Článek
Ačkoliv jsme měli (a stále máme) mnoho lidí, kteří se proslavili právě cestováním, v tomto článku si představíme pouze tři (a čtvrtého jen tak letmo zmíníme). Všichni jmenovaní žili v době, kdy byly Čechy ještě součástí Rakouska-Uherska, ale zároveň jsou všichni zaručenými českými rodáky. A rozhodně to neměli v životě lehké.
PACLT DIAMANTY, HOLUB HARAMPÁDÍ
Čeněk Paclt (1813 – 1887)
Čeněk Paclt
Čeněk se narodil v Turnově do rodiny obchodníka s diamanty. Absolvoval turnovskou školu v oboru mydlářského řemesla a vyučil se též v broušení kamenů.
Zprvu se chtěl živit mydlařinou, ale nedařilo se mu. Později brousil opály ve Vídni, a nakonec to zkusil s prodejem českých granátů ve Varšavě. Zřejmě neměl ale tak dobrého obchodního ducha jako jeho otec a za pouhé dva roky přišel o veškeré těžce vydřené úspory.
V roce 1846 podlehl touze po cestování a nastoupil na loď do New Yorku. Ani tady ale neměl příliš štěstí. V New Yorku si nedokázal najít práci, a dokonce byl přepaden a okraden. Rozhodl se tedy odplout do New Orleans, ale smůla se ho držela dál. Na lodi během plavby vypukl požár a cestující na poslední chvíli zachránila až fregata americké armády. Tento incident v něm pak zažehl novou touhu a nechal se na pět let naverbovat do armády jako dělostřelec. Aktivně se tak zúčastnil mexicko-americké války.
Byl to však především dobrodruh, a když mu skončila služba, nedokázal setrvat na místě. Jeho touhu ale na krátkou dobu přibrzdila nákaza žlutou zimnicí (bože, ten chlap měl fakt pech). Jakmile se z nemoci vykřesal, konečně mohl začít aktivně cestovat. V roce 1857 se vydal do Brazílie a Ria de Janeira, aby hledal diamanty (neúspěšně) a téhož roku zamířil také do Austrálie.
Emil Holub
Nutno dodat, že většina jeho cestovatelského úsilí byla spjata s hledáním drahých kamenů a kovů. Hledáním zlata strávil většinu svého pobytu jak v Austrálii, tak i později v Indii. Štěstí měl ale až po té, co se vydal do Austrálie podruhé a konečně se mu podařilo zbohatnout. Pak si ještě udělal takovou menší zastávku na Novém Zélandu, než se po letech konečně zase ukázal v Turnově. V Čechách ale vydržel sotva čtyři roky, než ho jeho toulavé nohy zavedly zase pryč. Tentokrát na černý kontinent.
Pohyboval se především v jižní části Afriky, s oblibou pátral po diamantech a také se zde seznámil s jiným světoběžníkem - Emilem Holubem. O přátelství ale nemohlo být řeči. O třicet let mladší Holub připadal Pacltovi jako nezkušený a namyšlený usmrkanec. V dopisech rodině ho často pomlouval a absolutně nechápal jeho zájem o domorodé „cetky“ ani etnologii (studium kultur). Holub sám pak měl Paclta několikrát zcela otevřeně urazit.
Čeněk Paclt už se z Afriky domů nevrátil. Prožil tam celých 17 let a ve věku nedožitých 74 let náhle zemřel ve svém stanu. Byl vůbec první Čech, který navštívil všech pět obydlených kontinentů.
BŮH MEZI ORCHIDEJEMI
Benedikt Roezl (1824 – 1885)
Benedikt Roezl
Benedikt se narodil v Horoměřicích u Prahy. Jeho otec, Vincenc Roezl, byl zahradníkem a synka už od dětství zasvěcoval do tajů květin. Jak se později ukázalo, Benedikt se opravdu potatil. Vlastně se později stal celosvětově uznávanou kapacitou v oboru botaniky. Velkou zásluhu na tom měla jeho až fascinující paměť, díky které dokázal jediným pohledem rozeznat i zdánlivě stejná semínka rostlin.
Jako první začal experimentovat s pěstováním květin za pomoci umělého světla a ve velmi mladém věku už měl za sebou několik úspěchů z řad šlechtění nových druhů. Také to byl on, kdo do Evropy dovezl Euphorbiu pulcherrimu, známější jako vánoční hvězda, která byla díky němu domestikována na podmínky vytápěných evropských domů. Jeho největší vášní však byly orchideje, z nichž nespočet druhů objevil právně on a mnoho jich nese jeho jméno.
Celý život byl tedy především botanikem. Aby ale mohl dosahovat těchto bravurních úspěchů, musel (hlavně kvůli svým milovaným orchidejím) hodně cestovat. Za život absolvoval třikrát výpravu do Ameriky a vždy s větším či menším úspěchem dosáhl toho, co si vytyčil. Ale byla to trnitá cesta. Ačkoliv byl velkým podporovatelem mexické nezávislosti a revoluce, několikrát byl při svých cestách přepaden a okraden místními rebely. Také jej sužovaly různé tropické choroby, které měly i později velký dopad na jeho zdraví. Ke všemu se jednou, při návštěvě Havany, rozhodl názorně předvést zpracování čínské rostliny ramie (u které věřil, že v mnoha ohledech překoná bavlnu). Stroj byl jeho vlastním vynálezem, ale při předváděčce se stala hrozná nehoda a stroj mu rozdrtil ruku.
Jeho životní touhou bylo objevit modrou orchidej. V Ekvádoru mu poradil jeden indián, že ji musí jít hledat pod sopkou Colimou, protože to bylo prý jediné místo, kde se květina nacházela. Nakonec ji Roezl skutečně objevil a dovezl do Evropy. Bohužel měl v rukou pouze jediný exemplář, protože v době jeho nálezu začala být sopka aktivní a musel spěšně místo opustit. Bohužel tento jediný ukořistěný kousek nakonec v mírném podnebí uhnil. Tehdy to pro Roezla byla obrovská životní prohra.
Za život obdržel nespočet ocenění a dodnes je považován za celosvětově uznávanou kapacitu. Především v oblasti exotických rostlin. Zemřel v 61 letech na pražském Smíchově. V roce 2004 o něm byl českou televizí natočen dokument s příhodným názvem Král Orchidejí. Za život několikrát navštívil Mexiko, ale cestoval též do Peru, Kolumbie, San Franciska a byl snad ve všech státech Evropy. Pro své milované rostliny se nebál šplhat i do tisícových výšek a denně se vystavovat nebezpečí.
JAPONSKÁ LADY Z ČECH
Barbora Markéta Eliášová (1874 – 1957)
Barbora Markéta Eliášová
Tato neuvěřitelně silná žena se narodila v Jiříkovicích u Brna. Otce nikdy nepoznala a matka jí zemřela, když jí byly pouhé čtyři roky. Ačkoliv se díky své inteligenci a milé povaze v životě spřátelila s mnoha zajímavými lidmi, rozhodně se nedá říct, že by měla na růžích ustláno. Pracovala například jako posluhovačka nebo třídička vlny v textilní továrně. Jakmile jí to bylo umožněno, začala si pěstovat velkou vášeň k cestování. I když ze začátku jen po Evropě, a především díky svým známým a přátelům. Byla tak například ve Švýcarsku, Francii, Anglii a jistou část života strávila i v Německu. V roce 1904 se vrátila do vlasti, kde sama začala vyučovat v Praze angličtinu. Když jí v roce 1911 zemřel snoubenec na otravu krve, rozhodla se si vzít na rok od všeho volno a odcestovala do Japonska. Tam se pak živila jako vychovatelka a později i učitelka. Japonsko přirostlo Eliášové k srdci natolik, že se začala učit zdejší způsob barvení tkanin, pěstování bonsají a také byla vůbec první Evropankou, která prošla kurzem aranžování květin – ikebanou.
Když Japonsko opustila, cestovala dál. Dostala se tak třeba na Havajské ostrovy, do Chicaga, San Franciska, ale i do Moskvy, na Malajský poloostrov, do Austrálie či Egypta. Její láska k Japonsku však byla asi nejsilnější. Ještě několikrát se tam vrátila a v roce 1923 tam dokonce málem přišla o život při velkém zemětřesení v oblasti Kantó. Přišla o veškerý tamní majetek a za pomoci české ambasády a místních obyvatel se pak snažila dostat do rodné vlasti. Během cesty domů unikla smrti podruhé, když jako zázrakem přežila srážku rychlíku s nákladním vlakem mezi Chicagem a New Yorkem. Nakonec se ale do Čech vrátila v pořádku. V Praze si pak koupila dům a nechala si tam vysázet sakury.
Sakury
Po té se ještě dvakrát vydala na dobrodružnou cestu. Nejdřív do Sumatry, Jávy a Austrálie a o této cestě pak napsala svůj cestopis Rok na jižní polokouli. Druhá cesta pak byla opět do milovaného Japonska. Byla to její celkem čtvrtá a poslední japonská výprava. Během ní navštívila také Mandžusko, Koreu a Sovětský svaz. Není ale známo, že by o této výpravě sepsala cestopis.
Během druhé světové války se účastnila odboje, za život napsala několik cestopisných knih, ale i knih pro mládež a pár pohádkových příběhů v japonštině. Za život se naučila plynně čtyři jazyky: francouzštinu, němčinu, angličtinu a japonštinu. Za její největší úspěch se ale dá označit to, že byla vůbec první Češka, která absolvovala cestu kolem světa. Ke konci života trpěla silným revmatismem a zemřela ve svém bytě na Pankráci. Pohřbena je na pražských Olšanech.
Krom několika knih napsala také divadelní hru Haruko a v roce 2009 byla vyobrazena na poštovní známce oblečena do kimona.
Pokud jste dočetli až sem, máte mé velké díky. Jestli se vám článek líbil, potěší like či odběr a určitě si nezapomeňte zahlasovat v anketě o tom, co byste si chtěli přečíst příště. Nebo mi to prostě jen napište do komentářů. Tak ještě jednou díky, zase někdy a páček slimáček.
Odkazy na předchozí články:
Anketa
Zdroje informací:
