Článek
Důležité rozhodování
Můj půlroční chlapeček prospíval. S matkou a malým bráškou se nám nežilo tak zle, jak jsem se obávala. Matčina slova mi stále zněla v uších. Chtěla jsem tu být především pro syna, dát mu veškerou svou péči, lásku a pozornost. Nechtěla jsem ho opouštět tak malinkého. Nechtěla jsem dělat cokoliv na jeho úkor. Současně jsem věděla, že jen se základním vzděláním díru do světa neudělám. Už nyní jsem se cítila jako „nicka“, neschopná a méněcenná bytost. A v budoucnu by se tyto pocity jistě prohlubovaly. Celým mým životem by se prolínaly důsledky mé nevzdělanosti. Odrážely by se při každém hledání zaměstnání, pracovním uplatnění a každý měsíc při výplatě. V neposlední řadě, jakým bych byla svému synovi vzorem? Byl by na nevzdělanou maminku s ukončenou základkou hrdý?
Neměla jsem ani nejmenší ponětí, jak studium a péči o synka skloubím. Matka mě nečekaně, ale mile překvapila. Nabídla svou pomoc s hlídáním tak, že si prý dokonce nechá v práci upravit směny. Přemýšlela jsem, jestli je to celé dobrý nápad. Hlavou mi probíhalo mnoho myšlenek. K mému chlapečkovi se dosud chovala moc krásně a k mému nejmladšímu bráškovi zaujímala zcela odlišný přístup než k nám, jejím dvěma nejstarším potomkům. Její povaha se samozřejmě neměnila, ale za poslední rok společného soužití, jsme fungovali celkem slušně.
Rozhodla jsem se. Od nového školního roku znovu nastoupím ke studiu. Ve škole jsem si vyjednala denní studium s individuálním studijním plánem. Čekal na mě druhý ročník, který jsem měla přerušený kvůli slepé lásce k muži, s nímž jsem odešla a vykašlala se na všechny své povinnosti i zodpovědnosti. Více o mě a mém osudovém muži jsem svěřila v předchozích textech, třeba v tomto.
Bolestný odchod od dítěte
Mému chlapečkovi byl necelý rok a já od něho musela poprvé odejít. Moc mě to bolelo. Zůstal s mou matkou, plakal, nechtěl mě pustit a volal mě. Rvalo mi to srdce. Odtrhla jsem ho od svého prsu, přetrhla příliš brzy „pupeční šňůru“ a ochudila nás o každodenní blízkost. Mé oči nezůstaly suché. Díky individuálnímu rozvrhu jsem sice ve škole netrávila každý všední den, přesto jsem docházce, studiu i přípravě věnovala mnoho času.
První školní den po přerušení
Můj první školní den, kdy jsem se vloudila mezi o dva roky mladší spolužáky, si pamatuji ve všech barvách. Vstoupila jsem do poloprázdné třídy a pozdravila. Ocitla jsem se u nejbližší lavice, kde seděla osamělá studentka. Oslovila jsem ji, jestli si mohu na volné místo vedle ní sednout. Souhlasila a mě se ulevilo. Představily jsem se a prohodily pár slov. Vystrašeně jsem se rozhlížela po třídě. Spatřovala jsem pohledy s otazníky v očích. Samozřejmě. Byla jsem nováček, neznámá, kdovíkdo i cizinka nastupující do rozjetého vlaku.
Profesorka vešla do třídy a po úvodním přivítání mě studentům představila. Nezapomněla předat fakta o nástupu po přerušeném studiu a o mém chlapci. Místností to zašumělo a já se posadila zpět do lavice.
Rozkoukávání ve škole
V první lavici u katedry seděla dívka, která mezi ostatními spolužáky vynikala. Její milý pohled zářil do prostoru jako paprsky slunce. Od chvíle, kdy jsem jej postřehla, měla jsem touhu dívku poznat. Její oči se nenápadně usmívaly a vysílaly klid. Nevím, kdy jsme si dodaly odvahy a promluvily spolu. Ani nevzpomínám, co jsme si tenkrát řekly. Avšak tato dívka mě životem provází do dnešních dnů. Je mou věrnou a nejbližší přítelkyní. Přijala mě do své rodiny, podporovala, povzbuzovala, dodávala energii, přijala mého syna jako mou součást a dávala vždy najevo svou vřelost a přátelství.
V kolektivu jsem si také našla své malé, bezvýznamné místo, nebyla jsem výraznou třídní postavou. Můj dosavadní životní příběh sice zaujal, ale svou o něco více introvertní, než extrovertní povahou jsem nikdy příliš nevyčnívala.
Pedagogové a jejich přístup
Učitelé mě vnímali jako jakéhokoliv jiného studenta. Ovšem přítomnost mého synka ve škole je nenechávala chladnými. Do školní lavice jsem totiž čas od času usedala i s ním. Můj chlapec si učitelská srdce získával. Byl vždy klidným, milým, slušným a pohodovým dítkem, proto jeho výjimečná přítomnost nevyrušovala. Při vyučování si mohl malovat na tabuli, dostal sem tam nějakou dobrotu a zabředával s dospěláky do hovorů.
Studiem jsem proplouvala s průměrným prospěchem. Až na cizí jazyky, především francouzštinu, v níž mi kompletně chyběly základy z dokončeného prváku i přerušeného druháku. Tedy stavět se u mě nedalo vůbec na ničem. Nová francouzštinářka se mi však do paměti vryla navždy. Správná ženská, přísná, spravedlivá, se srdcem na dlani a otevřenou myslí. Vyžadovala kázeň, pořádek, práci, soustředěnost a snahu, kterých si cenila. Krásný zpěvavý jazyk ovládala mistrně, žila jím a s láskou a nenuceně jej předávala.
Klid před bouří
Na studium vzpomínám velmi pozitivně, jen bylo velmi náročné jeho kombinování s péčí o synka, brášku, domácnost a obživu. Nebýt všestranné pomoci od matky po většinu tohoto období, nedala bych to. Mou minimální výši rodičovského příspěvku občas lehce doplnil nějaký přivýdělek ze školní praxe, ale samostatné bydlení bych nezaplatila. Toto období, co se vztahu s matkou týče, považuji v celém svém dosavadním životě za to nejpozitivnější.
Až do chvíle, než matka absolvovala operaci. Po operaci se vrátila domů a já pociťovala změny. Operované se hojilo pěkně, rekonvalescence probíhala bez obtíží, avšak matčiny nálady se měnily jak počasí a na jejím chování bylo cosi v nepořádku. Postupně se vše odkrývalo. S nástupem k operaci přestala užívat své léky. V nemocnici se o své psychické poruše nezmínila a nemoc se jí právě vracela. Zmobilizovala jsem příbuzné. Ti matku odvezli do psychiatrické léčebny. Tento matčin pobyt byl již třetím v řadě. Na pomoc s dětmi přijela má babička, bez jejíž přítomnosti by nebylo reálné navštěvovat školu. Babiččina pomoc pak trvala měsíce a ani matčin návrat z léčebny neznamenal od takto nastaveného upustit. Matčin stav se do normálu dostával pozvolna.
Mít práci a výplaty, bývala bych získala byt
Chvíli před maturitou se v matčině bytě objevily dvě pracovnice z bytového odboru. Sdělily, že se na mě v pořadníku žádostí o byt dostala řada. Po tom, co jsem jim sdělila, že mám před maturitou a pobírám rodičovskou, se se mnou musely rozloučit. Já se zas rozloučila s přidělením obecního bytu. Ale jak to nakonec s bytem dopadlo, se můžete dočíst v mém z prvních textů zde.
Maturita a psycho
Maturita byla v plném proudu. Ve čtyřčlenném týmu se spolužačkami jsme připravovaly maturitní projekt s finální obhajobou. Následovala praktická část zkoušek a doma se zas vše hroutilo jako domeček z karet. Syn měl zápal průdušek a horečky. Seděla jsem zničená u jeho postele, a když usnul věnovala jsem se romantismu, daňové soustavě, matematickým funkcím i tématům v němčině. Na veřejné chodbě domu před bytem jsem našla dva velké pytle plné mých a synových věcí. Matka přestávala vnímat realitu, trpěla bludy a chovala se nenávistně. Bezdůvodně si vzala půjčku na 30 tisíc, z níž všechny peníze během dvou dnů nesmyslně utratila. K tomu jsem dohledala nezaplacené složenky za byt, naštěstí jen za předchozí dva měsíce. A znovu léčebna, medikace a zotavování.
Na nás všechny toho bylo příliš. Mrzelo mě, že se tyhle zlé věci dějí. Ale jak jim zabránit, aby neubližovaly? Aby netrápily hlavně ty dva chlapce? Věděla jsem, že musím posbírat všechny síly, být tu pro ně, dát jim lásku, klid, domov, oporu… A všeho v maximální dávce.
Malá , pro mne však významná odbočka
Právě jsem si připomněla něco, co mě hřeje. Od brášky mám z tohoto období schovaný diplom, který mi jen tak, sám od sebe, vyrobil. Stojí na něm dětským krasopisem: „Diplom za 1. místo, mé sestřičce, za hlídání dvou rošťáků.“
A škola? Nesměla jsem polevit, zastavit ani couvnout! Do finále chyběl již jen kousek, aby se konečně otevřel nový směr. Nevěřila jsem si, ale musela jsem zkusit školu dokončit. Už jsem tomu obětovala příliš, a především to nejcennější, společný čas se svým synem!
Svaťák a má zlatá přítelkyně
Přicházel svaťák a příbuzní se nabídli tento týden kluky ohlídat. Přinesli jim tak rozptýlení mezi dalšími dětmi z rodiny. Předávala jsem je s velkým vděkem.
Má skvělá kamarádka mě pozvala do baráku za Prahu, kde jsme byly my dvě a hromady učebnic, knih, sešitů a zpracovaných maturitních témat. Každé ráno jsme si rituálně vychutnaly čerstvou tvarohovou buchtu z nedalekého pekařství a pak se celý den učily, pročítaly zápisky, dohledávaly informace a vzájemně se zkoušely. Jeden večer nám televizní program nabídl filmové zpracování Sofiiny volby. Pro svatý týden opravdu vhodné doplnění divácké zkušenosti.
Maturita startem do nového života
Maturita je tu. Nervozita se mnou lomcovala. Paradoxně o tom, kam můj život bude dále směřovat rozhodne tento jeden napjatý den ve škole, v místnosti s pedagogy nad souhrnem učiva střední školy. Štěstěna může s mým osudem zahýbat a poslat mě, kam se jí zachce. Mé nervy mě můžou zradit a nevytlačím ze sebe hlásku ani toho, co vím nebo tuším.
Ale zvládla jsem to a štěstěna mi byla nakloněna! I všichni spolužáci z mé třídy odmaturovali. Prošli jsme zkouškou dospělosti a můžeme se vrhnout do života dospělých.
