Článek
Mistr, který se neptá, zda má být měřítkem
Václav Klaus v rozhovoru pro iDNES.cz označil Macinkovo vyhrocení sporu s Hradem za neohrabané, zároveň však Pavlovu kompetenční žalobu nazval nepřijatelnou chybou. Průběh rozhovoru zachytila CNN Prima NEWS. Na první poslech je to vyvážená diagnóza: Macinka přehnal formu, Pavel princip. Na druhý z ní vychází něco jiného. Klaus vystupuje jako člověk, který vlastní metr, podle nějž se měří státnictví.
Neříká ani tak, že byl dokonalý - používá elegantnější obrat: připomíná, že ani při sporech se Špidlovou či Topolánkovou vládou by nepřipustil podobný rozkol. Minulost se tak promění v nenápadný soudní spis, v němž je Klaus svědkem, žalobcem i vzorovým obžalovaným zároveň.
To není drobná ješitnost penzisty. Je to politický způsob myšlení. Klaus nehodnotí jen dnešní aktéry. Nabízí vlastní prezidentské období jako návod na správné držení těla: méně hluku, více disciplíny, prezident, který ví, kdy se má zarazit.
Macinka není náhodný žák
Petr Macinka pro Klause není běžný ministr, jehož si bývalý prezident z dálky změří a pokárá. Dlouhé roky pracoval v Klausově blízkosti na Hradě i v Institutu Václava Klause a sám říkal, že jeho texty a postoje bere za vlastní, jak připomněl iROZHLAS. Když tedy Klaus mluví o ministrově neohrabanosti, neslyšíme nezávislého rozhodčího. Slyšíme učitele, kterého irituje, že žák předvedl jeho školu tak neobratně, až ji mohl znehodnotit.
To neznamená, že Klaus nemá právo Macinku kritizovat. Jen ji nelze vydávat za odstup. Macinka nedávno Klausa ocenil ministerskou medailí a označil ho za duchovního otce moderního politického systému, jak uvedla ČTK. Slovo „neohrabaný“ má v takovém vztahu jinou váhu než v běžné televizní výměně. Je to napomenutí uvnitř rodiny, ne rozsudek nad cizím politikem.
Klausova konstrukce je navíc asymetrická. Macinkovi vyčítá způsob, jímž konflikt vyhrotil. Pavlovi vytýká samotný krok, jímž se bránil. Ve svém prohlášení k žalobě Klaus vykreslil prezidenta a Ústavní soud jako aktéry pokusu posunout zemi k poloprezidentskému systému. Macinka tak podle něj pokazil techniku. Pavel má ztělesňovat hrozbu.
Když se z paměti stane ústava
Přesně zde se Klausovi minulost hodí nejvíc. Jeho verze prezidentské role je klidná, disciplinovaná a nad věcí. Jenže každá politická paměť má sklon zapomenout, jak hlasité byly i vlastní spory, když je člověk sám prožíval. Po letech zůstane hlavně obraz muže, který prý vždy věděl, kdy se nemá vyostřovat situace.
Možná je to zkušenost. Možná legenda. Spíš obojí. Problém začíná ve chvíli, kdy se z osobní zkušenosti udělá ústavní pravidlo. Prezident nemá být aktivistou jen proto, že se bývalému prezidentovi nelíbí jeho aktivita. A vláda nemá dostat automaticky za pravdu jen proto, že se lépe hodí do starého klausovského půdorysu, kde má premiér řídit a Hrad hlavně nevyčnívat.
Ideál se neschovává v archivu
Myslí si Václav Klaus, že je dokonalým ideálem z minulosti? Doslova to netvrdí. Mezi jeho větami to však zní často dost zřetelně. Když říká, že by podobný rozkol nedopustil, naznačuje, že právě jeho způsob byl poslední správnou verzí prezidentské zdrženlivosti.
Je to svůdná představa. Minulost se nehádá, neodpovídá na otázky a nevytváří nové problémy. Jenže ideály, které se vracejí v podobě vlastního životopisu, mají jednu vadu: jejich autor v nich pokaždé vyhraje. Klausův verdikt proto není hlavně o Macinkovi ani Pavlovi. Je o tom, kdo má zůstat měřítkem české politiky. A odpověď zní až příliš pohodlně: Václav Klaus.
