Macinka vyčítá Pavlovi miliony za cestu na summit. Nejdřív z něj ale udělal drahý problém sám

Petr Macinka říká, že se prezidentova účast v Ankaře prodraží o miliony, protože Petr Pavel poletí z bezpečnostních důvodů jiným letadlem než premiér a zbytek delegace. Zní to jako účet za Pavlovu umíněnost. Jenže se prohodily příčiny a následky.

Ústavní soud vládě neuložil pronajmout druhý stroj, objednat dražší hotel ani rozšiřovat catering. Uložil jí bezodkladně informovat NATO o prezidentově účasti, zajistit akreditaci jemu i doprovodu a zdržet se kroků, které by jim v účasti bránily nebo ji ztěžovaly. Přesné znění předběžného opatření Ústavního soudu žádné letadlo nepředepisuje.

Druhé letadlo je logistické rozhodnutí vlády. Může být rozumné, ale nelze ho vydávat za škodu způsobenou soudem. To je asi jako zbourat most, rozhodnout o objížďce a pak nadávat řidičům, že berou moc benzinu.

Peníze se nezačaly kutálet z letištní dráhy ve chvíli, kdy soud promluvil. Vláda 22. června prezidenta do delegace nezařadila. Teprve poté Pavel podal kompetenční žalobu a soud dočasně zasáhl, aby se zachovala dosavadní praxe do konečného verdiktu. Tuto časovou osu popisuje iROZHLAS: nejdřív vyloučení, potom žaloba, nakonec doakreditování.

Vláda pak rozhodla, že prezident poletí vlastním vládním speciálem, zatímco premiér a další členové delegace cestují zvlášť. Tuto podobu cesty zaznamenala ČT24. Nikdo tedy kabinet nenutil udělat z cesty demonstraci dvou oddělených táborů. To je jeho vlastní režie.

Právě tady se z komedie stává politický návyk. Nejdřív se vyrobí konflikt, pak se odkopne kompromis, nakonec se odesílá faktura protivníkovi. Pokud by kabinet prezidenta zahrnul do delegace od začátku a domluvil s ním praktické rozdělení rolí, nevznikla by ani žaloba, ani soudní pokyn, ani potřeba předvádět před spojenci, že česká politika neumí sedět v jednom letadle, natož u jednoho stolu.

Prezident může být náročný, tvrdohlavý a v tomhle sporu také dobře ví, jaký obraz z něj politicky vytěží. To však Macinkově konstrukci nepomůže. Dospělý ministr zahraničí nemá působit jako člověk, který po prohraném kole přinese účtenku a tváří se, že mu ji vystavil rozhodčí.

Ústavní soud zdůraznil, že jeho krok je jen dočasný a konečné rozhodnutí o kompetencích přijde v řádu měsíců. Zároveň připomněl dlouhodobou praxi, podle níž prezidenti na summitech NATO pravidelně bývali součástí české delegace. Seznam Zprávy popsaly, že vláda sice akreditaci zařídila, ale ponechala prezidentovu roli na summitu nejasnou.

Vláda se mezitím může dál schovávat za slovo „miliony“. Zní dobře na sociálních sítích. Vytváří dojem, že někdo rozhazuje, a přitom zakrývá banální skutečnost: drahým se nestal prezident, nýbrž spor, který vláda odmítla řešit dřív, než jej musel řešit soud.

Macinka se tváří, že problémem je Pavel v druhém letadle. Ve skutečnosti je problémem Macinka v první větě. Ministr zahraničí znovu zaměnil výkon státní funkce za hádku, v níž jde hlavně o to, kdo komu připíše vinu a kdo bude sedět dál od okna.

Jeden dražší let Česko přežije. Hůř se platí jiná položka: pověst země, jejíž ústavní činitelé nedokážou několik měsíců dohodnout účast na summitu bez žaloby, předběžného opatření a následného účtování leteckého paliva. V tomhle směru nejsou miliony na letadle největší výdaj. Největší účet vystavila vládě její vlastní malichernost.

Až tedy Macinka příště bude hledat viníka drahé cesty, nemusí volat na Hrad. Stačí otevřít zápis z jednání vlády z 22. června a podívat se, kdo se rozhodl, že prezident do delegace prostě nepatří.

Ale pánové, pokud poletíte za sebou, tak se alespoň neztratíte.