Článek
Co z toho života máš, když se nemůžeš ani…? Každý, kdo se někdy snažil zlepšit svůj životní styl, si jistě mnohokrát vyslechl tento nebo podobný argument. Posledním slovo lze doplnit dle situace. Další okřídlenou hláškou je, že „na něco zemřít musíme“.
Někteří lidé mají zkrátka pocit, že smrt si je nenajde sama a musí jí vyrazit vehementně naproti. A to velmi trnitou cestou plnou mnoha let strávených s nejrůznějšími chronickými bolestmi, zažívacími a kožními problémy, poruchami spánku, vyčerpaností až po závažná onemocnění. Nakonec většinu času čekání na paní s kosou stráví v čekárnách lékařských ordinací nebo rovnou na nemocničním lůžku.
Život jako z pohádky. Ale že stál za to! Tolik alkoholu, co jsme zvládli prolít hrdlem, tolik bůčku, klobásek a čokoládiček, co se nám podařilo nacpat do nebohého žaludku. Kvalitu života přece nepochybně určuje právě to, kolik toho dokážeme vypít a spořádat. O ničem jiném to není. A kdo to nechápe, žije zbytečný život. Aspoň takto vypadá smysl života v očích průměrného „českého Pepíka“.
Fitness influenceři a „nezdravá ikona zdraví“
Mnoho lidí si ale zdravé stravování a životní styl plete s nějakou formou takřka mnišského nebo fanatického asketismu. Na vině mohou být do značné části i různí fitness influenceři a jejich na oko dokonalé životy. Jenže to má pár háčků…
Fitness influenceři často dělají věci (fotky, videa…) pro efekt a sledovanost anebo tak, aby se ukázali v lepším, dokonalejším světle. To platí často doslova, například u svalnatých póz focených pod speciálním osvětlením. Influenceři mohou o svém životním stylu a jídelníčku jednoduše lhát.
Fitness influenceři často sdílejí načančané recepty a jídelníčky. Ale realita může být mnohem fádnější…
Druhou variantou je, že jsou to často lidé, pro které jsou tyto záležitosti profesí a jsou do nich až příliš ponoření. Jsou to výživáři, kulturisti apod. Někdy to myslí dobře, ale pro běžné obecenstvo jsou jejich výstupy až příliš horlivé, extrémní. Průměrný člověk se pak může cítit spíše demotivovaný, protože má pocit, že takové dokonalosti až asketismu v jídelníčku a disciplíny a vůle v tréninkovém plánu stejně nemůže nikdy dosáhnout. A tak to ani nemá smysl moc zkoušet.
Jenže zdravý životní styl není o dokonalosti. Je o tom, snažit se chovat k sobě samému aspoň o něco lépe. Když vám nějaký influencer řekne, že si dá jednu sušenku za měsíc, můžete nabýt dojmu, že to je nedostižná meta a ztratit chuť se o něco snažit. Ale je třeba si uvědomit, že tohle vůbec není meta, k níž byste se měli jakkoli upínat. Ten člověk je možná soutěžní kulturista nebo zkrátka trochu fanatik… a to většina lidí není.
Proto, i když píšu články třeba o rizicích cukru nebo uzenin apod., snažím se vždy zároveň zdůrazňovat, že tyto potraviny nejsou akutně jedovaté a nepředstavují samy o sobě problém. Problém je vždy především neznalost míry a tedy jejich výrazné nadužívání.
Zdravý životní styl není asketismus – je o rovnováze
Cílem běžného člověka, který chce žít zdravěji, tedy nemusí být totální abstinence alkoholu, sladkostí, ultra zpracovaných potravin a já nevím čeho… cílem je dát těmto věcem jen rozumný prostor, který jim právem náleží (pomoci vám může třeba pravidlo 80/20).
Žijeme ve světě, který je plný požitků, které jsou na dosah ruky. Nemá smysl dělat slepé a snažit se mezi tím vším zoufale kličkovat. Stejně mrzuté ale je, pokud se všemi požitky necháme zavalit a neomezenou konzumaci povýšíme na jediný smysl života. Platí to nejen pro jídlo a pití, ale třeba i mobily, sociální sítě a další věci.
Takže – pokud nejste kulturisti před soutěží, klidně si můžete dopřát dortík, klobásku, dokonce i pár piv a není to nic, kvůli čemu máte klesat na mysli, přestože nějaký influencer tvrdí, že vás to zabije. Pokud tyto věci představují okrajovější část vašeho života, který je jinak naplněn pohybem a aktivitou všeho druhu (včetně kognitivní), spoustou kvalitního jídla a stejně kvalitního odpočinku, děláte pro své zdraví víc než většina lidí. A poznáte to na sobě. Vaše tělo (i mysl) ví, že nejste dokonalá bytost a ani to po vás nechtějí. Odvděčí se vám i za trochu ohleduplnosti na víc.
Nejhorší smrt je z vyděšení
A jen tak pro odlehčení závěrem. Jistý uživatel přidává prakticky ke každému mému článku komentář: „Nejhorší smrt je z vyděšení“. Automaticky, aniž by zjevně četl víc než nadpis. Z toho je znát, že sám je vyděšený k smrti, a tak raději strčí hlavu do písku. Patří to přesně do té kategorie argumentů typu: Na něco zemřít musíme.
Ale vědět něco o tom, co nás obklopuje a co je pro nás důležité (což snad každý soudný člověk uzná, že například strava či pohyb jsou), není o strachu, ale o odvaze. Odvaze přestat být stereotypním Pepíkem a začít se k sobě a ve výsledku i ke svému okolí chovat lépe. Je to o vůli a jisté disciplíně a z toho mají někteří skutečně strach. Změnit se není snadné – ale když jde o změnu k lepšímu, za nějakou oběť to stojí. A rozhodně není třeba obětovat vše. Zkrátka nemusí pršet, jen když…
Zdroje:
