Zákaz mobilů děti od závislostí nezachrání. Udělejme z české školy mozkovnu, ne skanzen

Rozumím tomu, proč takový návrh budí sympatie. Jenže jako člověk, který ve školství působí celý život, vím jednu věc – populismus z Prahy děti před digitální závislostí neochrání. Naše školství nesmí být řízeno podle nostalgie.

Důrazně odmítám, abychom budoucnost našich dětí a podobu školství v éře umělé inteligence ohýbali podle desítky let starých představ. My nepřipravujeme děti na život v roce 1980, my je musíme připravit na inovativní trh práce v době umělé inteligence. Plošný zákaz od stolu, bez hlubší odborné diskuze, je jen politický alibismus. Proč vládní zákaz selže?

Než začneme sepisovat zákony, podívejme se na data. Britská studie SMART Schools University of Birmingham z roku 2025 zkoumala více než 1200 dospívajících a přišla s jasným závěrem: tvrdé plošné zákazy mobilů ve školách úroveň duševní pohody, úzkosti či deprese nezlepšují. Zákaz nefunguje ani jako zázračný lék na kyberšikanu; konflikty z online prostředí se jen přesunou do jiného času.

Co se reálně stane, když dítěti mobil vezmete jen u dveří školy? Ušetřený „screen time“ (zhruba 40 minut) dožene hned po příchodu domů, což zhoršuje jeho spánek a fyzickou aktivitu. Zákazem se děti nezbaví závislosti na predátorských algoritmech sociálních sítí, pouze odkládáme problém na odpoledne.

Jak na to? Hračka do skříňky, nástroj na lavici

Standardem musí být, že škola poskytne žákovi bezpečný digitální nástroj. Dnes po dětech přece také nechceme, aby si do přírodopisu nosily z domova vlastní mikroskop. Proč to děláme s technikou počítači? Mobilní telefony mají různé systémy, výkon, občas bývají rozbité nebo zapomenuté. Ve třídách se tak často namísto zadání řeší technické problémy nebo „digitální nerovnost“. Některé děti totiž z různých důvodů telefon nemají vůbec.

Poskytněme každému žákovi školní zařízení - ideálně tablet s klávesnicí a stylusem, který bude plně spravováno školou. Na školním tabletu jsou sociální sítě s predátorskými algoritmy zablokované. Dítě má neustálý kontakt s rodiči, bezpečný přístup ke svému rozvrhu, známkám a k moderním výukovým materiálům. Osobní mobil, který je primárně hračkou, tak může s klidem zůstat vypnutý v osobní skříňce. Z dítěte se díky tomu stane aktivní tvůrce a juniorní analytik, nikoliv pasivní konzument (často závadného) digitálního obsahu.

Vše má samozřejmě svou mez. Má vize neznamená, že ze škol zmizí učebnice, sešity nebo psaní rukou. Ve Švédsku jsme viděli, jak bezhlavá hyper-digitalizace selhala a poškodila čtenářskou gramotnost. My chceme technologie využívat účelně a tam, kde dávají pedagogický smysl – pro individualizovaný přístup ke vzdělávání, který bude s nástupem umělé inteligence naprostou nutností pro ekonomický růst naší země.

Zákonný diktát z Prahy má ještě jeden háček: někdo ho musí vymáhat. Znamená to, že učitelé budou místo přípravy na výuku prohledávat dětem batohy a hádat se s naštvanými rodiči? Z učitelů se nesmí stát dozorci. Stát musí přestat házet odpovědnost přes plot a musí školám nabídnout skutečnou pomoc.

Ta pomoc spočívá v tom, že stát a zřizovatelé zajistí centrální softwarové licence a hardwarové pronájmy, aby snížili náklady. Rodiče pak převezmou osobní odpovědnost – pokud chtějí zařízení pro dítě i domů, budou se drobným příspěvkem podílet na jeho pojištění. Žádné rozdávání bez odpovědnosti, ale promyšlená správa veřejných prostředků a investice do inovativního vzdělávání i ochrany duševního zdraví dětí.

Současná vláda a vedení resortu školství nabízí skanzen. Stát ale musí udávat směr inovací a garantovat bezpečnost. Naše děti, školy i ekonomika potřebují chytrou digitální suverenitu. Vezměme dětem z rukou rušivé hračky a dejme jim místo toho kvalitní nástroje, se kterými je bezpečně připravíme na reálný život.