Článek
V pátek jsem publikoval článek v němž argumentuji, proč je jednou z rozhodujících příčin polarizované české společnosti vztah k morálce, čehož zneužívá a zároveň to dále potencuje antimorální extremismus neliberální opozice. Pod mým článkem byl publikován oponentní příspěvek. Přestože reaguje pouze na zlomek mých argumentů, v kontextu probíhající veřejné diskuse považuji za důležité se k němu vyjádřit, což pro přehlednost učiním strukturovaně.
1) Podle autora „morálka byla a je subjektivní koncept, který je těžké jednoznačně definovat. Nelze jednoduše tvrdit, že jedna skupina má „vyšší“ morálku než jiná. Ergo kladívko, protože co je považováno za morální, se liší podle kulturních, historických a osobních hodnot. Pokorný zde přitom používá pojem morálky jako absolutní měřítko, což je zjednodušující.“
S autorem lze souhlasit v jediném výroku, a sice že morálku je obtížné komplexně definovat. To však nebrání identifikovat jednání zcela jednoznačně nemorální. A to bylo také předmětem mého článku.
Ve všech ostatních tezích se autor mýlí. Především zaměňuje objektivní morálku (tj. spravedlnost) se subjektivní představou o ní či se společenským zvyklostmi. Objektivní morální pravidla jsou taková, která mají zřejmý morální obsah a která nelze platnými argumenty popřít. Jejich pomocí pak lze poměřovat, nakolik jsou naše subjektivní morální hodnoty či naše společenské zvyklosti objektivní morálce blízké či vzdálené.
Lze to demonstrovat na příkladu zákazu vraždit. Každý člověk má přirozené (tj. narozením získané) právo na život a lidé jsou si v přirozených právech rovni. Právo na život má výlučné postavení mezi ostatními právy, neboť nejen že chrání nejvýznamnější hodnotu (samotný život), ale navíc je nezbytnou podmínkou pro realizaci všech dalších lidských práv. Připravit někoho o život je tak nejvýraznějším možným zásahem do integrity i práv člověka, navíc konečným, nevratným a absolutním. To platí pro všechny lidské bytosti kdekoliv na světě, protože přirozená práva pochopitelně náleží všem bez rozdílu. A podle toho, jak které státní režimy, politické strany či společenské skupiny tuto skutečnost respektují, je můžeme dělit na více či méně morální.
Rusové v rámci své protiprávní vojenské agrese vraždí Ukrajince včetně civilistů. Jejich jednání je neospravedlnitelným zločinem právním i morálním. A neospravedlnitelné je proto samozřejmě i šířit názory konvenující zájmům Ruska. To činí naše neliberální opozice, přičemž příklady takových explicitních výroků z hnutí ANO či SPD jsem se zabýval již mnohokrát, kupř. v tomto článku. Zástupci původní pětikoalice naopak jakoukoliv politiku konvenující zájmům Ruska striktně odmítají. Proto je objektivně platný výrok, že strany původní pětikoalice v této velmi závažné etické otázce hájí morálku, zatímco strany neliberální opozice ztělesňují přístup zřetelně antimorální.
Oponující autor je právníkem, a proto je mu nepochybně známo, že naše ústavnost je založena na přirozenoprávní doktríně, která je na existenci objektivní morálky přímo založena. Klíčové hodnotové zásady demokratického státu jsou pak dokonce podle čl. čl. 9 odst. 2 Ústavy neodstranitelné, přičemž doktrínu tohoto tzv. materiálního ohniska ústavnosti extenzivně rozvinul Ústavní soud kupř. v nálezech Pl. ÚS 19/93 , Pl. ÚS 19/08, Pl. ÚS 11/02, Pl.ÚS 36/01 či Pl.ÚS 27/09. Popírání existence objektivní morálky je tak v přímém rozporu se základní koncepcí naší ústavnosti.
Koho by zajímaly další podrobnosti, vřele doporučuji publikace našeho předního odborníka na ústavní právo a filosofii práva prof. JUDr. Pavla Holländera DrSc., emeritního místopředsedy a dlouholetého soudce Ústavního soudu ČR, kde působil 20 let. Holländer je v polistopadové éře intelektuálně patrně nejvýznamnějším českým právním filosofem a názorovým strůjcem klíčových doktrín našeho Ústavního soudu, díky kterému má tento náš vrcholný justiční orgán mezi středoevropskými ústavními soudy pozici vědecky nejfundovanějšího tělesa.
Na okraj lze ještě podotknout, že i pokud bychom uvažovali v intencích autorovy (nesprávné) teze o subjektivní povaze morálky (reflektované kupř. právním positivismem), na výsledku se nic nezmění. Základem subjektivního pohledu na morálku je požadavek nečinit druhým to, co nechceme, aby činili oni nám. Těžko si představit, že by Rusové chtěli být na svém území vyvražďováni, takže je morálně nepřípustné, aby tak oni činili na Ukrajině. Anebo pokud autor nechce sám být v životě obelháván či dezinformován, nemůže hájit jako morálně konformní prostředky lhaní či šíření dezinformací.
2) Autor dále uvažuje „zda je vhodné považovat opozici automaticky za méně morální pouze a jen proto, že se liší ve svém přístupu. I když opozice může mít (z pohledu pravicové vlády) problematické postoje, nemělo by to znamenat, že celá její existence je morálně neakceptovatelná.“
Nejedná se o (morální) neakceptovatelnost neliberální opozice, ale o (morální) neakceptovatelnosti jejích názorů konvenujících se zájmy Ruska, či používání lží, dezinformací a populismu jako standardního prvku politického boje. Přirozeně nejde o to, že má někdo jiné názory, ale zda je jejich obsah slučitelný s demokratickými hodnotami a morálkou.
Dále nutno podotknout, že Piráti jsou nově také opozicí, a přesto je jejich kritika vlády v pořádku. Proč? Protože na rozdíl od postojů neliberální části opozice nevykračuje z mezí demokratického řádu a je součástí standardního politického diskursu.
O pravicovost a levicovost zde vůbec nejde. Vládní koalice i neliberální opozice jsou catch-all party své voličské skupiny. Vládní strany pro pravicové i levicové voliče, kteří preferují standardní západní liberálně-konzervativní model hodnotové demokracie, vzdělanostní společnost fungující na důkazech, a odmítají programovou amoralitu jako obsah politiky. A neliberální opozice oslovuje pravicové i levicové voliče, kteří preferují nacionalistickou či provýchodní konzervativní neliberální formu demokracie až „soft autoritářství“, antiintelektualismus, otevřenost konspiracím, dezinformacím i populismu, a jejichž postoje mají společný jmenovatel v rezervovaném přístupu k morálce od mravního nihilismu po antimorální extremismus.
Toto je úhelný kámen polarizace společnosti. A právě pro vzájemnou hodnotovou neslučitelnost je mezi těmito skupinami tak široká propast. Pravicový i levicový prvek zde nehraje žádnou roli mimo jiné i proto, že je srovnatelně obsažen ve vládní i neliberální opoziční koalici. Kritika neliberální opozice vůči vládě tak v žádném případě není kritikou z levicových pozic.
3) Autor se domnívá, že „místo snahy o pochopení a nalezení kompromisů článek posiluje a eskaluje konflikt. Udržování dialogu s opozicí by mělo být v zájmu demokratické společnosti, která se snaží zahrnovat různé perspektivy, než se utápět v moralizujících výrocích.“
Pluralitní diskuse je základním stavebním kamenem demokracie. Proto však zároveň její předmět nesmí být s demokracií samotnou hodnotově neslučitelný. Můžeme tak diskutovat o důchodové reformě, Green Dealu, nelegální migraci a obrovské plejádě dalších témat. Nikoliv však o toleranci válečných zločinů. Pokud někdo takové návrhy předkládá, sám se z demokratického diskursu vylučuje, podobně jako by tomu bylo kupř. při snaze prosadit právo šaría do evropských právních řádů. S ničím takovým nelze uzavírat kompromis a není ani o čem jednat, neboť takové postoje jsou s demokratickými hodnotami v neslučitelném rozporu, a proto v zájmu demokratické společnosti nejsou. Podobný názor vyjádřil třeba rumunský Ústavní soud, který otevřeně proruskou kandidátku na prezidentku z voleb vyškrtl.
4) Dále autor podotýká, že „pakliže opozice bojuje za sociální jistoty, mj. důstojné starobní penze pro naše rodiče a prarodiče, tak jí dáme nálepku „zaslepených putinovců, kteří vítají tanky…“
Opozici nikdo nedává nálepku putinovců z důvodu, že hájí starobní penze, ale z důvodu jejích výroků konvenujících zájmům Putinova režimu. Jinými slovy, když bude opozice hájit vyšší penze a vynechá z toho přímluvy k akceptaci ruských zločinů, za putinovce nepochybně označována nebude. Nedávalo by to totiž smysl.
5) „Inu, kdo netleská pravicové vládě a její politice, tak je prostě vítač Putina,“ konstatuje dále autor.
Nikoliv. Vítačem Putina je ten, kdo se chová jako vítač putina. Zda tleská či netleská současné vládě, která navíc není o nic méně pravicová než politika neliberální opozice, je vůči tomu zcela mimoběžné.
6) „V přírodě vyhrává a přežívá nejsilnější medvěd, ne proto, že nedodržuje pravidla, ale protože je nejsilnější. Tak to na této modré ne zelené planetě chodí tisíce let, a patrně bude i nějaký ten rok v budoucnosti,“ jest další autorovou tezí.
Zvířata neznají právo ani morálku, a proto je rozsah svobody každého z nich úměrný jeho síle. Proto je svět zvířat svobodným jen velmi formálně, neboť žádný heteronomně garantovaný prostor svobody pro žádné zvíře neexistuje. Jinými slovy zajíc je svobodný jen do okamžiku, než potká lišku, která hledá něco k obědu. A liška zas jen do okamžiku setkání s medvědem.
Takováto pravidla absolutní svévole jsou pro lidskou společnost pochopitelně nepoužitelná, neboť by vytvářela propastné rozdíly v rozsahu svobody mezi jednotlivci. A pro všechny kromě „nejsilnějšího medvěda“ by byla i krajně nevýhodná. Proto lidská společnost není založena na vládě síly, ale na vládě rozumu, práva a morálky, a lidé jsou si ve svobodě a právech rovni. A právě to nás od světa zvířat odlišuje.
I na světě však existuje řada agresivních režimů, které by rády svět svobodných lidí proměnily ve svět svévole divokých zvířat. Kdo má více zbraní a drzosti je agresivně používat, poroučel by těm, kteří jich mají méně. V takovém světě současné Rusko touží sedět na vrcholu predátorské pyramidy v pozici nejsilnějšího „nukleárního“ medvěda, který rozhoduje o životě či smrti všech slabších kusů ve svém rajonu. Nekompromisní odpor proti takovýmto vizím světového společenství je jedinou cestou k obraně civilizace před její absolutní destrukcí.
7) Svůj oponentní text autor uzavírá tvrzením, že „věčné strašení Babišem a Klausem, které se jako červená nit vine celým Pokorného blogem, je stále více směšné.“
Pokud autorovi připadá směšné, že Rusové na Ukrajině vraždí, mučí, terorizují, znásilňují a unášejí civilní obyvatelstvo, a lidé jako Klaus či Babiš přesto volají po naší smířlivosti vůči tomuto režimu, má opravdu zvláštní smysl pro humor.
Autor možná morálku ve shodě s Václavem Klausem považuje za zbytečnou či dokonce škodlivou. Možná mu nevadí vize světa, kde by nejvíc práv měl největší mezinárodní gangster. A možná by mu líbilo žít v zemi, jejíž morální standard oproti současnému stavu dramaticky poklesne.
Já však takovýto mravní nihilismus nesdílím. A nevidím důvod beze slova přihlížet, aby se u nás naplnil slovenský scénář a této zemi vládli lidé k tomu nekompetentní svým vzděláním, politickými cíli i charakterem, a to jen díky tomu, že se jim podaří využít části sociopatologických názorů ve společnosti, a další část společnosti obelhat. Na to je mně až příliš líto každého, kdo by v takovém režimu musel žít.
