Článek
Když se mluví o vyhynutí druhů, většina lidí si představí zástupce z řad dinosaurů nebo megafauny. Největší masové vymírání nastalo přitom ještě mnohem dříve, a to koncem permu (před asi 252 miliony lety) vlivem klimatických a geologických faktorů. S takovou katastrofou se člověk nemůže (zatím) srovnávat, nicméně jako druh má v tomto ohledu svědomí i tak dost černé. Pojďme se podívat, jak katastrofálně si lidstvo počínalo (a stále počíná) v průběhu staletí.
Jako zajímavou zmínku můžeme hned z kraje uvést sloního ptáka (Aepyornis) z ostrova Madagaskar. Ti byli loveni na maso, ale také pro svá obrovská vejce. Ačkoliv se často uvádí, že vyhynuli už před 2000 lety, z některých fosilních nálezů vyplývá, že pravděpodobně na Zemi pobývali ještě ve středověku (1000–1200 n. l.).
15.–17. století: Nešťastná doba pro endemití druhy
Jak člověk začal postupně dobývat a osidlovat neprozkoumaná zákoutí světa, docházelo u nově objevených tvorů k prvním „kolapsům“. Často se jednalo o zvířata žijící izolovaně na ostrovech a závislá na konkrétních podmínkách či potravě, které člověk svým příchodem narušil či úplně zdevastoval.
K takovým druhům patří například obří nelétaví ptáci moa z Nového Zélandu. Ti měli jen minimum přirozených predátorů, čímž se z evolučního hlediska stali pro pozdější „vetřelce“ snadnou kořistí. Od příchodu prvních lidí zbývalo tomuto druhu už jen zhruba sto let na této planetě (předpokládaná doba jejich konce se odhaduje kolem roku 1440). Některé menší druhy ale měly údajně žít ještě v 19. století.
Zároveň s nimi vyhynul i orel Haastův, který jako jeden z mála dokázal moa ulovit. Jednalo se o jednoho z největších orlů v historii (vyhynul brzy po moa, odhadovaný rok 1445).
Asi nejznámějším případem je ale dronte mauricijský (také dodo či blboun nejapný). Nelétavý, důvěřivý pták se stal snadnou kořistí námořníků a jimi dovezených škůdců. Proces vyhubení trval jen několik dekád, což je velice smutné když uvážíme, že navzdory pověsti „hloupého a přizpůsobivého“ zvířete dokázal blboun přežít v oblasti s nadměrnou sopečnou činností a častých klimatických změn. Poslední záznam o pozorování pochází z roku 1688.
Moa s orlem Haastovým (1. obr.), dronte mauricijský (2. obr.)
18.–19. století: masový vrah jménem průmysl
Čím více se rozvíjely námořní cesty a technický pokrok, tím hůře se situace vyvíjela. Zde už nešlo o neznalost přirozeného prostředí živočichů, ale často o účelové vybíjení kvůli zisku a pohodlnosti.
Typickým příkladem je alka velká, žijící ve vodách Severního Atlantiku. Ta byla lovena pro maso, peří i tuk. Poslední viděný pár byl zabit v roce 1844 a roce 1852 byl tento nelétavý pták pravděpodobně viděn naposledy.
Podobně dopadla i quagga, africký poddruh zebry. Byla systematicky lovena kvůli masu a jako konkurence pro dobytek. Poslední kus uhynul v zajetí v roce 1872.
Alka velká (1. obr.), guagga (2. obr.)
Za zmínku stojí také vlk Falklandský (warrah, vyhynul 1876), aktivně lovený kvůli konfliktům s chovateli ovcí. Dále pak koroun bezzubý (z čeledi dugongovitých, výskyt v oblasti mezi Aljaškou a Čukotkou), u nějž ale došlo k rapidnímu poklesu populace (pravděpodobně vinou klimatu) ještě před tím, než na scénu vstoupil člověk. Nicméně není pochyb o tom, že lidstvo mělo na konečné zkáze tohoto - až 10 metrů dlouhého - zvířete zásadní podíl (poslední doložený jedinec byl uloven roku 1768, tedy pouhých 27 let od korounova objevení).
V tomto období se také poprvé v historii začaly vést záznamy o úbytku či úplnému zániku živočichných druhů.
Vlk falklandský (1. obr.) a koroun bezzubý (2. obr.)
20. století: tisíce či statisíce? Bez problému!
Ve 20. století pak lidé docházejí k hrůzostrašnému zjištění: svým počínáním dokázali vyhubit během nesmyslně krátké doby i velmi početné populace.
Takto například zmizel ze světa holub stěhovavý. Ještě v 19. století létala nad Amerikou ohromě početná hejna. Vinou masového lovu a ničení přirozeného prostředí byli ale postupně vytlačeni do méně vhodných lokací, kde nebyli schopní úspěšně zahnízdit. Poslední divoce žijící jedinec byl zastřelen roku 1900, v zajetí žijící samice Martha pak uhynula o čtrnáct let později.
Podobně tragický osud potkal karolínského papouška (1918 zahynul poslední známý jedinec) jediného původního papouška Severní Ameriky. Ti byli aktivně odstřelováni jako škůdci, loveni pro své pestré peří a kácení stromů v jejich přirozeném prostředí tomu asi také příliš nepomohlo. Posledním hřebíčkem pak byli parazité z drůbeže, proti kterým byli zcela bezbranní.
Holub stěhovavý (1. obr.) a karolinský papoušek (2. obr.)
Lachtana japonského lidé naposledy spatřili kolem roku 1950. Největší podíl na jeho zániku měl samozřejmě lov kvůli masu a tuku. Zároveň mu ale jistě nijak nepomohly rozsáhlé vojenské aktivity v Japonském moři během 2. světové války.
Dobře známým příkladem je také případ vakovlka (tasmánského tygra). Místní jej považovali za škůdce, což vedlo k jeho masovému vybíjení, které nemělo hranic. Poslední jedinec zemřel v zoo v roce 1936.
Dále tu máme kaspického tygra, který zmizel vlivem lovu a ničení jeho přirozeného prostředí. Poslední známý jedinec zemřel v zoo v Hamburku (60. léta 20. století).
Lachtan japonský (1. obr.) a vakovlk tasmánský (2. obr.)
21. století: neúmyslné zabití je pořád zabití
Možná by se zdálo, že jsme se z historie poučili a ostatní živočichy místo hubení chráníme. A z části je to vlastně pravda. Ale když se na věc podíváme z jiného úhlu…
V roce 2006 byl prohlášen za funkčně vyhynulého delfínovec čínský (baiji). Tento legendami opředený tvor žil ještě donedávna v řece Jang-c’-ťiang. Nebyl sice účelově vybíjen ani lovem, přesto za jeho konec mohl člověk. Stavění přehrad, rostoucí lodní doprava, znečišťování vody a rybolov si nakonec vybrali svou daň. V zajetí stále ještě žije několik jedinců a jen z toho důvodu spadá „pouze“ do kategorie kriticky ohrožených druhů.
Tygr kaspický (1. obr.) a delfínovec čínský (2. obr.)
A na závěr tu máme zlatou ropuchu z Kostariky. Toto zářivě zbarvené zvířátko bylo lidmi poprvé zaznamenáno v roce 1966 - a jen o 23 let později už neexistovalo. Největší roli v jejím zániku nicméně sehrála změna klimatu a nejspíš i rychlé rozšíření hub chytridiomycetů. Člověk zde tak vystupuje spíš jako možný faktor (narušitel přirozeného klima) nežli přímá příčina.
Ropucha zlatá
Kdybychom si tedy měli lidský vliv shrnout v průběhu staletí, mohli bychom jej vypsat do tří bodů:
1) lov a dovoz jiných živočišných druhů, narušujících nové ekosystémy
2) systematické a účelové vybíjení
3) znečišťování a narušování krajiny
Z tvora, který kdysi nevědomky vyhubil některé izolované druhy, se tak stala zkáza s mocí ovlivňovat celý planetární ekosystém.
Moc děkuji za to, že jste dočetli až sem a doufám, že se vás článek bavil. Pokud ano, můžete níže mrknout na odkazy s podobnou tematikou. Samozřejmě potěší paleček nahoru a pro opravdu spokojené tu je možnost odběru či podpory autora. Také budu ráda, když mi do komentářů hodíte nějaký tip na příště. A jestli vás nic nenapadá, prostě jen klikněte do ankety níže.
Ještě jednou díky a páček slimáček ;)
Anketa
Články s podobnou tematikou:
Zdroje:
