Článek
Že bych nejradši proválel celý den, byla oblíbená věta mého táty – když jsem byl „malej“. Dřív mi vadila. Cítil jsem se kvůli ní nepatřičně, skoro až zbytečně. Když jsem ale později dostal trochu rozum, došlo mi, že na tom vlastně není nic špatného.
Každý by přece občas chtěl proválet celý den a pokud to není jediná náplň vašeho týdne, je to úplně v pořádku.
Dneska už vím, že mnohem vážnější diagnóza je to, když je někdo ochotný dřít čtrnáct hodin denně, kašlat na své fyzické i duševní zdraví a obětovat všechny své vztahy vidině toho, že ho za to třeba jednou povýší.
Zapomeňte na „normy“
Tohle jsou dva extrémy, mezi kterými by asi „bylo dobré“ se v životě tak nějak pohybovat. Ale zatímco na ten první extrém se v Česku plive, ten druhý je stále adorován – především „boomery“ a generací X, tedy lidmi narozenými mezi lety 1946 a 1980.
Není se moc čemu divit, když právě v téhle době bylo v socialistickém Československu nemít práci trestným činem, v zaměstnání se kontrolovala víc docházka než reálná efektivita či smysluplnost a za vzor byl dáván legendární Alexej Stachanov, který údajně během šestihodinové směny dokázal narubat přes sto tun uhlí a překonat tak normu o 1 400 procent.
Jestli měl odbyt, už se ale nikdo neptal…
V tomhle nastavení vyrostli všichni, kdo dnes mladé kritizují za to, že se jim nechce od osmi do pěti vysedávat v práci a radši si budou volat s kamarády nebo hrát na Playstationu, než aby šli na brigádu za 110 korun na hodinu.
S leností – tedy absolutní apatií, nedostatkem motivace nebo nechutí dělat cokoli – to ale nemá co dělat. Vždyť se podívejte, s jakou vášní na tom Playstationu hrají…
Mladí vědí, že když si budou s těmi kamarády povídat dostatečně „zajímavě“, mohou jim ostatní platit za to, že je poslouchají.
Že když budou na tom Playstationu hrát dostatečně dobře, mohou si za pár večerů vydělat víc než za celý měsíc na brigádě. A když u toho budou ještě vtipní nebo blázniví a umožní ostatním je při tom sledovat, vydělají si víc než manažeři v bance.
Že když budou umět hezky psát, mluvit na kameru nebo se jen usmívat do foťáku, stačí jim jeden článek, jedno video nebo jedna sponzorovaná fotka a mají na týden vystaráno. Stejně tak mohou nakupovat a „dobře“ prodávat tenisky, radit firmám „jak na TikTok“ nebo mít zautomatizovaný e-shop, pro který nehnou ani prstem, a do práce prostě nemusí.
Tak to prostě je - jestli tomu nevěříte, tak jste to buď nikdy nezkusili, nebo to zkrátka neumíte.
Je past na mamuta projevem lenosti?
Když tohle mladí zvládnou, nebo jakkoli „pracují“ na tom, aby to jednou zvládli, je to lenost, nebo chytrost? Proč je to „míň“, než chodit do „opravdové“ práce?
Není daleko obdivuhodnější vydělat za co nejméně úsilí co nejvíc peněz a pak si užívat, než dennodenně „vykazovat činnost“ bez ohledu na výdělek, energii, efektivitu nebo smysluplnost?
Byl první pračlověk, který vykopal jámu a zakryl ji větvemi, protože se nechtěl celý měsíc honit za mamutem, líný, nebo chytrý? A byl na něj jeho táta naštvaný, že neloví s ostatními?
Nevím, asi jo. Ale vím určitě, že Bill Gates – jeden z nejbohatších lidí na světě – by ho zaměstnal spíš než Stachanova. Protože našel nejjednodušší způsob, jak splnit zadaný úkol.
Pro většinu dnešních firem by byl daleko cennější než „pracovití“ a vytrvalí lovci, protože dokázal zefektivnit nejnáročnější proces, kterým se celá jeho společnost zabývala.
A možná to byl taky právě on, kdo si pak – když se ostatní honili za kořistí – kreslil v jeskyni po zdech, abychom to mohli dodnes obdivovat.
Říká se, že Češi žijí, aby pracovali, zatímco jiné národy – třeba Španělé – pracují, aby mohli žít. A mladí Češi už praktický obrat v téhle kouzelné formulaci objevují taky. A je to dobře. Práce sama o sobě není žádná hodnota.
Doba se posunula a už není potřeba běhat za mamuty, rubat uhlí, nebo sedět v práci, aby vás závistivý kolega nenahlásil Veřejné bezpečnosti za příživnictví.
Točit videa, která ostatní baví, rozvážet dvakrát v týdnu Rohlík, živit se e-sportem nebo o víkendech jezdit Uberem, to všechno jsou „chytré“ způsoby vydělávání peněz, ne lenost nebo méněcennost. A když se mladí dokážou (čestně) uživit za co nejméně vynaloženého úsilí, je to důvod k obdivu, ne k pohrdání.
Nakonec, i ten Stachanov se jednoho dne uchlastal k smrti v psychiatrické léčebně. A to prý ani žádnou normu nepřekonal.
