Stamilionový účet za plavání zaplatí obce. Ministerstvo spoléhá na efekt domina

Obce si tyto neplánované miliony nenatisknou. Pokud musí radnice ze dne na den najít statisíce na instruktory, logicky tyto peníze seberou školám jinde. Omezí například nákup moderních pomůcek, škrtnou dotace na odpolední školní kluby nebo zruší příspěvky na příměstské tábory. Kvalita školského ekosystému půjde salámovou metodou dolů a tuto „neviditelnou daň“ za ministerské škrty nakonec pocítí právě rodiny s dětmi.

Reakce z regionů, se kterými jsem v každodenním kontaktu, naplno ukazují, jak moc je současné vedení MŠMT odtrženo od reality běžného školního provozu. Mám k dispozici tvrdá ekonomická data z celé řady českých měst a nebavíme se o drobných, ale o zásadních zásecích do rozpočtů. Ve středně velkých městech znamenají překvapivé ministerské škrty novou zátěž ve výši 600 až 900 tisíc korun, a to i v případech, kdy radnice poskytují školám bazény zdarma. Větší města a pražské městské části se pak ze dne na den potýkají s neplánovanými výdaji přesahujícími 1,2 až 1,4 milionu korun ročně.

Někteří zřizovatelé přitom už dnes běžně dotují provoz a hradí statisícové částky za dopravu dětí na sportoviště. Skutečným podrazem na starosty a ředitele je navíc zpětná platnost tohoto kroku. Mnoho škol má totiž výuku už dávno nasmlouvanou, zrealizovanou a faktury leží na stole. Ministerstvo tak od stolu vytvořilo nepříjemný zmatek, kdy stát nařídí službu, nechá ji proběhnout a následně odmítne poslat peníze.

Podívejme se na to ale očima rodičů. Těm je totiž úplně jedno, jaká účetní pravidla a tabulky určují, kdo zaplatí školníka, kuchařku nebo instruktora plavání. Rodiče již své daně státu odvedli. A právem očekávají, že se vzdělávací systém o povinnou výuku jejich dětí komplexně postará. MŠMT se sice alibisticky zaklíná tím, že plavání zůstane bezplatné a školy nesmí vybírat peníze od rodin, to je ovšem jen účetní iluze. Již dnes některé školy potichu hradí například dopravu do bazénu ze SRPŠ (Spolek rodičů a přátel školy). Proč? Jednoduše proto, že škola ani obec na další výdaj nemá prostředky.

Pro lepší orientaci v této nepřehledné situaci je dobré si připomenout, jak byla pravidla původně nastavena. Když jsme v minulém období přesouvali financování nepedagogických pracovníků ze státního rozpočtu na zřizovatele, mělo to jasnou logiku. Stát platí učitele (vzdělávání), obce platí provoz (infrastrukturu). Tento krok nutil zřizovatele k efektivnímu řízení a mimochodem byl zcela v souladu se Strategií 2030+, na kterou se ministr Plaga tak rád odvolává. Když se dnes ministr snaží tvrdit, že obce na plavání dostaly peníze v rámci Rozpočtového určení daní (RUD), je to hrubá manipulace. Finanční prostředky, které obce dostaly, byly přesně propočítány výhradně na platy nepedagogů, nikoliv jako bezedný fond na lepení rozpočtových děr ministerstva.

Právě proto jsme tehdy zcela záměrně ponechali úhradu specifického výcviku – jako je plavání pro základní školy, nebo řidičské a svářečské průkazy pro školy odborné – ve státním rozpočtu. Plavání v rozsahu 40 hodin na žáka je totiž povinnou součástí vzdělávacího obsahu.

Kabinetní úvaha, že výcvik přece mohou zajistit učitelé tělocviku a jejich práce je už pokryta v rámci odučených hodin (PHmax), svědčí o absolutní odtrženosti od reality.

Asociace plaveckých škol mi potvrdila, že její certifikovaní instruktoři odučí ročně 400 000 hodin povinného výcviku. Představa ministerstva, že tento gigantický objem specializované práce český školský systém nyní „nějak“ absorbuje svépomocí, je naprosto iluzorní. Běžná základní škola nemá vlastní bazén ani specializované plavecké pomůcky. Učitel tělocviku navíc nemůže jen tak „přeskočit“ k bazénu – výuka plavání vyžaduje specifickou instruktorskou licenci a záchranářský trénink. Nutit školy, aby si „nějak poradily“, je metodicky chybné a z hlediska odpovědnosti za zdraví žáků absolutně nepřijatelné.

Je navíc fascinující a cynické sledovat priority současné vlády. Zatímco schodek státního rozpočtu nekontrolovaně roste a peníze se rozhazují plnými hrstmi, na povinný výcvik dětí v bazénech najednou ministerstvo finance nemá a nutí starosty sahat do rezerv. Ještě před nedávnými volbami hnutí ANO hlasitě slibovalo, jak vrátí platby za učebnice a další výdaje (tzv. ONIV) zpět pod křídla státu. Dnes vidíme pravý opak. Současná vláda v tichosti, a navíc absurdně se zpětnou platností od 1. ledna, přesouvá na bedra starostů i to, co jsme my z logických důvodů ponechali na straně státu. Obce tak nyní ponesou náklady úplně na vše: na dopravu, na pronájem i na samotný výcvik.

Stát se pokouší ušetřit tím nejhorším možným způsobem. Ignoruje odbornou praxi a přenáší finanční tíhu na zřizovatele a potažmo na rodiče. Ti si přitom tuto povinnou součást výuky už jednou zaplatili ve svých daních. Z bezplatného školství se tak stává systém skrytých poplatků.

Potvrzuje se tím fakt, na který dlouhodobě upozorňuji. Financování regionálního školství je dnes absolutně nepřehledné. V systému vznikají slepá místa, kudy bez kontroly protékají stamiliony, a ministerstvo ve snaze vykázat alespoň nějaké úspory prostě pálí naslepo. Plavání je bohužel jen dalším příkladem tohoto chaosu.

Aby nedošlo k mýlce: naprosto kvituji snahu ministerstva hledat efektivnější způsoby financování. Skutečná reforma se ale musí dělat koncepčně, odvážně a především v dialogu s řediteli škol a zřizovateli. Nikoliv tím, že se stát alibisticky zbaví odpovědnosti a potichu přenese zátěž na starosty a peněženky občanů.

Nezbývá tak než opět připomenout hlavní příčinu současného problému. Školství drtí dědictví neefektivně nastaveného systému takzvaných PHmaxů (plateb za odučené hodiny). Byla to ODS, která jako jediná před vytvořením této rozpočtové černé díry varovala, a paradoxně to byl právě současný ministr školství, kdo u jejího zavedení tehdy stál. Dnešní osekávání plavání je tak jen zoufalým hašením požáru, který sám pomáhal založit. Právě proto dlouhodobě prosazuji jediné racionální řešení: opustit neefektivní PHmaxy a vrátit se ke zdravému a spravedlivějšímu systému financování škol „na žáka“.