Článek
Symbolicky v Den učitelů vyšla část vysokoškolských pedagogů protestovat proti nízkým platům vyučujících humanitních a společenskovědních oborů.
Chtějí více peněz ze státního rozpočtu a zrovnoprávnění platových tarifů mezi jednotlivými obory. Odvolávají se přitom na to, že mají nižší platy než pokladní v supermarketu, a přitom odvádí cennou vědeckou práci.
A tak si říkám, proč do toho supermarketu nejdou, když jim jde o peníze?
Když si vybírám zaměstnání, zvažuji přece dvě základní hlediska. První: jestli jsou v něm „dobré“ peníze, a druhé: jestli mě ta práce bude bavit.
Pokud mi jde o peníze, vyberu si zkrátka obor, ve kterém peníze jsou, a ten jdu studovat nebo se v něm rovnou ucházím o práci.
A pokud mi jde o seberealizaci, prestiž a nějakou „smysluplnost“, tak se jdu seberealizovat za cenu toho, že si prostě tolik nevydělám. A doženu to třeba po práci jako řidič Uberu. Je to jistá daň za to, že dělám něco, co mě baví.
Mohlo by vás zajímat
Tok peněz je potom naprosto logický – časově, intelektuálně a psychicky náročnou práci dělá méně lidí, a tudíž za ni dostanou více peněz. A naopak.
Asi se nemusíme příliš zabývat tím, jestli je náročnější práce v korporátu, kde každá vaše chyba může stát firmu miliony a na krk vám dýchá šéf, jemuž musíte reportovat každých deset minut vašeho času, oproti práci odborného asistenta na vysoké škole, který třikrát za týden odvede cvičení (na které se logicky připraví) a občas někoho přezkouší. Tlak na kvalitu ani výkon pořádně nezná, protože na jeho pozici se zástupy dalších opravdu netlačí. A když, tak se nakonec najde dost místa pro oba.
Každý si zkrátka zaslouží přesně tolik peněz, kolik je mu trh ochoten dát. Když svou prací vydělá někomu dost peněz, tak mu z nich určitá část náleží, a když mu je nevydělá, tak zase ne.
Je to tak jednoduché, až je zarážející, že to vysokoškolští pedagogové nechápou.
Výjimkou jsou samozřejmě potřebné profese, které musí sociálně smýšlející stát zadotovat, ale mezi ně germanistika nebo restaurátorství opravdu nepatří.
Mohlo by vás zajímat
Bavíme-li se v kapitalistické společnosti o penězích, vždycky by mělo zaznít slovo „trh“. A to i v menším měřítku – v případě, že celým tím „trhem“ je vysoká škola, která o platech svých zaměstnanců rozhoduje autonomně a z „tržních“ důvodů si vyhodnotí, že nejvíc peněz bude sypat do přírodovědných a technických oborů.
Kdyby najednou narostla poptávka po expertech na archivnictví nebo mrtvé jazyky, asi by své rozhodnutí přehodnotila, ale zatím se to – pokud vím – neděje.
A minimálně do té doby, než se to stane, bude expert na mrtvé jazyky potřebnější na pokladně v supermarketu, než na fakultě, kde o své vášni vypráví třem nadšencům.
Chtít po státu, aby mi dával víc peněz za práci, která mě baví, systému žádné peníze negeneruje a mnohdy existuje už jen z tradice, je sice o dost jednodušší, než práci změnit, ale hlavně je to obrovská drzost, která by zvlášť v dnešní době měla zůstat bez odezvy.
Alespoň se na vysokých školách „vyčistí trh“.
