Putinův problém není jen válka. Je to mapa, na níž mu podřízení kreslí pohádky

V pátek 3. července dostal Vladimir Putin na velitelském stanovišti předvedený výkon, jaký by si autor válečné propagandy objednal na míru. Náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov oznámil dobytí Kostjantynivky; Putin mluvil o klíčovém dopravním a průmyslovém uzlu Donbasu. Záznam Kremlu navíc nabízí úhlednou tabulku území a obcí, které měla ruská armáda letos „osvobodit“.

Jenže skutečná fronta má nepříjemný zvyk kazit prezentace. Ukrajinský generální štáb dál tvrdí, že jeho jednotky ve městě i na přístupech brání své pozice. Reuters zároveň upozornil, že nezávisle ověřit bojištní hlášení nedokázal. Tady začíná podstatná věc: Putin nemluvil o vítězství jako o přání. Mluvil o něm jako o uskutečněné skutečnosti.

Zvenčí to svádí k otázce, zda už Putinovi definitivně hrabe. Lékařskou diagnózu z videozáznamu nikdo rozumný dělat nebude. Vysvětlení je mnohem banálnější a zároveň děsivější: moc, která trestá špatné zprávy, si postupně vychová lidi, kteří špatné zprávy přestanou nosit.

Každý článek ve velitelském řetězci pak dostane stejný úkol. Velitel hlásí průnik místo ztrát. Generál z průniku udělá kontrolu. Prezident z kontroly udělá strategický zlom. A mapa dorazí na stůl s barvami, které uklidní nadřízeného i toho, kdo mu je přinesl. Tak funguje systém, kde se kariéra staví na příjemném dojmu, zatímco realita zůstává venku v blátě.

Institut pro studium války hodnotí ruská tvrzení o plném ovládnutí Kostjantynivky jako výrazně přehnaná; ve městě podle jeho analýzy působí malé skupiny ruských vojáků mezi ukrajinskými pozicemi. To nevylučuje těžkou situaci pro ukrajinskou obranu. Zato to bourá obraz triumfu, který Kreml prodal vlastním občanům i světu.

Srovnání s Kim Čong-unem láká, protože oba režimy milují choreografii poslušnosti. Putin má ovšem mnohem větší zemi, složitější armádu a přístup k většímu množství informací. Právě proto je tak znepokojivé, když se i v tomto aparátu usadí severokorejský princip: šéf dostává obrazy světa, které se hlavně nesmějí příčit jeho očekávání.

Můj odhad zní, že Putin už nemusí být čistě obětí svých generálů. Může dobře vědět, že mu hrají propagandistické divadlo, a přesto je nutit hrát dál. Takový systém časem ztrácí schopnost rozlišit mezi kulisou pro televizi a podkladem pro rozhodování. Vládce si objedná oslavné představení, jeho lidé dodají scénář, a po několika reprízách se podle scénáře začne plánovat další ofenziva.

Kostjantynivka přitom není tečka na mapě, kterou lze bez následků přebarvit. Už koncem června popsal Reuters přímo z oblasti, že se ruské malé skupiny do města tlačí, zatímco boje pokračují a případný postup by pro Rusko znamenal dlouhou a krvavou cestu. V takové válce stojí každá lichotivá šipka na mapě životy lidí, kteří zřejmě žádnou pohádku nečetli.

Putinův problém tedy neleží jen v tom, že vede útočnou válku, která drtí Ukrajinu i jeho vlastní armádu. Leží v informačním potrubí, kde se pravda mění ve špatnou kariérní volbu. Jestli se generál bojí přiznat, že město stále bojuje, prezident brzy rozhoduje podle mapy, která funguje lépe jako plakát než jako navigace.

To je slabina každé diktatury. Ve svobodném systému bývá špatná zpráva politicky drahá. V autoritářském systému může být osudová. Putin nepotřebuje, aby mu někdo nakreslil další vítězství. Potřebuje někoho, kdo mu bez strachu ukáže, kde jeho armáda skutečně stojí. Jenže takoví lidé se u dvora, který odměňuje pohádky, hledají těžko.