Článek
Máme děti, máme radost, máme… no, máme (nejen) dětské nemoci. A že jsme jich už měli! Když jsem dříve slýchala, že mateřství je práce minimálně na plný úvazek, netušila jsem, že to bude od jistého věku spíš takový epidemiologický a lékárnický maraton. Moje starší ratolest, která by měla teoreticky trávit většinu času ve školce, je doma tak často, že už zvažuju přejmenovat náš obývák na pobočku její školky.
Školka informuje moderně a obratem
Otevřu si v mobilu aplikaci, kterou naše školka používá pro kontakt s rodiči, a místo obrázků dětských výtvorů, fotek z procházek a ostatních aktivit tam najdu aktualizovaný seznam ve školce se vyskytujících nemocí – roupi, spála, spálová angina, pátá (nebo čtvrtá?) nemoc, vši a spalničky. Nejednou jsem si už musela googlit, co že to je za nemoc. Přemýšlím, zda to je normální nebo dozvuk epidemie covid-19, ale tak jako tak nechápu, jak toho může být v jedné školce tolik najednou. A samozřejmě, jako takový nevítaný bonus, ty nemoci nepřináší „radost“ jen mému staršímu potomkovi, ale i tomu mladšímu a často i nám, dospělákům. Jakmile náš pětiletý umělec přinese ze školky domů zase něco extra, máme všichni o zábavu postaráno. A když máme velké štěstí, hezky nám to tu zmutuje a dáváme si rovnou dvě kola.
Ty jako nepracuješ? Ne, Bůh asi nechce
A co na to společnost? Když někdo zjistí, že nechodím do práce, protože pečuji o nemocné dítě, hned si člověk vyslechne kecy. „Co děláš doma? Přece nemůžeš takhle parazitovat! Vždyť máš jen děti!“ Ano, „jen“ děti, ale s permanentním předplatným na viry a bakterie. Ano, teď mám „výmluvu“ v podobě toho mladšího, ale tak nějak nečekám, že bude třeba za dva roky, když už bude společnost „očekávat“, že bych opravdu měla pracovat, o moc líp.
Někdy si říkám, že kdyby Bůh opravdu chtěl, aby ženy chodily do práce, určitě by si dětské nemoci rozmyslel. Místo toho by možná vymyslel něco efektivnějšího. Třeba děti, které vyrůstají ve vlastní bublině s automatickým dezinfekčním systémem. Ale ne, místo toho máme imunitní systém, který si troufá na všechno, co se ve školce mihne.
Prababička moc stará
A pak jsou tu naše babičky. V dobách jejich mládí si prý matky poradily s nemocemi hravě a bez stížností. „V naší době jsme děti prostě zabalili do deky nebo pomazaly tvarohem a fungovalo to!“
Posílat nemocné děti na hlídání k mé více než osmdesátileté babičce, která by si měla užívat zaslouženého klidu a ne riskovat návštěvu pohotovosti (či smrt), mi přijde mírně řečeno nevhodné. Na druhou stranu, když se vám znuděný nemocný rarášek snaží nasadit na hlavu hrnec a bušit na něj kladívkem, protože je to zřejmě podle něj nový lék na spálu, začnete vážně uvažovat, zda zavolání prababičky není přeci jen menší zlo.
Ale realita je taková, že s nemocnými dětmi doma se ocitáme v pasti nekonečného cyklu péče, starostí a občasného zoufalství. A naše babičky? Ty se mohou jen tiše smát nad naší naivitou, když si myslíme, že moderní medicína, internetové rady a umělá inteligence nám pomohou lépe než staré dobré babské rady.
Babička moc mladá
Mám celkem mladé rodiče, odpracováno mají jako vzorní mladí lidé socialismu už dost, ale jejich věk (a asi i závazky) na důchod ještě nestačí.
Lidé ve věku rodičů mých kamarádek by si v minulosti už dávno užívali klidu. V současné době ale tato věková kategorie většinou ještě chodí do práci. Tato realita novodobé společnosti, kdy babičky nejenže pečují (aspoň někdy) o vnoučata, ale zároveň se snaží udržet krok v zaměstnání, jaksi komplikuje starou dobrou strategii „pošli ho k babičce“. Babička totiž míří, stejně jako tatínek, do práce: s notebookem v jedné ruce a mobilním telefonem v druhé, balancujíc mezi Zoomem a plánováním rodinných sešlostí. Když jí tedy zavoláte s žádostí o hlídání nemocného dítěte, je více než pravděpodobné, že odpověď zní: „Ráda bych, ale mám konferenci / poradu / uzávěrku, nemůžu si vzít volno.“ No a ta druhá babička mých dětí sice už v důchodu je, ale bydlí tisíce kilometrů na západ, takže ta je ráda, když přijedeme jednou za dva roky.
Protože se s prodlužujícím se důchodovým věkem bude tento scénář týkat čím dál více rodin s malými dětmi, možná bychom měli začít uvažovat o tom, jak organizovat rodinný život tak, aby zvládal vše: zaměstnání, mateřství a péči o starší členy rodiny. No sama moc nevím, jak na to.
Je to práce
A teď vážně – není snad na čase přestat se tvářit, že mateřství (a otcovství, abych nebyla sexistická) není práce? Možná bychom měli začít vysílat dětské nemoci jako pracovní zkušenost do životopisů. „Specializace: řízení krizových situací, time management, vysoká odolnost vůči stresu, pokročilé znalosti v epidemiologii.“
Moje budoucnost nejasná
Mladší dítě už přestalo být kojencem a je „jen“ batole a já začínám celkem přemýšlet o své „pracovní“ budoucnosti. Třetí dítě už je sakra záhul nejen pro peněženku. Být už za rok, dva v práci na plný úvazek? To by snad zvládl jen superhrdina bez potřeby spánku a s imunitou jedenáct z deseti. Na korporát to příštích pár let nevidím. Možná je na čase začít přemýšlet o kariérním comebacku poněkud více tvořivě.
Co třeba kouzelnický kšeft? Ne, nebudu tahat králíky z klobouku, ale možná najdu způsob, jak proměnit nepřespané noci a plenky plné překvapení v něco, co bych mohla nabídnout trhu. Nebo co třeba konzultace pro ostatní rodiče, jak přežít školkové epidemie bez úhony? Vlastně, když nad tím přemýšlím, tak už mám přece jen nějakou tu praxi.
Vzhledem k tomu, že dětské nemoci představují nekonečný cyklus, možná bych mohla založit linku pomoci pro vyděšené rodiče. A kdo ví, možná se z toho jednou stane celosvětová síť podpory rodičů. Nebo aspoň místní hit. Tak nebo tak, příští kapitola bude určitě zábavná… aspoň doufám!
Závěrem
Takže ano, školkové nemoci jsou tu s námi a zdá se, že jim jen tak neunikneme. A pokud si myslíte, že je to legrace nebo o nic nejde, zkuste si jednou hlídat nemocné děti. Kdo ví, možná vás to naučí víc než jakýkoliv kurz managementu.
