Rakušan jde na zteč k Ústavnímu soudu bojovat za Pavla. Vláda mu dál ukusuje pravomoci

Vít Rakušan chce po dokončení legislativního procesu vyvolat přezkum novely u Ústavního soudu, jak po sněmovním hlasování potvrdil iDNES.cz. Není to automaticky vítězný výstřel ani důkaz, že Petr Pavel má ve všem pravdu. Je to pokus nenechat spor rozplynout pod razítkem „technická změna“.

Sněmovna schválila úpravu, podle níž mají vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací přejít z prezidentova pověření do rukou ministra zahraničí. Návrh prosadil Libor Vondráček; jeho argument zní, že Česko je parlamentní, nikoli prezidentská republika, a že stálá mise není totéž co diplomatické zastoupení v cizím státě. Průběh i obsah změny popsal Český rozhlas.

Taková námitka není sama o sobě absurdní. Právě proto má cenu ji podrobit právnímu přezkumu, ne ji prohlásit za hotovou věc hlasovacím automatem. Opoziční slogan o „pomstě“ by nestačil. Musí přijít přesná odpověď na otázku, zda lze význam ústavního pojmu zúžit obyčejným zákonem, když se politickým vítězům zrovna nehodí prezident na Hradě.

Vláda určuje a řídí zahraniční politiku. Prezident ji nemá psát na vlastní klávesnici ani z ní dělat paralelní kabinet. Jenže parlamentní režim není povolenka k tomu, aby většina každý spor s hlavou státu vyřešila slovní hříčkou v doprovodném zákoně.

Ústava v článku 63 říká, že prezident „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí“. Její text neobsahuje poznámku pod čarou, že některé mise se počítají jen tehdy, dokud je jejich šéf pro vládu pohodlný. Zda stálé zastoupení při NATO, OSN nebo Evropské unii do tohoto pojmu patří, může být legitimní spor. Není však legitimní předstírat, že spor neexistuje, a pak jej vyřešit tím, že se prezidentovi jednoduše odebere tah na šachovnici.

Rakušanovi tedy nejde o to, aby prezident směl každému ministrovi nahlížet přes rameno. Jde o hranici mezi výkladem Ústavy a jejím obcházením. Ta hranice bývá nudná jen do okamžiku, kdy ji moc začne posouvat po centimetrech.

Spor o stálé mise nepřišel do prázdné místnosti. Před týdnem Ústavní soud předběžným opatřením nařídil vládě a ministerstvu zahraničí, aby Petru Pavlovi umožnily účast na červencovém summitu NATO v Ankaře a nijak ji neztěžovaly. Soud přitom výslovně zdůraznil, že nejde o konečný verdikt, ale o ochranu dosavadní dlouhodobé praxe do chvíle, než rozhodne ve věci samé, jak stojí v usnesení Ústavního soudu.

To je podstatné. Soud prezidenta nepasoval na nadřízeného vlády. Jen odmítl, aby kabinet vytvořil nevratný stav dřív, než se stihne vyjasnit, kdo má v dané věci pravdu. Přesně tak má fungovat ústavní brzda: nikoli jako tribunál oblíbenosti, ale jako zábrana proti tomu, aby si vítěz sporu nejdřív přepsal hřiště.

Rakušanova iniciativa bude mít hodnotu jen tehdy, pokud z ní STAN neudělá plakát s prezidentovou tváří. Potřebuje sehnat potřebnou parlamentní podporu a předložit argument, který obstojí i před soudci nepřátelskými k hradnímu marketingu. Jestli Ústavní soud nakonec dá za pravdu vládě, budiž. Pak alespoň vznikne srozumitelná hranice pro příští prezidenty i ministry.

Horší by bylo přijmout logiku, že ústavní kompetence jsou jako kancelářské židle: dokud na nich sedí někdo přijatelný, nechají se být; jakmile začne překážet, stačí je přepsat na inventárním seznamu. Dnes se to týká Petra Pavla. Zítra může na Hradě sedět politik, kterého si Rakušan ani jeho voliči na plakát rozhodně nedají. A právě tehdy se pozná, zda šlo o obranu člověka, nebo pravidel.