Článek
Znázorňování podob fosilních pozůstatků není žádnou novodobou kategorií. Už v antice se lidé pokoušeli svému okolí nastínit, jak vypadali obři minulosti. Například takový protoceratops - ptakopánvý dinosaurus žijící v období křídy (pro představu malý triceratops) - byl pravděpodobně předlohou pro mytického gryfa. Může se to zdát úsměvné, ale…
Je tomu už před dvě stě let, co byl vůbec poprvé v historii popsán dinosaurus. Jednalo se o Megalosaura a byl to z vědeckého hlediska jeden z nejvýznamnějších průlomů vůbec (objevitel William Buckland). Přesto by se oproti současným představám mohlo jeho tehdejší znázornění zdát jako něco, co uteklo ze sci-fi filmu. Vždyť už jen slovo dinosaurus v překladu znamená strašlivý ještěr. Není tedy divu, že právě takových představ se vědci drželi.
Pojďme se nyní podívat, jakým vývojem si některé druhy pravěkých ještěrů museli projít do dnešních dní. A začneme hned tím prvním.
MEGALOSAURUS - PŮVODNĚ KROKODÝL, DNESKA PTÁK
Megalosaurus
Jedná se o teropodního dinosaura. Zkrátka masožravá, po dvou nohou chodící, mašina na zabíjení. Z této skupiny pochází velcí dinosauři jako světově proslulý tyranosaurus nebo spinosaurus. Pak středně velcí, jako ceratosaurus (můžete znát ze slavného dinosauřího souboje ve filmu Cesta do pravěku), ale i docela malí typu velociraptor. Ale technicky vzato mezi ně můžeme počítat i dnešní ptactvo.
Megalosaurus spadal do té střední kategorie. Byl objeven v roce 1824 a dnes se ví, že mohl být skutečným a právoplatným obyvatelem Jurského parku, protože na rozdíl od většiny tam znázorněných dinosaurů v juře skutečně žil. Jelikož byli začátkem 19. století dinosauři nepopsaným listem papíru, přirozeně je vědci porovnávali se zvířaty, která znali. Megalosaurus tak byl vyobrazován jako jakýsi suchozemský krokodýl na dlouhých nohách.
Později se tyto představy změnily. Megalosaurus byl nově vyobrazován jako tvor, chodící pouze po zadních končetinách. Opět došlo k porovnávání se současnou faunou a jeho podoba se tak značně začala podobat klokaní konstrukci těla – a nutno podotknout, že se tato představa udržela až do druhé poloviny dvacátého století. Také mu vědci výrazně prodloužili krk a zkrátili přední nohy.
Megalosaurus má smůlu v tom, že de facto neexistuje žádný komplexnější exemplář. Nicméně díky jeho příbuzným se dnes předpokládá, že byl robustní, skutečně chodil po dvou, akorát ve více horizontální pozici, disponoval silnými drápy a jeho tělo dost možná pokrývala vrstva tzv. protoper (peřovitého chmýří).
IGUANODON NEVÍ, KDE MÁ NOS A KDE PALEC
Tento kousek se drží, alespoň co se týče představení veřejnosti, hned na druhé příčce. Své jméno i popis získal jen o fous později než megalosaurus, konkrétně v roce 1825. Jedná se o ornitopoda (taktéž ptákopánvého dinosaura, ale býložravce) žijícího na přelomu jury a křídy.
Jeho objevitelem byl doktor a amatérský paleontolog Gideon Mantell (i když kolují fámy, že ve skutečnosti to byla jeho manželka). Ten za svůj život objevil hned několik dinosauřích zkamenělin a neoficiálně se tak označuje za otce dinosaurů. A jak že si milého iguanodona představoval?
Asi už tušíte, že úplně jinak, než jak jej paleoartisti znázorňují dnes. Iguanodon, z jehož jména vyplývá spojitost s leguány, měl být jakýmsi druhem tlustokožce se zavalitým tělem, chodící po čtyřech a s rohem na nose. Vědci mu ještě přiřkli chápavý jazyk, nicméně tato domněnka je dnes již také překonána. Dle obrázku si můžete povšimnout velké podobnosti s původní představou megalosaura.
O půl století později, kdy došlo k masivnímu objevu několik desítek exemplářů v jednom dole v Belgii, se pohled na iguanodona změnil. Najednou stál vzpřímeně (jako již zmíněný klokan), táhl za sebou ocas, o který měl opírat své masivní tělo a roh na nose se změnil ve zrohovatělý palec. K tomu mu byl ještě přiřknut chápavý jazyk, který mají např. žirafy.
Dnes se má za to, že iguanodon mohl chodit jak po čtyřech, tak po dvou. Rozhodně však za sebou netáhl ocas a neměl chápavý jazyk. Také měl spíše štíhlou, skoro až atletickou postavu a s leguánem byste si ho spletli jen těžko. Jako zajímavost můžeme zmínit, že byl jednou z předloh pro legendární Godzillu. Konkrétně on, tyranosaurus a stegosaurus. A když už jsme u stegosaura…
STEGOSAURUS NA NOHOU
Stegosauři se díky svému jedinečnému vzhledu těší neuvěřitelné popularitě. Obrněnce s malou hlavou, pláty na zádech a bodci na ocase zkrátka nelze nemilovat. Jejich cesta k tomuto vyobrazení byla ale velmi spletitá. Další jurský ptakopánvý býložravec by se před dvěma sty lety asi ani sám nepoznal.
Stegosaurus
První popis pochází z roku 1877 od světoznámého paleontologa Othniela Charlese Marshe. Ačkoliv bylo z jeho těla nalezeno mnoho různorodých, fosilizovaných částí, nešťastně se (podobně jako iguanodonův palec) v představách konstruktérů pomíchaly na jiná místa. Pro stegosaura typické pláty na zádech ležely, místo aby byly vzpřímené a ty zbylé se nedopatřením umístily na okraje ocasu. Dominantní bodce naopak umístili na záda a pro jeho mohutné stehenní kosti postavili stegosaura na zadní. Paradoxně vypadal spíše tak, jak si dnes představujeme teropody. Dokonce se svého času koketovalo s myšlenkou, že se jednalo o vodního dinosaura.
Upgradovanější podobu dostal ale záhy a to se udrželo až do druhé poloviny 20. století. Nyní stál na čtyřech a pláty i ostny dostaly své současné umístění, i když se velice dlouho spekulovalo o jejich správném počtu. Záda měl do silně vyklenutého oblouku, stejně jako iguanodon za sebou tahal ocas a hlavu s krátkým krkem měl umístěnou blízko k zemi. Stále se tu disponovalo s podobností k dnešním plazům, což se odrazilo i na jeho postoji, konkrétně na široce rozkročených předních nohách.
Je tomu ani ne půl století, co se představy o stegosaurovi začaly opět přeskupovat. Ukázalo se, že původní sestavené konstrukce nebyly tak docela správné, a to z jednoho prostého důvodu. Jednalo se hned o několik jedinců, jenž se lišili jak stářím tak velikostí. Zlom přišel v roce 2010, kdy byl popsán téměř dokonale zachovalý exemplář, pojmenovaný Sophie. Dle těchto poznatků měl stegosaurus nohy o poznání kratší, krk naopak delší, hřbet výrazně méně prohnutý a hlavu ve vzpřímenější poloze.
Stegosaurus se objevil snad v každém známějších filmu či seriálu o dinosaurech a v Coloradu má dokonce status státního dinosaura.
BRONTOSAURUS nebo APATOSAURUS?
A abychom neopomněli i opravdové velikány, podíváme se pod pokličku sauropodům.
Každý, kdo měl v dětství rád dinosaury, na milion procent zná brontosaura, kterého opět objevil pan O. Ch. Marsh. Popisován byl jako velký, hřmotný ještěr se zády do oblouku, nohama jako mají sloni a ocasem táhnoucím po zemi. Také se velmi dlouho věřilo tomu, že měl dva mozky, z nichž ten druhý měl být umístěn kdesi v blízkosti beder. Krk s hlavou měl nést vodorovně se zemí, což se v průběhu let hned několikrát změnilo. Pro svou velikost byl zasazen do vodního prostředí pro předpoklad, že s tak obří váhou by se nedokázal efektivně pohybovat na souši.
V roce 1903 ale přišel zvrat. Paleontolog Elmer Riggs si všiml nápadné podobnosti mezi rody brontosaura a apatosaura a napadl Marshovo tvrzení s tím, že se jedná o jedno a to samé zvíře. Z původního hromového ještěra se záhy stal ještěr klamný. A ačkoliv byl brontosaurus svým názvem mnohem známější a tudíž i populárnější, přednost v tomto ohledu dostal apatosaurus, který byl pojmenován dříve.
Pro potěchu všech, ke kterým se to snad ještě nedoneslo, se ale nakonec i toto stanovisko změnilo a brontosaurus je opět na výsluní. V roce 2015 se díky důkladnému výzkumu zjistilo, že mezi brontosaurem a apatosaurem je příliš mnoho rozdílů na to, aby se jednalo o stejný rod.
V dnešních znázorněních můžeme brontosaura vidět jako obří mohutné zvíře s velice dlouhým ocasem, labutím krkem, malou, nenápadnou, ale vzpřímenou hlavou a s nohama pevně na zemi.
Ovšem to, že takto dinosaury známe dnes, ještě neznamená, že takoví skutečně byli. Jak vidno, stačí pouhých pár desítek let, aby se lidské představy o dominantních tvorech minulosti rapidně změnily. Nedá se vyloučit, že než uplyne další půl století, budou to právě naše představy, kterým se budoucí generace vysmějí.
Závěrem bych ještě ráda zmínila dva paleoartisty - Charlese R. Knighta a náš národní poklad Zdeňka Buriana (k jehož poctě byl pojmenován doposud jediný oficiální český dinosaurus - burianosaurus). Oba pánové se drželi tehdejších nejmodernějších objevů a Z. Burian svá díla nesčetněkrát upravoval. Oba udělali ve své práci průlom, protože už dinosaury nevyobrazovali pouze jako obrovská, zavalitá a krvežíznivá monstra, která se těžkopádně prodírala pravěkou krajinou a bezhlavě útočila na vše živé.
Charles Knight
Burian se ale narodil do modernější doby a také byl podstatně lepším malířem. Svými díly vdechl dinosaurům skutečný život a hlavně přirozenost. Bipední chůze zůstala, ale držení těla se přesunulo do horizontální polohy, klokaní pozice zase do vertikální, chcete-li, do ptačí pozice. I tak měla tehdejší nevědecká populace o dinosaurech stále zkreslené představy.
Zdeněk Burian a paleontolog Josef Augusta
To vše se změnilo v roce 1993 s příchodem filmu Jurský park od Stephana Spielberga, který nejen že dinosaury dostal do mnohem širšího zájmu veřejnosti, ale navíc je ukázal jako zvířata s realistickým chováním a nejen jako chladnokrevná „monstra“. I tak se film dopouští mnoha paleontologických nepřesností.
Pokud se vám podařilo dočíst až sem, velice děkuji. Pevně doufám, že se vám článek líbil. Pokud ano, můžete níže mrknout na odkazy s podobnou tematikou. Také budu ráda, když mi do komentářů hodíte nějaký typ na příště. Nebo si prostě jen klikněte v anketě ;) Ještě jednou díky a páček slimáček.
Podobné články:
Anketa
Zdoje web:
Zdroje z knih:
Zděněk V. Špinar – Kniha o pravěku (ilustrace Z. Burian), vydáno 1988, nakl. Albatros
