Článek
S údivem jsem si přečetla článek, který kritizuje učitele za to, že se rozhodli stávkovat. Zajímavý byl v mnoha ohledech. Třeba tím, že jeho autorka nemá tušení, za co učitelé vlastně stávkují. Představa, že všichni učitelé berou vysoké platy a pořád jim to nestačí. Pozoruhodné bylo srovnání s povolání pedagoga s nekvalifikovanými profesemi nebo naivní představa o tom, co tato profese vlastně obnáší. A obvyklý evergreen o nekonečném volnu, které si učitelé užívají mnoho měsíců v roce.
Proč šli do stávky
Tak to vezměme popořádku. Za co učitelé vlastně stávkují? No, nelíbí se jim, že se vzdalujeme cestě, na jejímž konci mělo být moderní školství odpovídající 21. století. Jde totiž o zásadní investici do budoucna. Snižování výdajů na školství povede nejen k tomu, že nepřitáhne kvalitní lidi, ale také bude znamenat pokles vyučovacích hodin. Třídy přestanou být děleny na menší skupinky, což je potřeba z různých důvodů, třeba při výuce jazyků. Ubyde volitelných předmětů, naroste počet dětí ve třídách a možná, že přijdeme o malotřídky. To znamená jednoznačně horší kvalitu výuky. Pro děti se specifickými potřebami, což jsou mimo jiné i mimořádně nadaní žáci, budou oproti vrstevníkům značně znevýhodněny. Klesnout má i počet asistentů ve třídách, což bude mít na úspěšnost a psychickou pohodu dětí zásadní dopad. V Česku oblíbený argument, že takové děti nemají v běžné škole co dělat, je samozřejmě lichý. Lišit se něčím od většiny neznamená, že by běžné vzdělání nezvládly. Naopak. Specifické potřeby mají často i mimořádně nadané děti, které jsme kdysi posílali do škol pomocných. Ano, část lidí by je tam bez okolku nejspíše poslala i dnes, o čemž jsem psala ZDE.
Naprosto klíčovým požadavkem stávky jsou ale chybějící finance na platy nepedagogických pracovníků. To znamená kuchařek, uklízeček, školníků a dalších provozních profesí. Tedy těch, jejichž situaci autorka zmíněného rozhořčeného textu dávala do kontrastu se situací učitelů. Bez nich bude nesmírně těžké zajistit třeba stravování v těchto školách. Vážně to rozhořčená maminka několika dětí nechápe, že učitelé takto nejen vyjadřují solidaritu svým kolegům-nepedagogům, ale stávkují vlastně i za její děti?
Nic nedělají
Úsměvná je představa autorky o tom, jak vypadá pracovní den učitele. „Jsou v práci od půl osmé, nejvýše do půl čtvrté. Během školního roku pak mají různá ředitelská volna, stávky, odstávky. Ve škole jsou jen devět měsíců v roce,“ předpokládá. Jenže ono je to trochu jinak. Existuje přímá a nepřímá pedagogická činnost. Při té běžné učím v hodinách, během té nepřímé se na výuku připravuji. Připravuji si prezentace a aktivity do hodin, aby žáci danou látku pochopili, vyrábím pracovní listy. Dohledávám si aktuální informace, které reflektují realitu dnešních dětí. Zapisuji do třídnice, zpracovávám tematické a individuální plány, hodnotím testy, diktáty, slohové práce či referáty. Chodím na porady, komunikuji s rodiči i žáky, poskytuji konzultace. Zúčastním se třídních schůzek. Kromě toho čas věnuji třeba i dozorům na chodbách či v šatnách.
Loni jsem nastoupila do školy po rodičovské dovolené a přišla jsem do nového prostředí. Učila jsem čtyři až pět hodin denně, jedno odpoledne jsem věnovala konzultacím. Vstávala jsem ráno v půl šesté, abych byla ve škole včas a domů jsem se vracela mezi půl druhou a třetí hodinou, po konzultacích až v pět hodin odpoledne. Zbytek dne jsem trávila s dcerou, která je předškolačkou a mezi 21. hodinou a jednou hodinou ranní jsem se věnovala přípravám. Celkově jsem se přímé i nepřímé pedagogické činnosti věnovala devět až jedenáct hodin denně. Během onoho volna o prázdninách jsem si pak doplňovala vzdělání třeba na letních školách či kurzech pro učitele jednotlivých předmětů. Ano, pracovala jsem první rok a říká se, že první dva roky jsou časově nejnáročnější. Ovšem, nejméně osm hodin denně věnují škole i mí „zajetí“ kolegové. Ano, šlo by to i jinak. Mohla bych používat třeba 20 nebo 30 let staré materiály a na hodiny se nepřipravovat. Na takové pedagogy už ale doufám ve školách nenarazíme.
Autorka kritizovala i učitelky ve školkách, které prý většinu času děti jen hlídají. To je docela úsměvná představa. Děti, kterých je v kolektivů kolem 25 zkrátka jen hlídat nemůžete, protože každá - i dětská skupina - má svou dynamiku, děti mají své potřeby a do školky chodí i proto, aby se naučily novým sociálním dovednostem. Nemám zkušenost s předškolním školstvím, ale vím, že bych nezvládla pracovat s takto malými dětmi. Umím si představit, že je to psychicky velmi náročné.
Rovnostářství by bylo řešením
Autorka v další části srovnává profesi učitelů s pracovníky v sociálních službách. Ti prý pracují nejméně dvanáct hodin denně. „Celý den se starají o staré, nemohoucí nebo nemocné. Pracují víkendy i svátky. Mají jen zákonem danou dovolenou, kterou si však v kuse nemohou vzít,“ tvrdí. Vzhledem k tomu, že jsem během svého studia jako pracovnice v sociálních službách pracovala, mohu srovnávat. Ano, pracovala jsem většinou ve dvanáctihodinových směnách. Ovšem, nikoliv každý den, ale tak, abych naplnila povinný fond pracovní doby. Nejčastěji tedy tři, nejvýše čtyři služby v týdnu. Následně jsem měla volno. Víkendy i svátky znamenaly příplatky. Práce se starými lidmi mne těšila, byť plat byl nízký a kolegové většinou tuto práci volili jen proto, že měli nízké vzdělání a podle toho vypadala i jejich péče a vztahy v těchto kolektivech. Profesi pedagoga se podobala v tom, že v obou z nich pracujete s lidmi, což může být náročné.
„Plat učitele je vyšší než plat pracovníka v sociálních službách,“ trápí autorku článku. Opravdu srovnává tyto dvě profese? Stát se učitelem znamená věnovat několik let studiu. Studovala na filozofické fakultě, kde jsem musela zvládnout náročné zkoušky i písemné práce. Ovládám několik jazyků, mám za sebou zkoušku ze středověké němčiny a klasické či středověké latiny. Napsala jsem diplomovou práci, kvůli níž jsem rok navštěvovala nejrůznější archivy a následně ji musela obhájit před komisí. Po promoci jsem ještě dva roky dálkově studovala doplňující pedagogické vzdělání, abych mohla učit. Hradila jsem ho ze svého. Studiu jsem věnovala celkově osm let, což byla doba, po kterou jsem nemohla vydělávat, podíváme-li se na to čistě ekonomicky. Naproti tomu pracovníkem v sociálních službách se stanete snadno, vzdělání není třeba, stačí vám k tomu kurz, který trvá 150 hodin, nicméně třetinu tvoří praxe, kterou již vykonáváte. Kurz zpravidla hradí zaměstnavatel.
Autorka volá po rovnosti. Platy zvýšit buď všem anebo nikomu! Učitel prý není víc než prodavačka. Překvapuje ji, že učitel má víc peněz než její kamarádka, která pracuje jako uklízečka na dohodu o provedení práce. Opravdu je pozice obou srovnatelná? Kdysi to tak bylo, manuální práce znamenala víc, než ta duševní ať do ní člověk investoval cokoliv. Dnes už si naštěstí vysoce kvalifikované práce ceníme více, protože do ní musíme více investovat a obvykle znamená vyšší zodpovědnost.
I když tato stávka není o platech pedagogů, mohu autorku zmíněné kritiky uklidnit. Platy učitelů pořád nejsou vysoké. Slíbených 130 procent průměrné mzdy neznamená, že takového platu dosáhne každý učitel, byť si to část společnosti takto interpretuje. Stejně jako naprostá většina lidí nedosáhne na průměrnou mzdu. Prozradím vám, kolik peněz pobírám jako středoškolská učitelka v Praze já. Za plný úvazek činí můj plat 32 690 korun hrubého, v čistém si tedy každý měsíc přijdu na závratných 26 758 korun. No, neberte to!
