Článek
Za několik dní uplyne 6 měsíců od jmenování nové Babišovy vlády. Bilance nejkřiklavějších momentů vládního působení vyžaduje notnou dávku odvahy. Postačuje několik příkladů.
Dva z pěti nejvyšších ústavních činitelů se vyhýbají trestnímu stíhání pomocí formálního nástroje poslanecké imunity. Premiér sám pak je ověnčen tolika skandály, že už skoro nedává smysl je rozebírat jednotlivě. Ďábel se navíc mnohdy skrývá i ve zdánlivém detailu. Za vše proto mluví i to, že jeho poradkyně je explicitní sympatizantkou Putinova zločineckého režimu. Kdo z nás by si chtěl nechat od někoho takového „radit“?
SPD coby jeden z koaličních partnerů, jehož stranický šéf je současně předsedou Poslanecké sněmovny, je soudem nepravomocně uznáno za rasistické hnutí. A druhý koaliční partner v podobě Motoristů je zase politickým výsadkem Institutu Václava Klause coby tradičně nejzarputilejšího Kremlpointu na naší politické scéně.
Předseda Motoristů a místopředseda vlády Petr Macinka se do dějin této země zapíše jako první člen vlády, který se pokusil vydírat prezidenta republiky, vede vůči němu „extrémní kohabitační válku“ a již během několika měsíců stihl sesadit z pomyslného trůnu tradičního krále arogance české politiky svého uctívaného guru Václava Klause.
Kdo dál? Z celkového vládního podprůměru je další negativní odchylkou třeba ministryně financí Alena Schillerová. Ta se odbrzdila k děsivé rozpočtové jízdě se zavřenými očima z horského srázu, když se už během několika měsíců nevejde ani do původních mantinelů vytyčených populistickou vládou, jíž je součástí. Bohužel je to nenapravitelný hazard nikoliv jen s naší současností, ale především budoucností.
Nedostatky v komunikaci Fialovy vlády působí jako banální dětské nemoci ve srovnání s gejzírem naprosté komunikační nekompetence, kterou předvádí vláda Babišova. Jakmile některý z členů kabinetu dostane příležitost na mezinárodním fóru či za hranicemi vzbudí pozornost svým domácím vystoupením, kredit naší země se rozplývá jako rozum nad Takešiho hradem. A pokud v nějakém tématu má vláda skutečný tah na branku, pak ve své otevřené snaze zlikvidovat nezávislost veřejnosprávních médií.
K čemu všemu to vede? Ostuda, odborný i mravní analfabtismus a opět projídání naší budoucnosti ve dvojitých porcích knedlíků, pardon hranolek. Znovu nesmyslně ztrácíme drahocenný čas a navyšujeme svoji ztrátu na evropské jádro, které jsme těsně po roce 1989 chtěli dohnat do deseti let.
Co výměnou za to získáváme? Nejhorší je, že vůbec nic. Prozatím neexistuje jediný hmatatelný pozitivní výsledek, za který by bylo možné Babišovu vládu pochválit, resp. který se stal její zásluhou a byl vázán na její práci. Je vůbec možné si takovou politickou cestu zvolit dobrovolně?
A největší paradox? Život se nerozsvítil ani oddaným vládním voličům, jak jsem upozorňoval již dávno před volbami, a bohužel jsem se nemýlil. Ani startující rozpočtový armagedon nemůže přinést vládnímu voliči nominální přínos víc než sotva pár stokorun měsíčně. Ve skutečnosti však ani to ne, protože vládní rozpočtový analfabetismus opět roztáčí inflační spirálu. Díky ní reálně zchudneme všichni, nejcitelněji to však dolehne na sociálně nejohroženější, kteří jsou paradoxně začasté právě voliči současné vlády.
Celý tento vývoj zároveň pregnantně vystihuje rozdíl mezi naší zemí a evropským jádrem. V něm by Babišova vládní koalice nejspíš nikdy nevznikla a pokud už by k tomu nějakou shodou náhod došlo, téměř jistě by pro mohutné společenské protesty nedokončila ani polovinu svého mandátu.
U nás ale dle volebních průzkumů prozatím panuje většinová spokojenost. A i proto pořád nejsme ničím víc než evropskou periferií.
