Článek
Klasifikace neboli hodnocení
Klasifikace, tedy hodnocení žáka, se objevuje od 18. století. Existuje několik variant, v českém školství se nejčastěji používají klasické známky v rozpětí 1 - 5, kdy jednička je nejlepší a pětka nejhorší, případně slovní hodnocení, které je u nás uzákoněno od roku 2005 a jedná se o rozsáhlejší vyjádření úrovně a možnostech žáka ve vztahu k cíli vzdělávání. Obojí má své výhody a nevýhody a školy si samy volí, kterou cestou se vydají, případně, zda budou kombinovat. V posledních letech se objevují i školy, které se vydávají cestou výuky bez hodnocení, známky nedávají, pouze v posledních ročnících, kdy je to povinné.
Lze známkovat objektivně?
V článku, na který reaguji, se dočteme o snaze objektivního hodnocení navzdory ambicím rodičů a vedení některých škol. A to mě tedy přivádí k otázce, zda vůbec lze hodnotit objektivně. Klasické známkování má pět stupňů. Těchto pět čísel od jedničky do pětky má zhodnotit práci a výkon dítěte, jeho znalosti a dovednosti, ale také jeho motivaci, přístup, schopnosti a v neposlední řadě srovnání v rámci dané skupiny. A to může být učitelova snaha jakákoliv, ale naprosto objektivně a hlavně spravedlivě známky dát nedokáže. Jistě, každý učitel má svá kritéria, většina škol se je snaží na začátku roku sjednotit, aby minimálně v rámci předmětů byla stejná. Ale v rámci jednotlivých škol nikdy stejná nebudou, a to ani kdyby nám MŠMT vytvořilo přesné tabulky. Lidi prostě do tabulek nedáme, i když se o to dlouhodobě snažíme. Vždycky tady bude mnoho dalších okolností. I sám učitel je člověk a vždycky se ve známce promítne i jeho přístup, jiná známka bude z ústního zkoušení, jiná z písemného. Někdo se učit nemusí, ale v hodině nepracuje, jiný dře a připravuje se, ale rovnici nespočítá, i kdyby se na hlavu stavěl. Někde se nám sejde třída schopných a šikovných dětí a můžeme nastavit přísnější kritéria a jinde naopak dojde k tomu, že musíme hodně snížit, protože přes snahu všech by dle bodového ohodnocení měla celá třída pětku a to je spíš problém učitele než dítěte. A co třeba momentální rozpoložení dítěte, učitele? Ať hodí kamenem, kdo někdy nějakému dítěti nepomohl, nebo mu naopak nepřitopil, protože prostě neměl dobrý den nebo naopak zná osobní příběh dítěte. Dokáže tedy někdo z učitelů objektivně za všech okolností hodnotit? Dokáže to za pomoci škály pěti stupňů nebo za pomoci přesně daných formulací slovního hodnocení? Nemyslím si.
Nespravedlivost je součástí života
Většina z nás (nejen učitelů) chce být spravedlivá. Ve známkování, v životě. Jenže bohyně spravedlnosti je slepá a má to své důvody. Od prvního nádechu je život nespravedlivý. Každý člověk na této planetě má jiný start, nenarodili jsme se stejně, do stejných podmínek, se stejnými možnostmi, schopnostmi a předpoklady. Úplně jinou hodnotu má jednička z matematiky v matematické třídě a úplně jinou v sociálně vyloučené lokalitě, kde je třída plná téměř negramotných žáků. Ale pořád je to jednička, jinak to totiž zatím vymyslet neumíme.
Špatné známky téměř nedávám a nestydím se za to
Učím skoro dvacet let na základních školách, obvykle hlavní předměty a počet propadlíků bych spočítala na prstech jedné ruky. Pokud by se mluvilo o tom, že by se zakázalo propadnutí (s výjimkou zdravotních důvodů), zvedla bych ruku jako první. Nepotkala jsem příliš mnoho dětí, kterým by opakování ročníku pomohlo. Za těch dvacet let si vybavím dvě a pokaždé se jednalo o dlouhodobou nepřítomnost ve škole. Většina ostatních, která propadla si známky příliš nezlepšila, často dojde také k problémům v rámci změny kolektivu, naprostou demotivaci a někdy také k vyřazení z kolektivu a označování. Mnohem více bych uvítala možnost speciální práce s těmito dětmi, menší kolektivy a možná i možnost dvojí výuky od druhého stupně, rozdělení na studijní a nestudijní oblast.
Pětky dávám minimálně i během školního roku. Pokud vidím alespoň nějakou snahu, nevidím k nedostatečné důvod. Jedničky rozdávám naopak velmi často a ráda, třeba i za maličkost. Samozřejmě v rámci velkých jednotných opakovacích testů nějaká ta kule padne. To pak vítězí ty tabulky. A v rámci třídy pak dojde k rozdílům v rámci známek. Nicméně jsem přesvědčena a nepovažuji to za frázi, že každé dítě, má ve škole zažít úspěch (ale u neúspěch, který je pro budoucí život stejně důležitý), má dostávat jedničky a většinu z nich to motivuje. Praxe mi ukazuje, že to funguje. I ty nejslabší děti (a že jich máme ve škole hromady) se snaží zapojit, nebojí se mluvit a udělat chyby, hledají cestu, i když cíle nikdy nedojdou, protože prostě svého maxima dosáhly u malé násobilky. A také to eliminuje nekázeň ve třídě, která mnohdy pramení z toho, že dítě je demotivované nebo na výuku nestačí, tak logicky začíná zlobit a vyrušovat. A pak je tady skupina dětí, na které nezabírá nic. Nemají zájem, nemají podporu doma nebo prostě nechtějí. Jenže těmhle dětem je pětka stejně úplně jedno. A jejich rodičům také.
V závěru
I přes výše uvedené uznávám, že často dochází k tomu, že jsou učitelé mnohdy nuceni k tomu, aby dávali lepší známky. Tlačí je to toho rodiče, kteří se na své dítě dívají jako na malého génia a mají o jeho budoucnosti často zkreslené představy, uznávám i existenci vedení, které chce, aby právě jeho škola vykazovala lepší výsledky a patřila mezi nejlepší školy. Ale není o to známkách, ale o celém systému, který je třeba změnit od základu. Ryba smrdí od hlavy. Společnost nás přesvědčuje, že minimálně maturitu by měl mít každý (nevím, k čemu ji potřebuje šikovná kadeřnice) a stejně tak se snažíme produkovat i vysokoškoláky (pak se divíme, že nemáme zdravotní sestry). Rodiče mohou mluvit do všeho a jejich slovo (nebo peněženka) má větší váhu než slovo odborníka, kterým učitel rozhodně je. A to je za mě větší bolest českého školství než neobjektivní hodnocení.
