Článek
I já byla kdysi jedním z těchto lidí. Jenže když se nám narodil první syn, u kterého byl záhy diagnostikován atypický autismus, lehká mentální retardace a ADHD, tak mi s postupem času došlo, že běžná ZŠ není něco, co by se nás týkalo.
Čtení, psaní, počítání
Ano, i ve speciálních třídách se učí základní věci jako psaní, čtení, počítání. Jen trochu jinak, s jiným postupem a přístupem a v jiném tempu, než na klasické základní škole. Mají výtvarnou výchovu, tělocvik, prvouku. Jen mají navíc třeba hodinu komunikačních dovedností, kdy se učí, například s pomocí piktogramů, jak se vyjádřit.
Září uteklo jako voda, první školní měsíc je za námi a já pociťuji neskutečnou úlevu v tom, že se synovi ve škole líbí, že tam chodí rád. Je totiž naprosto jedno na jakou základní školu vaše dítě chodí. Pokud tam nebude šťastné, spokojené, tak je to špatně. A toho jsem se moc bála. Že se tam nebude cítit dobře, že bude přehlcený. Vím, že měsíc je v tomhle naopak krátká doba, ale víte. U autistických dětí je to jinak. My jako rodiče autistických dětí to vnímáme, troufnu si říct, mnohem intenzivněji. Víme totiž, že když se nezadaří, když se začne špatně, tak bude potom hodně obtížné to změnit a bude to nějaký čas nejspíše trvat. Proto to štěstí, že to zatím šlape jako po másle, jak se říká.
„Maminko, udělat úlohu, jo.“
Věta, kterou mi syn teď říká každý večer. Nemá úlohy každý den, ale přesto se nikdy nezapomene připomenout. Jsou dny, kdy dělá úkoly dobrovolně a pak jsou zase dny, kdy se mu nechce a musíme tak oba zatnout zuby a nějak to zvládnout.
Jestli je pro mě ale něco neskutečným překvapením, tak to, jak se během měsíce syn změnil v tak banálních věcech, jako je správný úchop tužky, jeho snaha psát, kreslit, vybarvovat. Sice číst a počítat uměl již před nástupem do školy, ale teď už umí čísla i psát a čtenému textu více rozumí. Ten pokrok je neuvěřitelný a já jsem opravdu pyšná. Protože vím, že hodně lidí má mylnou představu, že ve speciální škole, se děti neučí. Chyba. Učí. A pokud mají to štěstí jako my, a narazí na skvělé speciální pedagogy a asistenty, kteří ví jak s dětmi pracovat, mají trpělivost a ví jak na ně, tak se dítě naučí opravdu všechno, co jejich běžný vrstevník, na běžné základní škole.
Umění přijmout věci takové, jaké jsou
Tak přesně to mi hodně dlouho chybělo. Nebudu lhát. Smířit se se vším je běh na dlouhou trať. Ale po těch letech od diagnózy si upřímně myslím, že se blížím k cílové rovince. Ale i ta může být ještě hodně klikatá a plná různých překážek, karambolů, či pádů. A stejně taková cesta může čekat syna i na speciální základní škole. Ale teď je to dobrý. Je to skvělý a nemá smysl se stresovat tím, co bude za týden, za měsíc. Stejně to nezměním, a jediné co potom v tu chvíli můžu jako máma udělat, že tu pro něj budu a že mu pomůžu. Jako vždycky.
