Čtyři jaderné bomby spadly na Španělsko. Obří americký průšvih z roku 1966 málem skončil apokalypsou

17. ledna 1966 se španělský rybář Francisco Simó Orts rozhlédl po palubě své lodi „Manuela“ a usoudil, že by to mohlo prozatím stačit. Sítě byly plné, Středozemní moře dnes bylo nadmíru štědré a Francisco zívl. „Pomalu abych se vrátil. Mám hlad a chci si schrupnout,“ zamumlal, otočil loď a zamířil k pevnině. Jenže uzívané dopoledne na poklidně se pohupujícím moři najednou přerušila příšerná rána: „Jako by někdo rozerval nebe na cáry!“ popisoval rybář ohlušující explozi, která se zčistajasna rozlehla nad mořem.

Když vyděšený Španěl zvedl hlavu, uviděl nad sebou obrovskou ohnivou kouli, ze které se záhy začaly sypat očouzené a orvané díly letadel! Sotva měl monumentální „ohňostroj“ za sebou tu nejvíce třaskavou fázi, ohromený rybář vstal z podlahy rozvrzané Manuely a rozhlédl se po moři. „Pořád to padalo, do vody i na pobřeží. Obloha hořela, všechno kolem páchlo spáleninou. A nebralo to konce!“ říkal svědek havárie dvou amerických armádních letadel, která se srazila ve vzduchu při tankování.

Francisco nevěřícně sledoval celou tu spoušť - a najednou si všiml podivného předmětu válcovitého tvaru, který se kymácel vzduchem na rozervaném padáku a záhy zahučel do Středozemního moře. „Tak už je to tady. A já nebyl v kostele ani nepamatuju. A mám toho tolik na svědomí!“ uvažoval věřící rybář, který se dle svých slov domníval, že nastal poslední soud!

A vlastně se ani moc nepletl. Poslední soud to sice nebyl, ale mohl být, protože onen podivný válec byla termonukleární bomba B28 s hlavicí o síle 1,1 megatuny! A nebyla jediná - do oblasti vesnice Palomares a přilehlého okolí spadly hned tři další atomovky.

„Takhle málo chybělo. A už by nic nebylo. Takhle!“ ukazoval asi centimetrovou vzdálenost mezi ukazováčkem a palcem kapitán Charles F. Wendorf, přeživší havárie tankeru KC-135 a bombardéru B-52G, které se střetly zhruba ve výšce 9 kilometrů. A podle dalších odborníků skutečně chybělo jen „takhle málo“ a zapadlá vesnice v Andalusii by se stala epicentrem jaderné apokalypsy!

Jaký je příběh jednoho z největších průšvihů studené války?

Opravdu zvláštní a varující příběh, který dodnes vzbuzuje lidskou představivost, začal na americké letecké základně Seymour Johnson v Severní Karolíně, odkud vzlétl obří americký strategický bombardér B-52G se sedmičlennou posádkou na pravidelnou hlídkovou misi, přičemž byl naložený čtyřmi plně funkčními termonukleárními zbraněmi B28. Let byl plánovaný na 24 hodin a letoun měl letět až k samotným hranicím Sovětského svazu a zpět. Proč? Protože studená válka, jak se tak říká!

Tento globální politický, vojenský a ideologický konflikt mezi SSSR a USA byl v roce 1966 v plném proudu. Obě velmoci naštěstí nevstoupily do přímého vojenského střetu, ale v rámci oněch šílených závodů ve zbrojení měli Američané ve vzduchu nonstop strategické bombardéry s atomovkami na palubě. „Nad Evropou tehdy létaly americké bombardéry vyzbrojené jadernými zbraněmi v rámci operace Chrome Dome, jejímž cílem bylo udržovat část amerických sil v nepřetržité pohotovosti pro případ jaderného konfliktu se SSSR,“ říká web ATI.com.

Kvůli dlouhému letu přes půl světa se muselo do bombardérů doplňovat palivo ve vzduchu - a stejně tomu bylo i u letounu, který se 17. ledna 1966 ocitl nad jižním Španělskem poblíž pobřeží Středozemního moře. Bombardér měl za sebou už jedno tankování, které proběhlo v pořádku, a další se mělo odehrát zhruba v 10:30 dopoledne. Mělo, leč neodehrálo - sotva se totiž bombardér přiblížil k tankovacímu letadlu KC-135, došlo k fatální chybě. Pilot B-52 major Larry G. Messinger později popsal okamžik srážky a následnou havárii jako hotové peklo:

„Přilétali jsme zezadu k tankovacímu letadlu, jenže jsme byli o něco rychlejší a začali jsme ho dotahovat. Při doplňování paliva platí jasný postup: pokud operátor tankovacího ramene vidí, že jste moc blízko a situace začíná být nebezpečná, musí okamžitě zařvat do rádia: ‚Přerušit kontakt, okamžitě pryč!‘ Jenže z té cisterny se nikdo neozval, takže jsme netušili, že nám hrozí nějaké riziko. A pak se najednou během vteřiny rozpoutalo hotové peklo. Křachlo to - a byl konec,“

Následná tragédie se odehrála v několika vteřinách. Tankovací rameno KC-135 škrtlo o druhý letoun, poškodilo jeho trup a křídlo - a stroj ihned explodoval. V ohnivém infernu na obloze našli smrt všichni čtyři členové jeho posádky. Zato bombardér se ještě nějakou chvíli držel: „Jenže neměl nejmenší šanci. Nemohl by ani nouzově přistát, bylo to naprosto nemožné. Začal se rozpadat ve vzduchu. Čtyřem mužům se podařilo katapultovat, tři zahynuli. Přeživší postupně padali do moře nebo na pevninu v oblasti rybářské vesnice Palomares,“ popisuje web Migflug.com.

Vyděšení obyvatelé obce si nutně museli myslet, že vypukla válka: „Šel jsem okopávat rajčata (v této oblasti se pěstuje a sklízí zelenina i uprostřed zimy) a najednou to začalo padat. Výbuchy, strašné rány. Kryl jsem si hlavu a běhal kolem dokola mezi obrovskými kusy hořícího letadla. Málem mě to zabilo,“ vyprávěl místní občan Jose Flores Gomez pro magazín TIME. Právě ten u školy našel katapultovaného druhého pilota bombardéru. Poručík Michael J. Rooney byl celý zkrvavený, měl popálenou tvář, sprostě nadával a mumlal: „Všichni umřete. Všichni jste mrtví!“

Rooney totiž velice dobře věděl, že právě nastal snad největší průšvih studené války - vždyť na palubě bombardéru byly čtyři atomovky! „Tři z nich dopadly na pevninu. První spadla do řeky a zůstala vcelku, dvě ale byly při nárazu poškozeny natolik, že explodovaly jejich konvenční výbušniny. K jadernému výbuchu naštěstí pro celý svět nedošlo, protože jaderná část zbraně nebyla aktivována. Výbuchy rozptýlily plutonium do okolního prostředí a radioaktivní částice se větrem dostaly do půdy, zemědělských polí, obytných oblastí i okolní krajiny. Zasažena byla plocha přibližně 2,6 kilometrů čtverečních,“ popisuje web Whoi.edu.

A Američané, kteří pro tuto katastrofu začali používat ono děsivé označení Broken Arrow (zlomený šíp), což je hlavní kód pro jadernou havárii vážné kategorie, měli ještě horší problém. Jedna termonukleární bomba o síle 1 100 kilotun (pro zajímavost, ta v Hirošimě měla „jen“ 15 kilotun!) jim chyběla! Ale naštěstí měli korunního svědka - rybáře Francisca Simó Ortse, který nejenže zachránil z vody jednoho z přeživších, ale ještě panikařícím Američanům udal alespoň přibližnou polohu „podivného válce“, který před jeho očima žbluňkl do moře!

Pátrání po ztracené bombě se proměnilo v mezinárodní záchrannou operaci. Do Španělska byly vyslány desítky lodí, stovky potápěčů a různé typy podmořské techniky. Do hledání se zapojila také ponorka DSV Alvin, která byla tehdy stále velmi novým a technologicky naprosto mimořádným zařízením. Jenže všechno bylo nesmírně obtížné. Orts námořníkům pomáhal svou znalostí tohoto cípu moře, ale nebylo to nic platné - neznal dno a nebyl potápěč. „Jen rybář. Nemůžu sloužit, pánové!“ šklebil se na pološílené Američany, kteří si velice dobře uvědomovali, jak ohromný malér tohle všechno je.

„Dno je tam hluboké, plné kaňonů a proláklin. Některé dosahují sklonu téměř 70 stupňů. Viditelnost byla velice špatná a hledat na takto rozsáhlé ploše mořského dna bylo tehdy téměř nepředstavitelné. Využívali jsme i tzv. bayesovskou teorii vyhledávání: jednotlivým oblastem na mapě jsme přiřazovali pravděpodobnost, že se v nich hledaný předmět nachází, a tyto pravděpodobnosti poté průběžně měnili podle nových poznatků,“ vyprávěl armádní odborník na likvidaci výbušnin Philip Meyers. Vzpomínal i na opravdu hrozné napětí, které vládlo na lodích:

„Tu bombu jsme najít museli. Nešlo pouze o prestiž nebo vojenské tajemství. Ve hře byla také mezinárodní politika. Spojené státy měly se Španělskem dohodu, která jim umožňovala využívat tamní letecké a námořní základny. Součástí dohody ovšem bylo, že na španělském území ani nad ním nebudou umístěny jaderné zbraně. Ztracená vodíková bomba na dně Středozemního moře tak představovala mimořádně citlivý diplomatický problém,“ uváděl Meyers. Navíc se Američanům začali všichni pošklebovat, ač je to v kontextu tak mrazivé tragédie poměrně ironické:

„Že Amíci ztratili atomovky, to rázem věděl úplně každý. Do Palomares se okamžitě sjely stovky novinářů z celého světa. O incidentu psal tisk v USA, Velké Británii i jinde v Evropě. Sovětská propaganda navíc zprávu s velkou slávou vysílala do světa, aby Američany před celou planetou pořádně znemožnila. Vypadly jim termonukleární hlavice z letadla, tak jsou blbí! Tučné sousto pro všechny noviny světa,“ tvrdí časopis TIME. Ostatně i naše Rudé právo na titulní straně hromovalo, že imperialisté ohrožují jadernými zbraněmi mírumilovné španělské rolníky a pěstitele rajčat!

Trvalo to celé týdny. Námořnictvo nasadilo sonar, ponorky i speciální záchranná zařízení. A pořád nic. Všichni už byli naprosto šílení, protože režim generála Franca (i on sám) striktně trval na tom, aby už „konečně tu zpropadenou věc našli a odtáhli s ní pryč!“ A konečně po osmdesáti dnech se zadařilo: posádka Alvinu spatřila objekt, který odpovídal hledané bombě. „Ležela na strmém podmořském svahu v hloubce přibližně 2 550 stop, tedy kolem 780 metrů. Jásali jsme a křičeli radostí. Jenže jsme ji také museli dostat ven!“ vrtěl hlavou Meyers.

Po několika nezdarech se to konečně podařilo a sedmého dubna 1966 se pohřešovaná B28 dostala na palubu záchranné lodi USS Petrel. Pro Spojené státy však vyzvednutím bomby příběh havárie v Palomares samozřejmě neskončil. Ihned po incidentu byla zahájena rozsáhlá dekontaminace oblasti. Američtí a španělští vojáci odstraňovali zamořenou zeminu, čistili zemědělskou půdu a shromažďovali radioaktivní materiál do sudů. Nejvíce znečištěná půda byla odvážena do Spojených států k bezpečnému uložení.

Celkem vyvezli 1 750 tun hlíny, část půdy byla naopak rozorána a promíchána, aby se radioaktivní materiál dostal hlouběji pod povrch. „Tak. A je to čisté!“ usmívali se úředníci, kteří se tak vehementně snažili přesvědčit veřejnost o tom, že je oblast naprosto bezpečná, až to všem začalo být pěkně podezřelé: „My vám vůbec nevěříme! Je to tady zamořené, jen pánbůh ví, co se všechno dostalo do vzduchu, do vody, do země!“ rozčilovali se obyvatelé jižní části Španělska v reakci na neustálé ujišťování vlád USA i Španělska, že situace je pod kontrolou!

Došlo pak k naprosto bizarní situaci, která je svým způsobem komická i zoufalá zároveň - 8. března 1966 se španělský ministr Manuel Fraga Iribarne a americký velvyslanec Angier Biddle Duke společně cachtali ve vlnách u pobřeží Palomares. „Vidíte? Vůbec nic se nestalo! I my se koupeme!“ volali na sezvané novináře a kameramany. Jenže Španělé měli celého cirkusu kolem bomb plné zuby a tvrdě protestovali proti přítomnosti amerických vojenských základen: „My nechceme, aby nám nad hlavou lítaly atomovky! Jen se podívejte, jak to dopadá!“ psali rozhořčeně občané - a následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Video z protestů i legendární „koupačky“ v zamořené vodě…

Španělé dosáhli svého (není divu!) a Spojené státy brzy oznámily, že přestanou létat nad Španělskem s jadernými zbraněmi. Španělská vláda následně tyto lety formálně zakázala. Nastalo „ticho po pěšině“, které přerušil třaskavý soudní spor našeho známého rybáře Francisca Simó Ortse, jemuž místní říkali Paco od Bomby. Naštvaný muž totiž usoudil, že mu podle starého námořnického práva přísluší nálezné z jaderné bomby, které by v tomto případě dělalo neskutečných dvacet milionů dolarů!

Spolu se svým právníkem Herbertem Brownellem pak u amerického soudu hlásal: „Dávají se jedno nebo dvě procenta z hodnoty nalezené věci. Já to vím! To mi nemůžete upřít! Že to byla termonukleární puma, kterou váš ministr obrany ocenil na dvě miliardy dolarů? A co má být!“ rozčiloval se Orts možná plným právem! Americká armáda se s ním dohodla mimosoudně a částku nikdy nezveřejnila.

Radioaktivita je v oblasti dál - studie z roku 2004 ukázala poměrně významnou kontaminaci, stejně tak i výzkum v roce 2015. Španělské úřady následně omezily využívání některých pozemků. Radioaktivní jsou i zdejší hlemýždi, myši nebo hmyz. Starousedlíci, kteří incident zažili, už jsou většinou po smrti a jejich potomci raději prchli do města. O incidentu nad Palomares se ale dodnes točí filmy i dokumenty - a všichni neustále spekulují o tom nešťastném slůvku KDYBY. Co by bylo, kdyby…?

Web U.S. Naval celou tragédii shrnuje zajímavou úvahou: „V případě Palomares je nutné ptát se spíše na to, jak by reagoval Sovětský svaz. Mohl by to brát jako jadernou provokaci a zaútočit odvetou, čímž by došlo ke globální jaderné apokalypse. Když si budeme říkat ono „kdyby“, zavede nás to do mnoha slepých uliček, na jejichž konci je vždy radioaktivní poušť. Svět byl 17. ledna 1966 milimetr od katastrofy, která se naštěstí pro lidstvo nikdy nestala. Nestala, ale mohla. Je to mrazivé uvědomění!“

Zpracováno podle:

BBC, U.S. NAVAL Institute, podrobnosti o vyzvednutí bomby: Whoi.edu; dále ATI.com, Palomares Accident, Archív Time, MigFlug.com, Military.com, Palomares, Deník, Facebook, Instagram, Wikipedia