Článek
S analýzami Lucie Stuchlíkové se obvykle ztotožňuji a považuju ji za vynikající politickou komentátorku. Tím spíš mě překvapil její včerejší příspěvek, dle něhož by nepřijetí Roberta Fica naším prezidentem bylo „laciné gesto“.
Lucie Stuchlíková má samozřejmě pravdu, že „Fico je pořád demokraticky zvoleným politikem suverénní země a diplomacie nejsou jen dýchánky s těmi, se kterými si rozumíme“. A má pravdu i v tom, že „Ficovo chování k prezidentce bylo za hranou toho, co si má slušný politik dovolit. Stejně tak je jasné, že jen těžko najde Pavel společnou řeč s mužem, který zní jako hlásná trouba ruské propagandy. I politicky stojí Fico na druhém břehu - ostatně v Česku se setká se svými podporovateli Andrejem Babišem a Milošem Zemanem.
Kruciální otázkou proto je, zda mají být pro náš postoj určující kritéria formální a pragmatická anebo věcná a hodnotová. Osobně jsem zarytým odpůrcem formalismu a stejně zarytým příznivcem hodnotové politiky. A dovedu pochopit, že politik, který rovněž nadřazuje morálku nad ostatní motivy jednání, má s takovým setkáním oprávněný problém. Myslím, že Pavel zasloužil ve svém postoji podporu, které se mu však nakonec od nikoho nedostalo. A to je asi nejhorší, co v naší tradičně pragmatické, švejkovské a morálce vzdálené politice můžeme udělat.
Slovensko má nepochybně právo zvolit si koho chce. A my máme identické právo si vybírat, s kým se chceme scházet, spolupracovat, v jakém formátu a na jaké úrovni. Slovensku nikdo jejího premiéra nebere a nikdo netvrdí, že jeho strana nebyla zvolena demokraticky. Výběr voličů jakékoliv země však přece ještě neznamená automatický nárok na přijetí jejich premiéra naším prezidentem.
Stuchlíková sama zmiňuje, že z lidského hlediska lze postoj Pavla pochopit. A to je snad málo? Za každou funkcí je přece člověk a Fico je podle všeho velmi zlý člověk, jehož politika je pro demokracii a svobodu cestou do pekel. Proč se scházet s takovými lidmi, když z jiných, než formálních důvodů to ze strany prezidenta nyní nebylo nutné? Tím spíš, když se jednalo o zdvořilostní setkání, neboť veškerá případná věcná témata Ficovy návštěvy probíhala na schůzce premiérů.
Příliš rychle jsme asi zapomněli, kdo je Robert Fico. Několik příkladů pro připomenutí. Slovenská politoložka a socioložka Soňa Somolányi upozorňovala, že pokud volby „vyhraje Fico, bude ohrožena sama slovenská demokracie“ s tím, že Fico „bojuje zápas o svou vlastní svobodu a o svobodu svých nominantů z vlád Smeru. Někteří už jsou odsouzení, jsou ve vězení a teď otevřeně vyhrožuje vyšetřovatelům, soudcům, prokurátorům, že když se dostane k moci, tak si s nimi vyřídí účty. Takový útok – zatím verbální – na právní stát jsme nezažili ani za Mečiara.“
Jiný slovenský politolog Grigorij Mesežnikov předchozí Ficovo působení hodnotil tak, že „Fico si dokázal vybudovat impérium, stát ve státě. Prezident Andrej Kiska to jednou nazval „mafiánský stát“. Anebo podle předsedy spolku Pulse od Europe Tomasze Peszynskiho je Fico „politik za jehož vládly bylo Slovensko totálně zkorumpovanou a mafiemi ovládanou zemí, kde došlo k vraždě novináře na objednávku.“
A pamatujeme ještě přímé Ficovy výroky? Evropskou unii označil za „vojenský projekt“, přičemž válka podle něj „začala v roce 2014, kdy ukrajinští nacisti a fašisti začali vraždit ruské občany na Donbase a v Luhansku“. Dle Seznam Zpráv pak Německou armádu tituloval jako wehrmacht, a „výročí Slovenského národního povstání oslavoval s velvyslanci Ruska a Běloruska, od nichž by si nikdo v civilizovaném světě nenechal ani podržet dveře.“ A v reakci na předvolební rvačku mezi Igorem Matovičem a Robertem Kaliňákem Fico řekl, že „s debilem, s bláznem, se nedá vyjednávat a že jedna facka je lepší než 30 minut vyjednávání.“
Je toho málo? Anebo toto vše už není pravda, když se z Fica stal premiér? Opravdu je konsistentní postoj prezidenta Pavla tak nepochopitelný? A opravdu je na místě Stuchlíkové tvrzení, že nepřijetí takového člověka Pavlem by bylo diplomatickým skandálem?
Stuchlíková dále konstatuje, že „nepřijmout slovenského premiéra by nebylo nic jiného než laciné gesto, které by mohlo zhoršit vztahy s našimi sousedy. A ponížení by jen nasměrovalo Fica rychleji do Orbánovy náruče.“
Fico se s Orbánem politicky objímá už dávno. K tomu ho opravdu nemusíme směřovat. Není divu, jiného partnera ze zemí civilizované Evropy těžko nalezne. Ve srovnání s Orbánem je totiž ještě radikálnější, a jeho minulost mnohem kontroverznější. Přijetí či nepřijetí naším prezidentem na jeho postoji vůbec nic nezmění. Kromě toho Fico dal i při této návštěvě jasně najevo, kdo jsou v naší zemi jeho spojenci.
Pokud máme hovořit o zhoršení vztahů se Slovenskem, je potřeba jej pojmout přesněji a analyticky. Jediný, kdo by mohl naší hlavě státu spílat, by byla slovenská vládní koalice, a možná část jejich voličů. Parlamentní opozice, její voliči a média mimo vládní sféru vlivu by však naopak Pavla spíš pochválili a jeho postoj využili jako argument v kritice slovenské vlády. A určitě by se nezlobila ani prezidentka Čaputová, jakkoliv to byla údajně ona, kdo Pavla k přijetí Fica přemluvil. Takže rozhodně by se nejednalo o „zhoršení vztahů se Slovenskem“, ale nanejvýš o zhoršení vztahů s Ficovou vládou a jejími příznivci. To by nám opravdu vadilo?
Naštěstí momentálně máme zcela jiný politický kurz než současná slovenská parlamentní většina, takže je přirozeným důsledkem, že vzájemné vztahy na politické úrovni prostě ochladnou. Víme to my i Slováci, tak proč si něco nalhávat? Není to žádný konec světa, v příštím volebním období se třeba zase potkáme. Nezbývá než doufat, že to bude díky změně politického kurzu na slovenské straně.
Obecně lze říci, že si nepřejeme zhoršení vztahů s nikým. Nepřáli jsme si ho ani s Ruskem, tím méně pak se Slovenskem coby zemí, která je nám historicky nepochybně nejbližší. Nicméně když se někde stane zlo, největší chybou je nenazvat ho pravým jménem. Když začal Putinův režim vraždit, měli jsme si nalhávat, že to tak není? A když se k Rusku Ficův režim chová smířlivě, máme si nalhávat, že to tak nemyslí? Strkáním hlavy do písku před pravdou nic nezískáme. Navíc pokud by izolacionistický postup vůči Ficovi přicházel i z dalších demokratických zemí, možná by Slováci rychleji pochopili, koho si zvolili. Naopak vstřícný přístup je jen utvrdí v přesvědčení, že se vlastně nic špatného neděje.
Můžeme se ale ptát i dále. Přijali bychom na hradě v pozici slovenského premiéra kohokoliv? Třeba Mariana Kotlebu? A pokud ne, tak kde je dělící čára mezi Kotlebou a Ficem? Anebo jinak: máme odlišná měřítka pro sousední státy (a mezi nimi navíc ještě zvláštní privilegia pro Slovensko) a ostatní země? Takže třeba premiér dříve obviněný ze zločinného spolčení hlásící se k Putinovi by obecně vadil, ale sousednímu státu to odpustíme? A co Putina, toho bychom tak na hradě přijali? Ne? A jaký je rozdíl mezi Putinem a politikem, který bojuje za jeho vpuštění zpět mezi civilizované státy?
V neposlední řade nutno podotknout, že morálkou motivovaný krok je vším jiným než laciným gestem. Laciné gesto by naopak byl postoj, že veškerá naše dosavadní kritika Fica byla „jen jako“, a když se stal premiérem, už je přece „členem klubu“, a na ty se vztahují jiná pravidla. Tak chceme působit?
Stuchlíková dále uvádí, že „odmítnout předsedu vlády tak blízkého státu, jakým je nám Slovensko, by bylo diplomatickým skandálem a politicky by to nikomu nepomohlo.“
Záleží na tom, zda je horším skandálem odmítnutí Roberta Fica, anebo samotná jeho vláda, v níž by bez zásahu prezidentky Čaputové seděl kupř. i Rudolfa Huliak, který chtěl jet odprosit Putina. A otázka „komu to politicky pomůže“ je zcela zbytečná. Zásadovost je cílem sám o sobě, nikoliv prostředkem k jiným cílům. Pokud ji chceme poměřovat mírou prospěchu, můžeme na ni rovnou rezignovat.
Nelze zapomínat ani na to, že opravdu není automatické, aby zahraniční návštěvu premiéra přijímala v cílové zemi hlava státu. Premiéra Fialu také nepřijímají ve všech zemích tamní hlavy státu, aniž by to byl „diplomatický skandál“. Neznám přesný diplomatický protokol pro „zahajovací“ návštěvy, ale formálním partnerem Fica je na naší straně logicky premiér Fiala. Vše ostatní je již nad rámec běžné zdvořilostní diplomatické komunikace.
Srovnávat setkání Pavla s Ficem a pověření Fica Čaputovou je pak velmi nepřesná analogie. Čaputová tím totiž realizovala svoji ústavní povinnost jmenovat premiéra, zatímco Pavel vůči Ficovi žádné povinnosti nemá
Stuchlíková dále uvádí, že odmítnutí Fica by „poničilo české snažení ve Visegrádské čtyřce, již tak zmítané napjatými vztahy.“ V 4 je asi poslední argument, na který bychom se měli ohlížet. A spíš si položit otázku, zda vývoj na Slovensku není tím správným momentem tento spolek 2. evropské ligy, který dávno ztratil svůj původní význam, konečně opustit. Vždyť Polsko a Maďarsko jsou nejtemnějšími skvrnami unijní demokracie, přičemž ta maďarská je navíc doprovázená pachem ruského medvěda. A navíc čistokrevní prospěcháři, protože evropskou integraci sice soustavně kritizují, ale přitom patří k největším příjemcům evropských dotací.
Polsko se snad z tohoto mnoho let trvajícího společenského temna vzhledem k výsledkům nedávných parlamentních voleb konečně vymaní. Zato Slovensko mu na křídlech provýchodního „smeru“ letí rychle vstříc. Čím dříve tedy tento spolek opustíme, tím lépe. A pokud nás k tomu pohne nově formovaný slovenský ficismus, bude to asi první pozitivní zásluha Roberta Fica v politice.
V žádném případě netvrdím, že bychom měli se Slovenskem přerušit diplomatickou spolupráci. To by byl asi stejný nesmysl jako vystoupit z OSN jen proto, že přijímá i špatná rozhodnutí. Schůzka na úrovni premiérů či ministrů, věcná, pracovní, bez ceremoniálů, je jistě odůvodněná. Totéž však v současném politickém obsazení nelze tvrdit o vztazích nadstandardních, mezi které nepochybně náleží i automatické přijetí premiéra hlavou státu.
A na závěr to nejdůležitější. Moje argumentace nesměřuje k tomu, že prezident Pavel Fica neměl přijmout, pokud by jeho přijetí sám vnímal jako rozumné. V žádném případě se však nemohu ztotožnit s tvrzením, že nepřijmout Fica by byla chyba, či dokonce diplomatický skandál. Absurdnější hodnocení této události si totiž téměř neumím představit.
