Článek
Ahoj, všechny milé, laskavé a, ehm, „vševědoucí“ babičky našeho nádherného světa. Jsem tady, abych vám z pohledu jedné mírně rozčílené a naštvané matky sdělila něco velmi důležitého. A berte to prosím s nádechem humoru, ale také s kapkou vážnosti.
Nejsem si jistá, co se stane s člověkem, když se stane babičkou. Je to snad nějaký zvláštní kouzelný prach, který na vás z vnoučete přechází a přemění vás v bytost s nadlidskými schopnostmi a nekonečným moudrem? Protože upřímně, někdy mám pocit, že jste se rozhodly být mými novými učitelkami všeho. A je mi jedno, zda jde o správný způsob krmení, spaní, koupání nebo odchovu mých dětí. Ano, já vím, vy jste to dělaly taky. Ale víte co? Časy se mění.
Nyní k tomu hlavnímu - pokud budete svými nekonečnými radami a jízlivými komentáři pokračovat, mám pro vás zprávu: vaše milovaná vnoučata vás fakt neuvidí. A vy je maximálně na fotkách. Nechci, aby mé děti rostly v prostředí, kde je každý jejich krok kritizován nebo kde jsou neustále srovnávány s jinými.
Pojďme se vrátit k dobám, kdy byla babička tou, která pekla koláče, četla pohádky a objímala svá vnoučata s láskou a hřejivostí. Mělo to něco do sebe. A ať není tou, která je věčným kritikem.
Milé babičky, chápu, že vaše srdce je plné lásky a že vaše rady pocházejí z dobrého úmyslu. Ale pamatujte, máme právo udělat chyby a učit se z nich. Není to konec světa, pokud věci děláme jinak.
Možná je to něco, co je hluboko zakotveno v naší české kultuře - ta potřeba dávat nevyžádané rady, být negativní a kritizovat vždy a všude. Je pravdou, že každá kultura má svá specifika, a možná je to jedno z našich. Ale upřímně, když vidím, jak to může ovlivnit vztahy v rodině, přeji si, aby naše děti a vnoučata nebyla tímto ehm „kulturním dědictvím“ zatížené. Místo toho bych si přála, aby příští generace byly známé pro svou otevřenost, vzájemný respekt a schopnost naslouchat bez potřeby okamžitě soudit. Bylo by nádherné, kdyby toto bylo to, co bychom mohli předat našim dětem jako skutečné české dědictví.
Čím méně uslyšíme věty jako:
„Ty děláš domácí práce, když je dítě vzhůru? Víš, že bys měla trávit s ním každou volnou chvíli, že jo? Jinak se nebude dobře vyvíjet!“
„Vždycky jsem si myslela, že když dítě takhle řve, je to známka špatné matky.“,
„Jéé ty vlasy už má zase krátký. Vždyť konečně začínala být hezká. Proč jí nenecháš narůst dlouhé jako holčičce?“
„Tvoje maminka tě nechala jíst banán před obědem, co?“,
tím větší šance, že brzy uvidíte svá vnoučata znovu. Věřte mi. Fakt.
Takže příště, než mi řeknete, jak bych měla správně postupovat, zastavte se a zamyslete se nad tím, jestli je to opravdu potřeba. A pokud ne, pak raději přineste ten váš vynikající jablečný koláč a pojďme si spolu užít čas s vnoučaty.
S láskou (a trochou ironie),
Jedna naštvaná maminka
