Článek
V posledním článku jsem se pokusil nahlédnout na problém sporu Turek vs. Hrad z trochu jiného úhlu a zamýšlel jsem se nad tím, jestli by z dlouhodobého hlediska nebylo výhodnější, kdyby prezident Pavel ušetřil své síly a zdroje na budoucí bitvy, kterých bude jistě hodně. Opravdu hodně.
Při dnešním politickém chaosu, nástupu neregulované silové politiky, rozdělené společnosti a vládě populistických (hodně mírně řečeno) stran už zřejmě málokdo dokáže mít tak bujnou a zvrhlou fantazii, aby dokázal domyslet, co nás může potkat za rok či dva. Jisté je, že Turek proti tomu může být jen slabý odvar a Petra Pavla bude země nutně potřebovat jako v podstatě jedinou silnou a funkční oporu demokracie. Opozice totiž tuto funkci neplní. Stáhla se do sebe a krčí se v koutě jako demokraté v USA.
Ale zároveň je v tomto sporu důležitá role ještě jedné postavy: Andreje Babiše. V tomto článku se tedy pokusím podívat na celou situaci právě z tohoto úhlu.
Spící opozice a Babiš jako postava v mlze
Abych uvedl na pravou míru výše uvedené tvrzení o pomyslném opozičním spánku. Opozice nějakou činnost vyvíjí. Ale stejně jako v případě té americké i u té české platí, že jde o činnost až komicky neadekvátní. Je zkrátka vidět, že to vzdali. Při poslední aféře s Macinkovými SMS se příslušníci opozice dohromady zmohli toliko na pár vět obligátního odsouzení a flanelové košile. Pardon, ještě je tu ta věc s hlasováním o nedůvěře vládě a samozřejmě volání po odvolání Macinky.
Z minulého funkčního období si na první dobrou vzpomenu na tři pokusy o totéž. V roce 2018 šlo o záležitost s Babišovým synem na Krymu. V roce 2019 o auditní zprávy z Evropské komise. A v roce 2021 šlo o celou tu divokou Babišovu blamáž s koronavirovými opatřeními, která stála ČR slušný ranec, což pak paradoxně Babiš v komickém paradoxu využíval coby munici proti nastoupivší nové vládě.
Ať se ale Babiš dopustil čehokoli, hlasování proti nedůvěře ustál. Ale nikdy v těch třech případech nebylo zřejmější, že se tak stane, jako je to zřejmé nyní – při budoucím hlasování, které už je jen zoufalým povzdechem bezradné opozice. Té opozice, které nelze upřít, že v Babišově předchozím období prokazovala nesrovnatelně výraznější elán házet mu klacky pod nohy, kudy chodil, a dívat se mu neustále pod ruce. Teď se Babišovi daří umně skrývat za mlhu cizích kauz, které lomcují médii a společností. V podstatě banální aféra kolem Turka na jednu stranu Babiše staví do světla slabého vůdce, na druhou stranu odvrací pozornost Česka od něho samotného.
Babiš se může v této kauze pasovat do role toho rozumného. Ztrácí sice auru nesmlouvavé síly, ale získává čas a relativní klid na jiné manévry, jak upozornil i Thomas Paukner ve svém posledním komentáři, kde zároveň apeluje, abychom se už dále nenechali rozptylovat vedlejšími záležitostmi a pokusili se rozklíčovat, co skutečně důležitého se skrývá pod clonou, kterou kolem sebe současná vláda šíří.
Babiš by spor o Turka vyřešit mohl. Měl by. Ale chce…?
Pro Babiše je tedy spor Pavel vs. Motoristé značně ambivalentní. Rozhodně bych si netroufl soudit, že mu tato situace vyhovuje. Zcela jistě – navzdory některým výše popsaným výhodám, které mu přináší – nikoli. Zápory i v jeho očích nejspíše převažují.
Babiš by nyní mohl vehementně ukazovat na Petra Pavla jako na „rozvratný živel“, který nerespektuje výsledky voleb a pohybuje se přinejmenším na hraně ústavních pravomocí, hází vládě v poťouchlé zahořklosti klacky pod nohy. Mohl by zdůrazňovat, že Pavel už není nestranný prezident, ale jasně ukazuje svůj příklon k určitému spektru. Kupodivu se k ničemu takovému Babiš příliš neuchyluje a místo toho se spíše pasuje do role mírnitele konfliktu a mediátora. Tuto notu už přitom konzistentně drží docela dlouho.
Už na začátku prosince řekl: „… já s panem prezidentem chci mít normální vztahy, tak proto doufám, že to dopadne podle naší dohody,“ (zdroj: SeznamZpravy). A to v reakci na možnost podání kompetenční žaloby, k čemuž sám Pavel vyzýval. Babiš tuto možnost odmítl. Navenek právě kvůli zachování vztahů. Reálně dost možná i z oprávněné obavy z neúspěchu. Toto riziko se ostatně i Macinka snažil před pár dny nevhodným způsobem bagatelizovat tak, že zpochybnil kompetentnost Ústavního soudu. Už snad ani nemá cenu zabývat se tím, jak absurdní je, že samotný český ministr a člen vlády podkopává důvěru ve státní instituce.
Každopádně Babiš reagoval na „SMS aféru“ opět v duchu mediátora smíření. „Současný konflikt mezi prezidentem Petrem Pavlem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou není správný. Rád bych oba pány pozval ke společnému jednání,“ napsal na síti X. Nepostavil se tedy opět razantně na žádnou stranu. A zde je kámen úrazu. Vydat jasné stanovisko je totiž přesně to, co by jako předseda vlády udělat měl. Místo toho nechává veřejnost soustředit se na dva očividné aktéry sporu: Petra Pavla a Turka (resp. Macinku) a opomíjet zásadní roli rozhodčího, který neplní svou úlohu.
Riziko pro imunitu i vládu Babiš nepřipustí
Babiš pravděpodobně zcela upřímně nechce být ve vážném konfliktu s Pavlem. Na to má Pavel přílišnou podporu veřejnosti a zároveň by to narušilo Babišovu novou roli tmelitele národa. Na druhou stranu potřebuje Motoristy k tomu, aby udržel vládu, a taky ho čeká ta nepříjemnost s imunitou. I kvůli tomu potřebuje „své“ Motoristy. Turka přitom už zřejmě mají plné zuby i někteří Motoristé, ale Macinka na něm pořád lpí. Je to pro něj důležité i z hlediska přízně voličů, pro které je Turek výrazným maskotem.
Babiš tedy nechává spor vyhnít. Respektive spíše bujet. Odmítá přijmout jedno z rizik (problém ve vládě, ztráta imunity vs. spor s hradem) a stává se tak pasivní příčinou rozkolu, který zejména v posledních dnech ještě zásadně prohloubil propast mezi lidem. Právě díky této pasivitě, která je ale ve skutečnosti zásadní příčinou celého problému, si zachovává na oko pozici toho, kdo chce společnost spojovat. Pozoruhodný paradox.
Mezi lidmi stoupá napětí, které (přinejmenším na sítích) přerůstá ve fanatismus a agresi – a to na obou stranách srovnatelnou měrou. Trvající spor poškozuje Českou republiku i v zahraničí. Babiše to ale nechává chladným. Respektive, upřednostňuje své politické cíle a „sebezáchovu“ před obecnými zájmy ČR, kde by jednoznačně bylo lepší, kdyby silně vystupující premiér spor rozsekl. Udělá to Babiš alespoň poté, co se dočká odhlasování imunity? To je nyní dost těžké soudit. Je otázkou, nakolik se bude chtít Babiš rychle vrátit ke své staré dobré roli nesmlouvavého lídra. Nepůjde mu to možná tak hladce, ale ledy by se mohly alespoň částečně zase pohnout. Pro ČR to je zapotřebí jako slunce po dlouhé sněhové bouři.
Autorský článek s využitím zdrojů (viz text)
