Joseph.

Nešťastná žena umírajícímu vše slíbila a sotva Fernand vydechl doma v Rueil-Malmaison naposledy (16. listopadu 1942), okamžitě kontaktovala přítele Wansarta. „Ale já takhle rychle nic neudělám!“ vrtěl hlavou sochař. „Tedy dobře! Pochovám jej, a ty začneš tvořit památník, co uctí naši lásku. Budu ti sedět modelem!“ rozkázala Henriette a pohřbila manžela na malém hřbitově v Rueil-Malmaison.

Sotva Fernand Arbelot spočinul v hrobě, vdova přinesla do ateliéru mistra Adolphe náčrty budoucího sousoší. „Nějak takhle!“ zavelela rázně, a Wansart se dal do práce. Tvorba neuvěřitelného náhrobku trvala celé roky, protože zaneprázdněný umělec nemohl pomník vytvořit na povel, jak žádala Henriette. Tu manželova smrt změnila. Kdysi noblesní paní sešla a zchátrala; navíc se začala chovat velice panovačně. Zhrubla, byla záštiplná, naštvaná, zlá a navztekaná.

Wansart ji časem nemohl vystát. Neustále štěkala, poroučela mu, motala se mu do práce, přikazovala, aby udělal tohle a tamto. Už hotové dílo navíc odmítla proplatit, protože se jí nelíbila její tvář! „To nejsem já!“ rozčilovala se. „Já to jinak neumím. Jestli se ti to nelíbí, tak to rozbiju. Chudák Fernand. Teď na tebe musí čučet navždy!“ posteskl si naštvaný sochař, kterému s podivínskou vdovou došla trpělivost. Konečně Henriette v roce 1946 usoudila, že „už to lepší nebude“, gestem zavelela, že to stačí a sochu nechala instalovat na hrob svého manžela.

V zapadlém kostelním hřbitově, kam chodilo pár truchlících, si zprvu monumentu nikdo nevšímal, ale pak bizarní náhrobní kámen přece jen vzbudil oprávněný rozruch: „Bronzový Arbelot, který zamrzl v čase, drží hlavu své ženy a dívají se jeden na druhého - to působilo opravdu hrozivě. Socha navíc získávala patinu, jak lety omšela,“ popisuje Joseph. A omšela i Henriette, která chodila na manželův hrob každý den po dobu dlouhých 25 let, o něž Fernanda přežila. Nikdy nevynechala, i když ve vysokém věku onemocněla rakovinou.

Henriette zemřela v dubnu roku 1967, a příbuzní splnili potrhlé tetičce poslední přání: zakoupili prestižní hrobové místo na Père Lachaise a během jednoho dne se jim podařilo zorganizovat hotové manévry - rakev s Henriette čekala v mrazáku pohřebního ústavu, zatímco dva hrobníci exhumovali v Rueil-Malmaison Fernanda. A když jej vykopali a převáželi do Paříže, pohřební vůz s rakví následoval i velkolepý náhrobek, který jel na plošině nákladního auta!

„Musela to být podívaná. Škoda, že z toho neexistují žádné snímky. Jdete na chodníku, myslíte si své - a najednou kolem vás projede toto! Doprava prý kolabovala, a každý se vykláněl z aut. Řidiči zírali na ležícího zeleného Arbelota s hlavou manželky v rukou, jak pomaličku jede okolo. Museli si nutně myslet, že se někdo zbláznil!“ usmívá se Pařížan Joseph. Po společném pohřbu obou manželů byl monument instalován v 11. sekci Père Lachaise a rázem si získal neskutečnou popularitu.

„To je vrah! Ale ne, já si ho ještě pamatuju. Byli to podivíni. Podívejte se na to! Teď to má navěky, chudák!“ smáli se Francouzi rozpačitě, a náhrobek vešel do legend Paříže. „Všichni už pak zapomněli, jak to bylo doopravdy. Začalo se říkat, že Arbelot zavraždil za okupace manželku a sám spáchal sebevraždu. Nebo že Henriette zabil nějaký neznámý chlap. Odřízl jí hlavu. Nejvíce se samozřejmě spekulovalo o Arbelotovi jako o vrahovi. Těch teorií bylo! Lidem nešlo na rozum, proč drží samotnou hlavu. Proč neudělali sousoší milenců, jak spolu leží. Nebo nějakou láskyplnou sochu. Proč useknutou hlavu?“ zmiňuje Joseph z Redditu.

Ale je to originální, to musíme uznat. Ten pohled na hlavu bez těla zkrátka vyvolává příliš divoké představy - a člověk v tom nevidí romantiku, ale hned pomník nějakého zločinu. Ať už ale sousoší působí sebeděsivěji, jedno se mu upřít nedá – svůj účel plní. Když se podíváte pozorněji na ten vybledlý nápis v žule o „krásné cestě, která je dovedla až na konec života“, uvědomíte si, že tenhle finančník z Place Vendôme nakonec dostal přesně to, co chtěl - dívá se své manželce přímo do tváře na věky věků.

Je to chudák? Nebo je to láskyplné a krásné? To je asi na uvážení každého čtenáře

Zpracováno podle:

Find a Grave, Père Lachaise (2), Wordsonstone.com, Adolphe Wansart, Appl-lachaise.net, Chemineur.fr, Reddit, E-monumen.net