Článek
Když se někde třeba na Facebooku objeví video s nějakým dejme tomu cvičícím kulturistou, typicky většinu komentářů tvoří proklamace typu: Ale kdyby dostal do ruky lopatu, tak… nebo Já pracuju ve slévárně. A to je jinačí fitko… a podobně na tisíc způsobů.
Jakousi presupozicí všech možných průpovídek je přitom teze, že lidé, kteří manuálně pracují, jsou ve skutečnosti silnější, než lidé, kteří chodí do fitka či jinak sportují (a jinak pracují třeba v kanceláři). Je to ale skutečně tak?
Manuální práce pro růst svalů? Bohužel, ne…
Pojďme se podívat na první aspekt tohoto souboje práce vs. tělocvična. A tím je svalový růst čili hypertrofie. Asi si i tak nějak empiricky všichni zvládneme nalít čistého vína a uznat, že manuální práce k žádnému zvláštnímu svalovému růstu nevede.
V opačném případě by totiž všichni dělníci museli vypadat jako kulturisti. Nicméně nevypadají. Tedy kromě dělníků, kteří ještě navíc chodí do posilovny nebo dělají nějaký sport, který více podporuje svalovou hypertrofii. Ti ostatní jsou víceméně buď stereotypní pupkatí strýcové, anebo naopak poměrně hubení muži – a to v závislosti na ostatní životosprávě a na tom, jak se v práci přetrhnou.
Ale proč vlastně hodiny strávené s lopatou, kladivem či jiným nástrojem nevedou k signifikantnímu rozvoji svalové hmoty? Důvod je prostý. Růst svalů stimuluje progresivní přetížení a intenzivní silový trénink, kdy svaly jsou často přiváděny k blízkosti selhání.
Manuální práce má zcela jinou povahu. Typicky je nízko až třeba středně intenzivní, ale dlouho trvající. Mnohem více tedy vyžaduje za prvé svalovou vytrvalost, za druhé adaptovanou motoriku. Manuální práce má dlouhý průběh, spotřebovává značné množství kalorií a kumuluje velké množství celkové únavy. Ve skutečnosti ale při jediné sérii třeba těžšího mrtvého tahu využijete výrazně větší pomyslný objem síly než při celodenním šroubování polic nebo zatloukání hřebíků.
Svaly vám samozřejmě budou růst a sílit při jakékoli aspoň trochu výrazné fyzické aktivitě, ale běžné manuální práce absolutně nejsou pro účely hypertrofie efektivní. Faktem je, že chybí nejen intenzita, ale i zásadní prvek progresivního přetížení. Člověk se na danou manuální činnost adaptuje během pár týdnů až několika měsíců a dál už organismus obvykle není nijak zvlášť nucen posouvat své hranice. Nepotřebuje tedy růst.
Za předpokladu kvalitního jídelníčku a opravdu náročné práce s výraznějšími „výboji“ intenzity (např. stěhování velmi těžkého nábytku) lze nicméně vybudovat solidní sportovně (nikoli tedy okázale svalnatou) působící postavu.
Jsou kulturisti s lopatou nemožní?
Mezi další typické stereotypy – a nyní ještě zdůrazňuji, že zrovna kulturistika rozhodně není můj šálek kávy – patří jakási představa, že kulturisti či „svalovci“ obecně jsou pro manuální práce ve skutečnosti nepoužitelní a nevýkonní.
To může být do značné míry pravda a důvod je prozaický. Kopání lopatou, šroubování, zatloukání či dokonce složitější manuální a řemeslné úkony jsou v prvé řadě dovednosti. Tyto dovednosti jsou ale vedeny spíše tréninkem centrální nervové soustavy. Vytvářením neurálního zvyku, motorické adaptace. Když něco děláte poprvé, zapotíte se i u šití nebo točení volantem, přestože to nejsou činnosti, které by vyžadovaly zvláštní svalovou práci či kondici.
Pokud zkrátka někdo dělá určitou činnost často, ovládne ji lépe než ten, kdo ji dělá méně často. To mimochodem platí i u silových cviků, jako je třeba mrtvý tah. Siloví trojbojaři tahají tak fantastické váhy proto, že tento cvik – tento pohybový vzorec – taky fantasticky ovládají. Tato síla ale není přenosná na jiné pohyby v poměru 1:1.
A pokud dáte kulturistovi nebo špičkovému trojbojaři do ruky lopatu, když ji nedržel nikdy nebo ji používal jen velmi sporadicky, nebude jeho pracovní výkon zdaleka tak fenomenální, jak by mohla vizuálně evokovat čistá masa jeho svalů nebo jeho PR na deadlift. Přesto jde ale do značné míry i o pouhý nepodložený stereotyp. Většina lidí, kteří posilují, jsou i výkonnější v jakékoli manuální práci. Není to 1:1 vzhledem k jejich výkonům či svalové hmotě – ale je to znát. Zejména u úkonů vyžadujících více síly s kratším průběhem.
Horší už to může být s vytrvalostí. Oldschool kulturista nebo trojbojař, pro kterého je kardio sprosté slovo, může mít z logiky věci větší problém zvládat dlouhotrvající nízkointenzivní činnost. Dnes už je ale většina cvičenců osvícenějších a více dbají na univerzálnější rozvoj.
Manuální práce a síla
V minulosti museli lidé používat velmi těžké nástroje nebo vlastní sílu a provádět velmi těžké úkony, o kterých se většině současných lidí nemůže snít ani v té nejtemnější noční můře. Spousta lidí si dnes neuvědomuje, jak nesmírně optimalizované jsou naše materiály i nástroje tak, aby bylo možné každou lidskou činnost provádět doslova cestou nejnižšího možného odporu.
Přesto manuální práce i v dnešní době, byť zcela signifikantně méně než dříve, napomáhá zvyšovat sílu, zejména funkční sílu. Typicky se tato síla do značné míry manifestuje například sílou stisku, která je velkolepým ukazatelem funkční síly.
Mnohem výrazněji a efektivněji však sílu – ať už funkční či zejména tzv. maximální – dnes už rozvíjí sportovní disciplíny se silovějším zaměřením. Může jít o gymnastiku, kalisteniku, řadu atletických disciplín či zmíněný silový trojboj, vzpírání apod.
Z továrny hurá do posilovny
Výsledkem je tedy fakt, že argumenty typu: Já mám posilovnu 8 hodin denně v práci… nejsou příliš validní. Naopak, mnoho silových sportovců a kulturistů vykonává i těžké manuální profese, ale nikdy to neznamená, že si mohou ubírat z tréninku, protože už mají „odcvičeno“ z práce. Tito lidé to moc dobře vědí.
Pracovat rukama může být zajisté skvělé – ať už v rámci profese, nebo jen koníčku. Ale neměli bychom mít nerealistické představy o tom, že manuální práce dokáže nahradit nebo překonat silový trénink. V drtivé většině běžných současných profesí tomu tak není.
Autorský článek s využitím zdrojů:
