Článek
Každý rok je to stejné. Rodiče chtějí dostat své děti na gymnázium. Když to nejde, tak aspoň na střední školu, aby syn či dcera měli maturitu. O učební obory není příliš zájem.
A obdobné je to na konci středního školství. Velká většina maturantů chce zamířit na nějakou vysokou školu.
Ne vždy jde o vzdělání, ale spíše o sociální pomoc. Být zapsaným studentem vysoké školy, neznamená to ještě, že tam musíte chodit. Je to ale výhodné z mnoha jiných důvodů. Za studenta či studentku platí stát sociální a zdravotní pojištění, a tak jste při vydělávání na „brigádách“ v režimu vedlejší pracovní činnosti.
A pak je tu skupina mladých, co ani nedokončí střední školu či odborné učiliště a do života odcházejí jen se základním vzděláním. Každý dvacátý dobrovolně opustí střední školství, aniž by školu či učiliště dokončilo. Nejhorší situace je v Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji.
Špatně nastavená školská soustava
Když Mikuláš Bek loni na jaře nastupoval do ministerského křesla, jako první zmínil možnost zrušení devátých tříd. „Primárním cílem je rozšířit povinnou školní docházku i na část střední školy. To udělala řada zemí, dnes je to standard. Mým cílem je kodifikovat model. Začal by platit časem, ve kterém by první dva roky střední školy ještě byly součástí povinné školní docházky. A to může mít dvě varianty: 9 + 2 nebo 8 + 2. To je z mého pohledu výhodnější. Protože by to vedlo k tomu, že na vysoké školy půjdeme znovu v 18 letech,“ nastínil varianty reformy základního a středního školství.
Jiný názor na to má pedagogický expert Václav Trojan, který loni v rozhovoru záměr kritizoval: „Model 8 + 2 je vypouštění kouřové clony, která neřeší skutečné problémy českého vzdělávání. Navíc Národní pedagogický institut (NPI) připravuje spuštění velké revize rámcových vzdělávacích programů pro základní školy, která je koncipována pro devítileté období. Navrhovat v tuto chvíli zkrácení základky na osm let znamená obrovské znejistění odborné i laické veřejnosti. Vyvolání pocitů zbytečné práce. Navíc stávající kapacity středních škol tento experiment neumožňují.“
Žákům chybí matematické znalosti
České školství má dva zásadní problémy. Až příliš mnoho rodičů chce své dítě mít na gymnáziu nebo na střední škole, ale spíše humanitního směru. Technické obory příliš netáhnou…
Václav Trojan vidí problém českého školství na více frontách. Ať už v proměnlivosti slabých a silných ročníků, adorace gymnaziálního vzdělávání na úkor odborných středních škol či snahu rodičů děti přihlašovat na víceletá gymnázia. Mezi další problémy vzdělávání expert na vzdělávací systém vidí v nedostatku školních kapacit v lokalitách, kde vznikly nové bytové domy. A nezapomněl zmínit ani roztříštěnost systému, kdy pravomoc z centra dostaly jednotlivé kraje.
Tím druhým problémem jsou základní znalosti z matematiky.
České školství prochází pravidelným srovnáváním i v rámci mezinárodního kontextu. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zkoumá na obrovských vzorcích dětí ze stovek škol různých úrovní schopnost počítat, číst a pohybovat se v základních vědách. A to napříč světem. Z výsledků testů PISA za zatím poslední zveřejněný rok 2022 vyplynulo, že znalosti a schopnosti dětí v patnácti letech zaznamenaly za posledních pět let pokles k horšímu.
V porovnání s ostatními zeměmi české děti nedopadly nejhůře, například v matematice jsou na patnáctém místě ve světovém žebříčku. České děti jsou vysoce nad průměrem zemí OECD, avšak úspěšné znalosti dětí v matematice najdeme více v Asii než v Evropě.
Do popředí se totiž dostaly země jako Singapur, Japonsko a Jižní Korea. V těchto státech děti v patnácti letech mají nejlepší znalosti v matematice. Před českými dětmi z evropských zemí jsou vrstevníci z Estonska, Švýcarska, Nizozemska, Polska, Irska, Belgie, Dánska, Velké Británie a Rakouska. Mimo evropský kontinent pak z Kanady a Austrálie.
Mezi střední a vysokou školou chybí duální vzdělávání
A pak je tu něco, o čem politici občas rádi mluví, ale kvůli komplexnosti se bojí to vůbec připravit. Řeč je o duálním vzdělávání.
Je to mezistupeň mezi gymnáziem či střední školou a vysokou školou. Systém byl využíván zejména v tehdejším západním Německu a po znovusjednocení Německa je uplatňován i v nových spolkových zemích.
Je vhodné pro ty, kteří nechtějí jít na velkou univerzitu (třeba typu ČVUT, Univerzita Karlova, Masarykova univerzita apod.), ale zároveň chtějí mít odborné vzdělání, tedy nadstavbu nad střední školou. Je to součást terciárního vzdělávání.
V tomto duálním vzdělávání je až 60 procent mladých lidí v Německu, kde dochází k propojení studia a praxe v konkrétních firmách. Studenti zároveň dostávají měsíční plat, tudíž nemusí někde běhat po brigádách, zároveň se dokáží již osamostatnit od rodiny. Je to mezičlánek mezi studentským a pracovním životem.
Z pohledu veřejné školy je pak úzká spolupráce se soukromým sektorem. Výhodou tohoto vzdělávání je, že je v podstatě na různé obory a to nejen technické. Pokud třeba chcete dělat obchodního zástupce nějaké firmy, obvykle bude vyžadovat vzdělání v obchodním směru. Jinými slovy v Německu je zvykem, že na dané pracovní pozice jsou přijímáni pracovníci, kteří mají na to vzdělání a tudíž jsou již zaškoleni.
Výše popsané je trochu zjednodušení pro pochopení, neboť v Česku je systém po generacích nastaven zhruba v režimu: základní škola, střední škola/střední odborné učiliště, vysoká škola. V Německu je systém složitější, na graf se podívejte zde.
Vysoké školy v Německu nejsou jako ty v Česku
Ještě na konci 90. let 20. století bylo v Česku jen pár veřejných vysokých škol, které stavěly na tradici. Vysokoškolské vzdělání bylo omezeno a považováno za něco, co nemůže mít každý. Navíc vysoké školy typu medicína, technika, práva, humanitní vědy, přírodní vědy apod. byly koncentrovány jen ve městech typu Praha, Brno, Ostrava, Hradec Králové, Plzeň a Olomouc.
Až pod tlakem a mantrou, že je nutné dovzdělat českou společnost a zvýšit počet vysokoškolsky vzdělaných lidí, začaly vznikat regionální univerzity rozšiřující jednotlivé fakulty a studijní obory. K tomu začal vznikat paralelní systém soukromých vysokých škol.
Protože ne každý mohl být magistr či inženýr, najednou stačilo být bakalářem a tři roky vysokoškolského studia. Najednou vysokou školu mohl mít prakticky skoro každý a kvalita vzdělávání šla dolů.
Není zájem o technické obory
Jenže se ukazuje ještě jeden problém. Mladí přestávají mít zájem o technické obory, neboť jsou náročné na studium. Mít vysokoškolský diplom či maturitu z nějaké humanitní školy je prostě snadnější než z technické.
A tak tradiční obory jako stavební, chemie, strojní, elektrotechnické, dopravní mají odliv zájemců o studium.
Například z ostravské Střední školy stavební a dřevozpracující odešlo k loňskému školnímu roku 70 žáků z celkem 501. To je čtrnáct procent ze všech. Podobně špatně je na tom Integrovaná střední škola Cheb, kde už v tomto školním roce stihlo studia zanechat bezmála šest procent všech žáků, za předchozí rok to bylo deset procent. Bezdůvodné odchody trápí i Integrovanou střední školu technickou a ekonomickou v Sokolově.
„Klesá zájem o strojírenské obory, které tvořily základ průmyslového potenciálu regionu. Jde zejména o složité a náročné obory Strojní mechanik a Obráběč kovů. Náročné jsou proto, že obsahují standardní návyky, jako dochvilnost, respekt, výkon, zodpovědnost, motivace a práce. Žáky odrazují základní mechanismy, jako je čtení a psaní. Stejně tak i počítání a úprava souvislostí. Potýkáme se výrazně s návyky a ochotou vykonávat dlouhodobě mechanické činnosti,“ konstatoval pro IDNES.cz ředitel Pavel Janus.
