Článek
Volby proběhly, skončily a dopadly. Hotovo a šlus. Můžeme se radovat a jásat, můžeme bědovat a plakat - zkrátka slovy Járy Cimrmana: „to je všechno, co s tím můžeme dělat.“
A já se rozhodla, že věci přijmu tak, jak jsou. Protože i když vnímám, že tu šlo o hodně, chleba stál v pátek čtyřicet dva a v pondělí bude stát stejně. Rozhodla jsem se najít si na těch letošních volbách to hezké. A věřte nebo ne, opravdu se dá.
Volební účast
Za povšimnutí stojí třeba samotná účast: k urnám přišlo 68,95 % oprávněných voličů. Nejvyšší číslo za posledních 27 let. A to je hezké.
Jistě, dá se to číst i jinak. Možná máme stále více rozezlených lidí. Možná ta zloba jednou překonala lenost a ejhle, šli s tím něco udělat. Nebo vyhrocená atmosféra vzbudila emoce u širokého spektra voličů a pohnula jimi. Takže vlastně nic moc pozitivního.
A víte co? Já to chci číst tak, že je v naší zemi pořád dost lidí, kterým záleží na tom, co se tu děje. A je jedno, jestli šli k volbám ze strachu o demokracii, nebo ze strachu, že nezaplatí nájem nebo nebudou mít na boty pro děti. Žádný motiv není lepší ani horší. Vznešený nebo přízemní. K volbám přišli - a to se počítá.
Skvělé osobnosti, zajímavé myšlenky – díky za ně!
Volby mohou být skvělým připomenutím, že naše země má spoustu výjimečných osobností. Lidí, kteří něco prožili, něco dokázali a zůstali přitom obyčejní. Lidí, ke kterým lze vzhlížet a přát si, aby se právě takoví rodili s každou generací.
Pokud v současné historii existuje někdo, o kom jsem přesvědčena, že to s národem myslí dobře, pak je to pan Zdeněk Svěrák.
Někde jsem kdysi dávno slyšela, že hezké chvíle by si člověk měl nechat v paměti jako „takovej ohříváček“ na časy, kdy je mu zle.
Tvorba pana Svěráka - jeho pořady pro děti, pohádky, filmy i náš národní poklad Jára Cimrman - to takový ohříváček je. A jeho Volební vzkaz (odkaz najdete pod článkem) není výjimkou.
Díky za jeho laskavost, opravdovost a moudrost. Díky Vám, pane Svěráku!
Učitelé tentokrát bodují
Syn (13 let) přišel ze školy a zářil.
Paní učitelka s nimi prošla body volebních programů a děti mohly diskutovat o jednotlivých tématech. Neříkala, koho volit - jen přinesla témata, umožnila diskuzi, poklidnou výměnu názorů.
A co víc, přinesla krabici! A volební urna byla na světě. Každý zvolil dle svého přesvědčení a byl pyšný, že má ve třídě volební urnu a o přestávce může ostatní lákat, aby přišli hlasovat.
Učitelům se ne vždy dostává uznání za skvěle odvedenou práci. Ale probrat s dětmi důležitá společenská témata, dovolit jim podívat se na ně z různých úhlů a učit je respektující diskuzi, to je přeci pecka.
Kdy jindy mají děti - lidé z různých prostředí a podmínek - možnost říci si navzájem, co a proč je pro ně důležité? Za pár let je pohltí svět peněz, rozdělí je na bohaté a chudé, vyrobí sociální bubliny. Bude „oni a my“.
Školní léta jsou posledními, kde je ještě „my“. Výjimečný okamžik, který vytváří prostor naslouchat si.
Sečteno, podtrženo - u mě tentokrát učitelé za jedna.
Smějící se bestie ani tentokrát nezklamaly
Heydrich prý o Češích říkal, že jsou to smějící se bestie. A měl pravdu, nebyli bychom to my, kdybychom nevyrobili „pár volebních“.
A tak jsme se třeba dozvěděli, že Tomio Okamura je vážně nemocen - lékaři mu našli názor.
Nebo že se takhle sejde Čech, Slovák, Japonec a Pirát – a že to není začátek vtipu, ale české volby.
A taky že tajemstvím úspěchu v politice jsou slušnost a upřímnost – jakmile se jich zbavíte, dostáhnete všeho.
Pokud se Vám zdá, že volby byly marné, tak za tohle to stálo, ne?
Zkušenosti se počítají
Koukáte na rozložení mandátů v poslanecké sněmovně? Počítáte zleva, zprava?
Ať už jste s výsledkem spokojeni nebo ne, jedno je jisté: budeme tam mít dost těch, co už tam byli. Takže nám všem ušetří čas nezbytný k tomu, aby se to naučili.
Prostě už všechno umí. Už vědí, kdo koho (ne)má rád, jak trefit do Thunovského paláce, jak se mačkají ta tlačítka, kde se dobře najíst i kudy na záchod. A všechny své zkušenosti jistě ochotně předají nováčkům.
Vědomí, že naši zvolení zástupci lidu nebudou bezradně bloudit chodbami, je přeci tak uklidňující! Jásejme.
Volby mé, volby ze všech nejvíc svobodné
Cítila jsem se v těch našich volbách tak trošku nesvobodně.
Pod pojmem „svobodné volby“ si totiž představuji, že smím zvolit stranu, kterou chci. Jenže takovou jsem nenašla.
Vychována a vzdělána k občanské uvědomělosti, volila jsem. Volila jsem mezi tím, koho ve vládě nechci, a tím, koho tam chci ještě míň. A mám pocit, že jsem v tom zdaleka nebyla sama.
Sobotní ráno - ráno volební, ráno slavnostní.
Oblékám se, přemítajíc, zda jsem mezi těmi, co „tam nechci“, zvolila skutečně nejlíp, jak jsem mohla.
Z čiré lenosti ospravedlněné faktem, že do volební místnosti to mám z domu asi 200 metrů, jsem vynechala část oděvu, která ty „moje dvě holky“ drží na uzdě. Nic na tom, je chladno, vezmu si bundu a nikdo nic nepozná.
A víte co? Byly to mé sedmé volby do Poslanecké sněmovny a i když šlo o hodně, já se najednou cítila svobodná. Nesmírně svobodná!
Doby, kdy ženy neměly právo volit, nejsou tak vzdálené (nejen o ženském „poprvé“ u volebních uren a o tom, jak to bylo u nás, jsem psala zde). Aby se toho práva domohly, musely ujít dlouhou a nelehkou cestu.
A dnes? Nemusí mě doprovázet žádný muž. Mohu jít a dát svůj hlas. A co víc - můžu to udělat tak nějak… úplně svobodná.
Na volbách lze najít něco krásného
Ať už patříte k těm, kdo nad volebními výsledky zajásali, nebo k těm, kteří se obávají budoucnosti, jedno je jisté: v každém okamžiku lze najít to dobré.
Jen se dívat.
Zdroje:
