Článek
Tabulka, která měří poslušnost naruby
Ruský list Vzgljad sestavil červnový žebříček „nepřátelských vlád“. Česko v něm sdílí pátou příčku s Polskem, Finskem a Švédskem. Výše jsou Německo, Lotyšsko, Británie s Estonskem a Francie. Není to tedy pořadník útoku ani dokument podepsaný Vladimirem Putinem. Je to mediální konstrukce, která převádí ruský pohled na Evropu do sportovní tabulky.
A podle čeho se body rozdávají? Za podporu Ukrajiny, sankce, vojenskou spolupráci a účast na cvičeních NATO. Jinými slovy za kroky, které evropské země pokládají za součást své bezpečnosti, ale ruský výklad je překládá jako nepřátelství. Žebříček tak neměří míru české agresivity. Měří vzdálenost od představy, že Moskva má mít ve střední Evropě zvláštní nárok na poslušnost.
Páté místo proto není důvod k národnímu jásotu ani k panice. Je to spíš zrcadlo obrácené špatnou stranou. Čím zřetelněji stát odmítá ruské mocenské nároky, tím výš v něm stoupá.
Bát se tabulky by byla přesně ta chyba
Černý humor nabízí jednoduchou útěchu: naštěstí jsou před námi ještě čtyři příčky. Jenže Rusko není fotbalová liga a bezpečnost se neřídí tím, kdo je právě třetí nebo pátý. Skutečné riziko se nepozná podle grafiky v novinách, ale podle schopností, úmyslů a konkrétních činů.
Česká obranná strategie označuje Rusko za nejzávažnější hrozbu pro bezpečnost země. NATO je ve svém aktuálním přehledu odstrašení a obrany popisuje jako nejvýznamnější a přímou hrozbu pro spojence. To už nejsou body za rétoriku, nýbrž hodnocení založené na válce proti Ukrajině, vojenských kapacitách a dlouhodobém tlaku na evropské bezpečnostní uspořádání.
Rozumná odpověď tedy neleží mezi dvěma pohodlnými pózami. Jedna říká, že Rusko každou chvíli přijede před Pražský hrad. Druhá se vysmívá každému varování jako válečnému strašení. Obojí šetří přemýšlení. První vyrábí paralýzu, druhá bezstarostnost.
Strach není strategie
Máme se Ruska bát? Ano, pokud strachem myslíme respekt k protivníkovi, který vede válku, investuje do armády a používá kybernetické, vlivové i zpravodajské operace. Ne, pokud má strach znamenat, že začneme sami omezovat svou politiku, abychom v příštím ruském vydání klesli třeba na osmé místo.
Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby popisuje pokračující ruský zájem o obcházení sankcí a další aktivity namířené proti českým a evropským zájmům. Právě tady začíná užitečná obava: v ochraně institucí, infrastruktury, informačního prostoru a obranných schopností. Nikoli v nervózním sledování, zda se na nás některý kremelský komentátor mračí o dva body víc.
Nejhorší reakcí by bylo přijmout logiku autora žebříčku a začít se ptát, co máme udělat, aby nás Rusko považovalo za méně nepřátelské. Taková otázka nenápadně mění českou zahraniční politiku v soutěž o přízeň mocnosti, která sama určuje, co je dovolená samostatnost.
Páté místo není rozsudek
Česko se nemá chlubit tím, že Moskvu dráždí. Politika není sbírání nepřátel pro potlesk domácího publika. Stejně tak se ale nemá omlouvat za pomoc napadené zemi, spojenecké závazky nebo vlastní obranu.
Ruský žebříček je propagandisticky užitečný právě tím, že staví Evropany před falešnou volbu: buď budete poslušní, nebo jste nepřátelé. Česká odpověď má být nudnější a pevnější. Nejsme nepřítelem ruských občanů a nepotřebujeme konflikt s Ruskem. Zároveň nejsme ochotni vykupovat klid mlčením, slabostí ani cizím územím.
A tak si pátým místem hlavu nelámejme. Hlavou si lámejme nad tím, zda máme dost odolný stát, důvěryhodnou obranu a politickou reprezentaci, která se nenechá rozhodit ani zastrašit. Tabulka zmizí s příštím vydáním. Slabost by zůstala.
