Článek
Začalo to na jaře roku 2020, kdy se z Číny do celého světa rozšířil covid a staly se zhruba tyhle tři věci:
- Trhy klesly o třetinu a některé akciové tituly – třeba aerolinky, hotelové řetězce nebo půjčovny aut – i o více než polovinu.
- Radovan Vávra obcházel jeden podcast za druhým a všude říkal, že investování je tajemství šťastného života a S&P500 je kámen mudrců.
- Lidem se začaly na účtech hromadit peníze, protože je neměli kde utrácet, protože „všechno“ bylo zavřené.
Nato začaly sílit reklamy a marketingové akce brokerů, bank a investičních aplikací. Finanční poradci přicházeli místo s hypotékami, na které stejně nikdo nedosáhl, se zázračnými fondy (samozřejmě s předplaceným poplatkem) a Vávru následovaly stovky dalších „expertů“.
A trhy samozřejmě rostly, protože ode dna se odráží nejlíp…
Jako ponožky v sandálech
Najednou se „neinvestování“ stalo „nošením ponožek v sandálech“ a kdo neměl ani jednu akcii na Revolutu, vystavoval se veřejnému posměchu.
Investovat začali i studenti, kterým z kapesného a ubytovacího stipendia zbyly na konci měsíce tři stovky, protože jedna akcie Palantiru v portfoliu je přece pro spokojený důchod důležitější než dobrý oběd nebo tři piva.
A tady už mám s celou tou investiční módou trochu problém.
Investovat pět deset tisíc, když vám z výplaty zbyde dvacet tisíc, je v pořádku, ale upírat si veškeré dnešní radosti, abych šel do důchodu s tím milionem, jak říkal Vávra, je hloupost už jen proto, že za třicet let – až půjdu do důchodu – bude ten milion mít hodnotu jen dnešního půl milionu (při inflaci 2 %).
Pravděpodobnější je ale v průměru 4% inflace, a to už z našeho milionu dělá jen tři sta tisíc, jež v průměrně dlouhé dvanáctileté penzi znamenají zhruba tisícovku měsíčně.
Hodnotu dávají penězům touhy
Lákat lidi do investování na částky, které dnes vypadají významně, ale na konci investičního horizontu jsou nicotné, je trochu prasárna, ale daleko horší je ještě jiná věc.
Někdy po šedesátce (možná dřív) nás přirozeně opouští pocit touhy, což naše našetřené prostředky reálně znehodnotí víc než letošní inflace. Právě naše touhy totiž dávají těm penězům, které máme „navíc“, reálnou hodnotu.
Projet se ve Ferrari nebo si koupit Rolexky je pro nás podobné jako dát si chleba s medem nebo chytit sušená rajčata v padesátiprocentní akci.
Související
Dvoupatrový dům najednou nepředstavuje luxus a prostor pro party, ale jen starosti s úklidem a vytápěním. Představa celodenní cesty do New Yorku nebo do Tokia bolí víc než záda a kyčle dohromady a Rolexky na ruce nás vzruší jen o něco víc než film bez reklam.
Takže co pak budeme s těmi miliony dělat? Slavnostně je předáme našim dětem?
Ne, protože jestli jsme je naučili pracovat „správně“ s penězi, tak už je dávno mají a řeknou nám jen, ať si je ještě užijeme. Jenže my už si užívat neumíme. Nechceme. Chceme mít klid.
Do čtyřicítky si plňte sny
Věk, kdy jsme si mohli peníze užívat, už jsme totiž dávno propásli. Bylo to někdy mezi dvacítkou a čtyřicítkou, kdy jsme si všechny přebytky hloupě posílali do toho S&P500 místo toho, abychom chodili na nejlepší jídla, dělali si radosti, plnili sny a sbírali zážitky po celém světě.
V tomhle věku pro nás peníze mají reálně mnohem větší hodnotu než v důchodu, kdy si nakonec stejně většina bohatých lidí stýská, že si „ty peníze“ víc neužili.
Neříkám, že bezhlavě utrácet za kraviny je super nápad, jen že investování není pro průměrně bohatého člověka tak kriticky důležité, jak se nám internet snaží poslední roky namluvit.
Jasně, odejít do důchodu s milionem je lepší než bez milionu, ale kdyby vás to mělo stát všechny nesplněné sny, tak je to vlastně dost málo.
Tak jako se kdysi říkalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu, dalo by se dnes říct, že kdo investuje, okrádá sám sebe. Až si totiž bude svou kořist chtít za třicet let vrátit, bude to dávno „promlčeno“.
