Stát přehazuje placení plavání na zřizovatele a rodiče. Smutné dědictví nehospodárných PHmaxů

Ředitele škol v těchto dnech čeká velmi nemilé překvapení. V pátek obdrželi z ministerstva detailní rozpisy státního rozpočtu a položka na financování plaveckého výcviku v nich zcela chybí, přestože jej stát nadále vyžaduje jako povinnou součást výuky. Účet za toto rozhodnutí mají nyní ředitelé vystavit rodičům nebo radnicím, a to s platností zpětně už od 1. ledna tohoto roku.

Je to další důkaz toho, že systém financování se stal neudržitelnou „černou dírou“, kterou se resort pokouší zalepit nikoliv reformou, ale salámovou metodou škrtů na úkor rodin.

Situace je v praxi jednoduchá a pro mnohé školy likvidační. Stát v rámci Rámcových vzdělávacích programů (RVP) vyžaduje, aby žáci absolvovali zhruba 40 hodin plaveckého výcviku. Při dnešních cenách pronájmů bazénů a instruktorů to vychází přibližně na 5 000 korun na jedno dítě.

Pro běžnou základní školu se dvěma paralelními třídami v ročníku to znamená nové, nečekané výdaje v řádu stovek tisíc korun ročně. Kdo je zaplatí? Radnice už dnes často dotují dopravu dětí k bazénům, která v regionech s horší dostupností stojí další tisíce. Nyní mají platit i samotný výcvik. Pokud na to obec nebude mít, nezbyde než požádat rodiče. Z bezplatného povinného vzdělávání se tak stává vzdělávání „na fakturu“.

Proč jsme se v této situaci ocitli? Musíme se podívat pravdě do očí: české školství doplatilo na unikátně neefektivní systém financování (tzv. PHmax), který zavedla minulá vláda Andreje Babiše. Z rozpočtu kapitoly školství se stala černá díra. Za posledních několik let se do systému nalily desítky miliard korun navíc, nekontrolovaně přibylo tisíce asistentů a nových úvazků.

Výsledek? Rozpočet bobtná, ale kvalita výuky přešlapuje na místě. Systém není nastaven na výkon a kvalitu, ale na pouhé „odučené hodiny“. Peníze nesledují žáka, ale tabulkové pozice.

A protože současné vedení MŠMT nemá odvahu říznout do tohoto neefektivního mechanismu, uchyluje se k nejjednodušší a nejméně férové cestě – k přenášení nákladů na ty, kteří se nemohou bránit.

Cesta ven přitom existuje a v ODS ji dlouhodobě prosazujeme. Je jí návrat k osvědčenému evropskému modelu: financování na žáka (normativní financování).

Tento model je výrazně spravedlivější a hospodárnější. Peníze jdou tam, kde jsou skutečně potřeba – za konkrétním dítětem. Školy jsou motivovány k efektivitě, ředitelé získávají větší manažerskou svobodu a stát má jasný přehled o tom, co za své peníze kupuje.

Místo toho jsme dnes svědky rezignace. MŠMT místo systémové změny raději „zhasne v bazénu“ a doufá, že to starostové a rodiče nějak vyřeší. Jako poslankyně a stínová ministryně zastávám názor, že pokud stát něco v rámci povinné výuky nařizuje, musí to také zaplatit. A pokud na to nemá, musí mít odvahu opravit celý systém financování, nejen salámovou metodou osekávat služby pro naše děti.