Článek
Ode dne, kdy jsem s miminkem přijela domů (do matčina bytu) nás otec dítěte přišel navštívit ještě třikrát. Chovala jsem se k němu nedůvěřivě, chladně a nepřístupně. Nesměla jsem ukázat slabost, aby se mi zase nevetřel pod kůži a nezraňoval. Tentokrát jsem už nebyla sama, zodpovídala jsem za bezbranného chlapečka, nesměla jsem se nechat znovu zaslepit a následně nás trýznit zradou a lží. Musela jsem být neoblomná, ušlapat zbytky své lásky k němu a stále hledat sílu bojovat za to nejdražší, co mi život přinesl. Mé děťátko. Nemohla jsem ani dopustit, aby se v něm syn někdy v budoucnu vzhlédl a začal páchat stejné nekalosti. Aby syn znal lež, krádež a manipulaci jako každodenní součást života. Nesměla jsem dovolit, aby mého syna učaroval tak, jako mě, mou matku i mnoho jiných před námi (i po nás).
Nepřišel
Počtvrté nepřišel. Zmizel ze dne na den, tak jako před pár měsíci v mém těhotenství. Jenže tentokrát odešel definitivně. Nic předem neřekl, nerozloučil se, jen byl prostě pryč. Jako by nikdy naše láska neexistovala. Jako by neexistoval náš syn.
Tentokrát mě to však nestáhlo až na dno. Bolelo to, ale ubránila jsem se. Se synem v náručí jsem se cítila odolnější. Možná se mi i ulevilo, své zbytky citu jsem mohla zahodit, přestat je potlačovat a začít na něj zapomínat. S realitou jeho odchodu mě opouštěl i strach, že by nám mohl naše životy později zničit.
Mé myšlenky se hemžily
Neubránila jsem se myšlenkám, kam asi šel a jak se svým životem naloží. Také zapomene? Na mě a na syna? Mladý svobodný (tedy rozvedený) týpek si půjde bez výčitek světem dál? Jeho syn bude mít navždy v rodném listu v části „otec“ prázdné místo? Nedá synovi svou péči a lásku (asi to neumí), nikdy mu nekoupí hračku, nenasytí ho, nezaplatí kroužek? A bude lámat srdce dalším dívkám a ženám?
Spravedlnost
I přes velké obavy, že by se snad mohl někdy objevit, syna si nárokovat a ničit nás, jsem se pustila do boje za spravedlnost. Obrátila jsem se na soud a podala návrh k určení otcovství. Neměla jsem představy, co vše bude následovat a co mě čeká, ale věřila jsem, že je to tak správně.
Vsuvka z dnešních dnů
Právě listuji všemi letitými dokumenty, předvoláními, usneseními a rozsudky, abych se rozpomněla a předložila reálný obraz některých léty zapomenutých kroků. Mám tyto dokumenty archivované, avšak tímto sepsáním mé životní kapitoly bych je již mohla vyhodit. Syn je dospělý muž, vše toto je již minulostí a třeba bych skartací těchto dokumentů ulevila něčemu v sobě, co třeba již ani nevnímám, a přitom uvnitř může být.
Co se dělo dál?
Návrh jsem musela podat k místně příslušnému soudu, podle trvalého bydliště „odpůrce“, otce mého syna. Vzhledem k tomu, že se jeho trvalé bydliště podle občanského průkazu nacházelo v jiném kraji než mé, měla jsem pak cestu k soudu vždy pestřejší.
V rukou jsem držela předvolání k soudu. První soudní líčení ve věci určení otcovství k nezletilému a úpravu jeho výchovy a výživy proběhlo a mezi přítomnými chyběl právě on. Byl nezvěstný a jeho bydliště neznámé. Nevím, jak by takové setkání zacloumalo s mými emocemi, ale i s tím rizikem jsem tuto realitu podstupovala.
Genetické vyšetření
Soudní obsílky doručované na adresu trvalého bydliště synova otce se soudu vracely. Pátrání úřadů po něm bylo neúspěšné. Přesto soud přistoupil k dalšímu kroku, a to realizaci genetického vyšetření. Na předvolání jsme se se synem dostavili k odběrům krve. Průkaznost totožnosti a pořízení aktuálních snímků naší podoby se staly nedílnou součástí úkonů spojených se zpracováním znaleckého posudku. Týž den proběhl na stejném místě ještě třetí důležitý odběr krve, ale setkání se synovým otcem bylo nepravděpodobné. Setkat jsme se mohli jedině s jeho bratrem, jemuž krev odebírali.
Výsledky znaleckého posudku
Po třech měsících jsem v rukou držela Znalecký posudek z oboru genetiky. Byl podrobně, pečlivě, a i pro laika srozumitelně zpracovaný. Představil výsledky DNA analýzy, popsal princip určení otcovství z analýzy, formálně vyhodnotil výsledky a za použití indexu příbuznosti určil pravděpodobnost otcovství z DNA bratra nezvěstného, „domnělého“ otce. Výsledkem posudku se stalo určení otcovství jako velmi pravděpodobné s hodnotou 98,2 %, tedy tou z nejvyšších možných v rozsahu 95 – 99 %. Přiložené vyúčtování nákladů spojené s veškerými úkony pro zpracování posudku kalkulovalo s částkou nad 17 tisíc korun. Posudek i vyúčtování jsou staré 20 let.
Rozsudek
O dva měsíce později soud vydal rozsudek. On byl určen jako otec mého syna, syn byl svěřen do mé péče a soud určil také výši výživného. Konečně jsem mohla po nabytí právní moci rozsudku dojít na matriku a nechat zapsat mému čtyřletému chlapci do rodného listu jméno jeho otce.
Cítila jsem zadostiučinění, stálo to úsilí, emoce i čas, ale spravedlnosti bylo učiněno za dost. Vlastně ještě ne, musela jsem to dotáhnout až do konce. S rozsudkem jsem zašla na místní policejní služebnu, abych podala trestní oznámení za neplnění vyživovací povinnosti vůči synovi. Nepředpokládala jsem, že někdy nějaké finanční prostředky pro syna obdržím, ale považovala jsem tento krok za svou rodičovskou povinnost a spravedlivý počin.
Vztahy a důsledky
Syn se na svého otce poprvé zeptal krátce po nástupu do školy. „Maminko, proč nemám tatínka? Ostatní děti ho mají.“ Citlivě a pravdivě jsem mému chlapci předala pro něj důležité informace. S postupem času a růstem jeho věku jsem mluvila více do podrobností. Nikdy jsem mu nelhala, nic mu nenamlouvala a nezastírala. Jednala jsem otevřeně a upřímně.
O několik let později byl stále nezvěstný. Zapomněla jsem na toho muže, kterého jsem tak slepě milovala. Poznamenaná však ze vztahu s ním jsem se ještě dlouhé roky bránila jakémukoliv jinému vztahu. Můj chlapeček milujícího tátu a správný mužský vzor potřeboval. Moc po něm toužil. I já si ho pro něj přála, ale současně jsem se i moc bála, aby nám někdo neublížil, nezklamal a nezlomil nás. Později nám život přeci jen přinesl mého druhého osudového muže a syn se dočkal i malé sestřičky (a to již je téměř současnost). A co můj chlapec vůči jeho biologickému otci? Nikdy svého otce neviděl, nepoznal a ani po něm netoužil. Opravdu nikdy!
Výživné a nic víc
Synova otce spravedlnost dostihla. Správní orgány ho po deseti letech našly a hrozil mu trest za neplnění vyživovací povinnosti. V obavách tyto dluhy začal splácet. Později občas platil výživné i pravidelně. Pro mě tato cesta nebyla odpočinkovou, absolvovala jsem mnoho sezení na policii, korespondovala se soudy, komunikovala s ním, hlídala nezaplacené výživné a podávala trestní oznámení, aby se jeho vyživovací povinnost nepromlčela. S výjimkou promlčeného výživného ve výši nad 20 tisíc korun, svou vyživovací povinnost vůči svému synovi splnil a splatil. Z jeho vlastní vůle a přesvědčení to však nebylo. A zda za své životní přešlapy nezodpovědnosti i zločinnosti zaplatil lidsky, emočně, nesobecky, jinak než penězi? To skrývá jen jeho nitro, nikoliv má slova.
