Článek
V záplavě hoaxů je dobré si připomínat tvrdá fakta. Jedním z nich je i to, že Strategie vzdělávání 2030+, strategický dokument schválený ještě za prvního exekutivního mandátu ministra Plagy, jasně ukládá českým školám rozvoj digitální a mediální gramotnosti. Není to žádný samoúčelný aktivismus. Cílem je budovat odolnou společnost, ve které žáci dokážou kriticky vyhodnocovat informace a nenaletí na laciné manipulace. Jde o naprosto správný směr – moderní školství je v době hybridních hrozeb naší klíčovou bezpečnostní infrastrukturou.
O to více bije do očí chování, které v posledních dnech předvádí náměstek ministra školství Zdeněk Kettner. Sdílení lživé fotomontáže na sociálních sítích, navíc s alibistickým dovětkem ve stylu „našel jsem to na Facebooku“, není u vysokého státního úředníka jen úsměvný přešlap. Je to selhání v základní mediální gramotnosti.
Co je však na celé věci z mého pohledu nejvíce zarážející a nebezpečné, je následná relativizace problému samotným ministrem školství.
Místo jasného vyvození osobní odpovědnosti se ministr populisticky vymlouvá na „práci s chybou“. Prý se máme ze situace všichni poučit a jít dál. Jako celoživotní pedagožka musím tento laciný alibismus a bagatelizaci ostře odmítnout. Je to zneužití odborného termínu k maskování politické nekompetence.
Práce s chybou do škol samozřejmě patří. Je to přirozená součást učení, která žáky posouvá dál a pomáhá jim růst. Jenže ministerstvo školství není cvičná třída a pan náměstek není žák, který se spletl v diktátu.
S omluvou nebo bez. Pokud náměstek ministra, který má spolurozhodovat o budoucnosti českého vzdělávání, neumí (nebo nechce) v době hybridní informační války rozeznat primitivní fotomontáž, je to nebezpečné a profesně diskvalifikující. 👎 pic.twitter.com/lbisoy3I1W
— Renáta Zajíčková (@RenataZajickova) March 26, 2026
Bavíme se o nejužším vedení resortu, kde padají rozhodnutí přímo ovlivňující vzdělávací politiku a budoucnost dětí v celé zemi. Na takové úrovni zkrátka pro podobné chyby a absolutní absenci kritického myšlení není prostor. Žádný takto zásadní přešlap ústavního činitele nelze přejít marketingovou frází o tom, že se „všichni učíme“.
Ve školách po celé republice investujeme obrovské úsilí do toho, abychom děti naučili ověřovat zdroje a chránili je před dezinformacemi. Nemůžeme po učitelích chtít, aby ve třídách složitě budovali to, co vedení ministerstva z pozice moci a vlivu obratem boří svými statusy na sociálních sítích.
Šíření dezinformací z pozice náměstka ministra školství nesmí přejít v mlčení, ani v pseudopedagogické omluvy. Je to totiž signál, že stát rezignoval na svou vlastní odbornost a odpovědnost. A to je luxus, který si naše vzdělávání nemůže dovolit.
