Článek
Některé komentáře pod mým předchozím článkem, v němž hájím původní záměr prezidenta Pavla nepřijmout na hradě slovenského premiéra Fica, zasluhují další reakci, neboť se zjevně inspirují výroky v některých médiích.
Především je zcela absurdní tvrdit, že odmítnutí slovenského premiéra naším prezidentem by bylo vměšování do vnitrostátních záležitostí Slovenska. Autoři těchto výroků patrně vůbec nechápou, že vměšování je snaha o zasahování státu do vnitřních záležitostí jiného státu s cílem jejich účelového ovlivňování.
Vměšování je tak třeba činnost zpravodajských služeb Ruska a Číny na našem území. Vměšování byla snaha Ruska ovlivnit výsledek prezidentských voleb šířením lživých a účelových informací ve prospěch Trumpa, k čemuž se kupodivu dokonce přiznal Jevgenij Prigožin. A extrémním případem vměšování je ruská agrese vůči Ukrajině.
Vměšováním naopak nemůže být nastavení různé úrovně diplomatických vztahů vůči ostatním státům v závislosti na společném průniku zájmů, cílů a světonázorů. Tím se nikomu do ničeho nevměšujeme, pouze si vybíráme země a režimy nám bližší a vzdálenější, a podle toho k nim přistupujeme. Pokud nekompromisně odsuzujeme zločinnou ruskou invazi na Ukrajinu, názorově konsistentní je kritický postoj zaujmout ke každému, kdo chce Putinovu režimu otevřít dveře zpět mezi civilizované země. A součástí takového postoje je pochopitelně i vynechání nadstandardních prvků diplomacie, mezi které přijetí premiéra jiného státu naším prezidentem nepochybně patří.
Pokud by prezident Pavel proruského politika jakékoliv země „pragmaticky“ vítal na Hradě oslavnými fanfárami a bohorovnou řečí, že oficiální kritika je jen divadlo pro voliče, protože ve skutečnosti jsou přece všichni členové VIP klubu kamarádi a Ukrajina „není naše válka“, plivli bychom do tváře nejen napadené Ukrajině, ale i sami sobě. O to víc mě těší, že prezident Pavel takovou roli hrát odmítl.
Jinými slovy, Slovensko i my máme identické právo na svoji politiku, obdobně jako právo výběru, s kým se chceme scházet, spolupracovat, v jakém formátu, na jaké úrovni a z jakých důvodů. To vychází ze zásady svrchované rovnosti států coby subjektů mezinárodního práva. Co je na tom tak nepochopitelného? A především, v čem má spočívat to naše vměšování?
Obecně pak vměšováním není ani žádný projev sympatií či antipatií domácího politika k nějakému jeho zahraničnímu protějšku či vývoji v tamní zemi. A pokud takto někdo hodnotí předvolební vyjádření prezidenta Pavla ke Slovensku, co je potom vyjádření Andreje Babiše na podporu Fica a Pellegriniho na síti X, navíc již v době předvolebního moratoria? A co účast Viktora Orbána v Babišově kampani v roce 2021, kdy byl Babiš ještě premiérem?
V roce 2000 všechny tehdejší členské státy EU pohrozily Rakousku izolací v případě účasti strany Svobodných extremisty Jörga Haidera v rakouské vládě. To bylo také „nepřípustné vměšování“, anebo legitimní vyjádření postoje ostatních členských států? A to nešlo „jen“ o nepřijetí premiéra prezidentem během oficiální návštěvy, ale o hrozbu úplné politické izolace. A nikoliv o postup jedné země, ale všech tehdejších ostatních členských zemí EU. Takže právo na politický postoj vůči politickým postojům jiné země mají všichni kromě našeho prezidenta? Tedy pardon, kromě našeho prezidenta, pokud na rozdíl od svých předchůdců nehodlá poklonkovat ruskému vazalství?
Nedávno bylo naší politikou opozicí hájeno rozhodnutí Nigérie zrušit dohodnutou návštěvu našeho premiéra v reakci na pravdivá vyjádření vlády o palestinském terorismu. A nyní je najednou nepřípustné, aby prezident Pavel odmítl premiéra Fica pro jeho otevřeně proruské postoje. Nikdo z protivládních kritiků předtím neříkal, že se Nigérie nepřijetím Fialy vměšuje do naší politiky, zatímco Pavel by se nepřijetím Fica do té slovenské nepřípustně vměšoval. Vina je tak samozřejmě v obou případech na české straně. Vidí si političtí kritici naší vlády a prezidenta vůbec do úst? A není jim trapná jejich vlastní mentální sterilita a neschopnost alespoň konzistentně argumentovat?
Snad ještě grotesknější je interpretovat Pavlův postoj jako nepřátelský vůči Slovensku spolu s teatrálními omluvami za neexistující provinění. I ten největší hlupák totiž nepochybně ví, že se vztahem českého a slovenského lidu nemá vztah k Ficovi vůbec nic společného. Stejně jako kdo odsuzoval zmíněného rakouského extremistu Haidera, nezačal kvůli tomu nenávidět Rakušany a ani Rakušané jeho. Obdobně je všeobecně znám vřelý vztah prezidenta Pavla s prezidentkou Čaputovou, stejně jako mrazivý je vztah Čaputové a Fica. Jinými slovy, v této záležitosti vůbec nejde o vztah Čechů a Slováků, ale o vztah liberálně smýšlejících lidí obou národů a jejich neliberálních protějšků. Slovenská parlamentní opozice, její voliči a média mimo vládní sféru vlivu, s nimiž Fico nemluví, by Pavla naopak nejspíš ocenili a jeho postoj využili jako argument v kritice slovenské vlády.
Pokud by se předsedou vlády u nás stal Tomio Okamura, tleskal bych hlavě státu každé demokratické země, která by jej s poukazem na jeho politiku odmítla přijmout. Lidi přece mnohem víc spojuje společný světonázor než společná národnost. A kolektivní postoj ostatních zemí je navíc prostředkem, aby si voliči extremismu uvědomili, co jejich volba v mezinárodním kontextu znamená.
O Fica samotného a jeho návštěvu Hradu v této věci ale vůbec nejde. Lidé, kteří zcela nesmyslně tvrdí, že nepřijetí Fica prezidentem Pavlem by bylo „vměšováním“ či „aktem nepřátelství“, v naší zemi obvykle chtějí jeho prostřednictvím především popularizovat proruské a neliberální názory. A k tomu je potřeba, aby zde byl Fico vnímán jako autorita a s jeho vládou jsme pěstovali nadstandardní vztahy. Je to stejné, jako když exprezident Klaus citoval kontroverzní názory amerického prof. Mearsheimera na ruskou agresi. Klaus to sám přece netvrdí, on „pouze cituje autora“, který by měl mít patřičnou autoritu a punc jakési „nezávislosti“.
Podobně bude teď naší ruskou pátou kolonou citován Fico. A najde se samozřejmě mnoho zástupných „zdůvodnění“, proč jej stavět do role autority. Třeba tím, že je přece premiér naší bratrské země. Jeho „politickými zkušenostmi“. Svobodou projevu. Diplomatickými konvencemi. Společnými „historickými kořeny“ našich zemí. Anebo třeba počasím. To je úplně jedno. Hlavně se o další krůčky přiblížit akceptaci proruských a neliberálních narativů, kterým nejen Klaus ve slovenských volbách tolik držel palce. Sám ze své první prezidentské volby už ví, že velké bitvy se někdy vyhrávají po malých krůčcích. Takže nejprve se adaptujme na ficizaci u našich slovenských bratrů a v příštích volbách si ji s radostí instalujeme u nás.
Oddělit náš vztah ke Slovensku od vztahu k politickému kursu současné slovenské vlády bez ohledu na sílící proruský řev bude nejen pro naši zemi klíčovým úkolem. Myslím, že to byla i myšlenka postoje prezidenta Pavla. Svými politickými spojenci ale bohužel zůstal nepodpořen.
