Článek
Moje dítě celé září. Oči natěšené, v ručičkách drží nejnovější výtvor z papíru, třpytek, lepidla a lásky. „Tati, podívej se, co jsme s maminkou udělaly!“, volá nadšeně. A táta? Zareaguje jako skoro vždycky. „Na blbosti má čas, ale co takhle konečně uklidit?“ No, na výtvor své dcerky se zletma podíval, ale na jízlivou poznámku směrem ke mně nezapomene.
A mně se chce buď brečet, hodit ten papírový zázrak do vzduchu a sledovat, jak padá – stejně jako moje nálada.
Vítejte u nás doma. Jeden konečně spí, druhý chce lego nebo tvořit, třetí (dospělý, ale unavený z vlastního volna) leží v posteli. A já? Snažím se být matkou roku, psycholožkou, kuchařkou a terapeutkou v jednom. A když místo vysavače vezmu do ruky nůžky a pastelky, jsem rázem za nezodpovědnou bordelářku.
Druhé dítě se za chvíli vzbudilo a vylilo vodu z kelímku na puzzle, které jsme s tím druhým už půl hodiny skládali. Třetí (to dospělé, mužské, permanentně unavené) leží celý den v posteli a občas houkne: „Ticho! Já se tady snažín trochu odpočinout.“ Takhle vypadá naše běžná sobota.
Protože tohle se opakuje pravidelně. Zahraju si s dětmi pexeso? „Ztráta času.“ Stavíme z lega? „Proč místo toho neumeješ aspoň tu podlahu nebo okna?“ Hrajeme druhé kolo nějaké deskovky, muž se mihne kolem a pronese: „A na takový blbosti máš čas?“ Vážně, jakmile nejsem shrbená u pračky, a hadrem v ruce nebo u plotny, tak se údajně flákám.
Hraní s dětmi není pohodička
A to mě dostává. Protože hraní s dětmi není žádný relax. Teda aspoň pro mě. Je to celkem nudná full-time práce, kde se musíte tvářit, že vás fakt baví a někdy i schválně prohrávat, stavět dům z dupla už po sedmé a odpovídat na dotazy jako: „Proč mají mořští koníci ocásek?“ Tváříte se zaujatě, zatímco myslíte na to, co všechno ještě není hotové. Ale přesto tam jste. A to je to hlavní.
A víte, co je vrchol? Když večer, když už konečně sedím a přemýšlím, jestli si dám čtvrtý čaj nebo radši rovnou něco ostřejšího, mi z postele přijde další šťouchanec:
„A byli jste vůbec venku?“
Ne, nebyli. A víš co? Já ani nebyla na záchodě sama. A ano, luxus jako jít ven by se mi taky líbil. Ale holt dneska vyhrála varianta: přežít.
Nemám mzdu a jsem tak otrokem?
A pak přijde ještě jedna perla. Taková ta, co člověku rezonuje v hlavě ještě ve dvě ráno: „Já tě přece platím za to, abys tu aspoň uklízela.“
Tím myslí to, že jsem na rodičovské. Že můžu být doma s dětmi. Že jím za jeho peníze. A protože nechodím do práce, tak se asi předpokládá, že zatímco si „užívám“ modelování z plastelíny, řešení nehod a sourozeneckých hádek, měl by tu být klid, pořádek jak ve sterilní laboratoři a byt by měl vypadat jako z časopisu.
A já? Já už vlastně nevím, co mě unavuje víc. Jestli ty děti, nebo ty jeho poznámky.
Neříkám, že jsou všichni tátové stejní. Znám i takové, co zvládnou s dětmi postavit hrad, přitom uvařit guláš a ještě u toho nevypadat jako mučedníci. Ale dost z nás žije s někým, kdo má pocit, že hraní si s dětmi je naše zábava, a ne práce. A kdo nevidí rozdíl mezi blbostma a láskou.
Tohle nebylo o tom jednom výtvarném výtvoru. Ani o tom pexesu, co jsem zase prohrála. Je to o tom, že každý ten „zbytečný“ moment s dětmi je takové společné lepidlo. A když už mi nikdo nepoděkuje, tak bych si aspoň přála, ať mě nikdo nesekýruje za to, že jsem zrovna nezametla. No když si vzpomenu na svoji španělskou tchyni, tak by mě důležitost úklidu vlastně ani moc překvapovat neměla…
Zajímá ho jen to, co se mu hodí do krámu
Přitom jsem už několikrát zmiňovala, jak důležité jsou pro děti právě tyhle „blbosti“. Že vztah, hra a přítomnost jsou základ. A víte, co udělal? Poslal mi odkaz na známou studii o tom, jak důležité je pro vývoj dětského mozku podnětné a uklizené prostředí.
No – od někoho, kdo si myslí, že tablet je super dárek pro dvouleťáka a dětem cpe každý den YouTube místo odpovědí na otázky a považuje deskovky za ztrátu času – to fakt sedí.
Protože jediné, co nakonec zametám, jsou vlastní pocity pod koberec. A tam už fakt dochází místo.
Je mi jasné, že si přečtu něco o rozmazlenosti naší generace, důležitosti naklizeného domova pro spokojenost muže a potřebu pokornosti, že chlapi to taky nemají snadné, zvlášť když je na nich po dobu několika let zajistit výdělek pro celou rodinu, ale to nemění nic na tom, že pro mě je aspoň nějaká hra s dětmi důležitější než byt připravený na nečekanou návštěvu.
