Článek
Včera tady na Seznam Médiu hodně zarezonoval článek o tom, že tradiční české pohádky jsou nevhodné pro děti. Dívkám prý říkají, že mají sedět doma – protože poznávat svět je pro kluky – a čekat, až je nějaký kluk zachrání.
A klukům zase mimo jiné namlouvají, že mohou políbit kteroukoli princeznu bez jejího souhlasu, a pěstují tak v nich machistické projevy.
Překvapilo mě, kolik mají tradiční pohádky radikálních fanoušků. Jejich slovník a mravy ale milovníkům pohádek ani zdaleka neodpovídal. V diskuzi pod článkem to vypadalo, jak by se o tom, co je pro děti dobré, hádala Popelčina macecha s ježibabou a vlkem.
I já si ale myslím, že tradiční pohádky jsou v některých ohledech „špatně“, byť z jiných důvodů.
Autorka článku jde čistě po té emancipaci. Tvrdí, že „pohádek, kde by měla žena navrch a strčila všechny muže do kapsy, moc není.“ Jmenovala jen Chytrou Horákyni a Mařenku z Perníkové chaloupky, a to je prý vše.
Jenže těch pohádek, ve kterých je dívka naprosto emancipovaná bytost, která vezme svůj osud do vlastních rukou, je mnohem víc. Zvlášť v těch opravdu „českých“ pohádkách.
Mohlo by vás zajímat
Popelka – holka ze statku – si „vodí“ prince, jak se jí zlíbí. Dokonce umí líp střílet z kuše a ve finále princ bojuje jen o její „souhlas“. Šíleně smutná princezna taky nečeká „co bude“, Maruška z Byl jednou jeden král (Sůl nad zlato) dokonce vyškolí samotného krále – svého autoritativního otce – v tom, co je na světě opravdu důležité, a udělá z něj pěkného vola. Svému otci se vzepře i princezna Lada (se zlatou hvězdou na čele) a uteče mu před domluveným sňatkem… A kde by bylo sedm bratrů proměněných v krkavce bez své silné sestry nebo Nebojsa bez princezny, o kterou bojuje?
Myslím, že české pohádky mohou mít z nějakého genderového pohledu svědomí naprosto čisté. Možná i proto jsou dodnes tak oblíbené, a třeba i právě proto Popelku tak milují ti Norové.
Mně na pohádkách obecně vadí jiná věc. A teď se od těch českých přesunu z bratřím Grimmům a všem těm „ještě víc tradičním“ dílům, která dětem čteme jako úplně první.
Vadí mi hlavně ten strach, jaký pohádky v dětech vzbuzují. Chápu, že když chcete „udělit lekci“ nebo „předat morální ponaučení“, potřebujete se dostat příjemci pod kůži a strach je k tomu ideální, ale potřebujeme ve světě, který je o milion procent bezpečnější než ten, do kterého se narodili bratři Grimmové, pořád strašit děti sežráním vlkem nebo upečením ježibabou?
Nebylo by „společensky výhodnější“ udělat „zlo“ třeba ze lží, špatné komunikace nebo samoty než z vlka, jezinek a macechy?
Mohlo by vás zajímat
A s tím souvisí další věc. Vadí mi i ten neustále se opakující stereotyp, že „macecha“ nesnáší své nevlastní děti a chce je buď nechat umřít v lese, nebo z nich mít sluhy. V době, kdy se zhruba polovina českých manželských párů rozvede, už musel tenhle narativní prvek vyděsit tisíce dětí z jejich budoucího nevlastního rodiče.
Taky si teď marně vybavuji pohádku, ve které by byli hlavní hrdinové z úplné funkční rodiny, což je sice vzhledem k bodu výše docela jedno, ale byla by to příjemná změna…
A do třetice – na truc proti pohádkám – nic nebude.
Stejně jako autorka včerejšího článku budu samozřejmě i já všechny pohádky – i ty grimmovské – dětem vyprávět, číst a pouštět, protože je mám všechny rád, a i přes své dobové nedostatky jsou dodnes kouzelné, ale to přece neznamená, že jim nemůžeme sem tam něco vytknout.
Nežijeme přece v pohádce, aby všechno muselo být jen dobré, nebo zlé.
